Babišova vláda se ani o prázdninách nepředvádí jako kabinet výkonu, nýbrž coby požární četa u vlastních problémů. Premiér Andrej Babiš musel po jednání vlády řešit Filipa Turka, kterého si jeho koaliční tábor ještě nedávno hýčkal jako dravého bojovníka proti Green Dealu. Po nehodě na rušné pražské křižovatce už Turek do vyšetření nesmí na schůze kabinetu a jeho další osud ve funkci vládního zmocněnce premiér navázal na výsledek policejního šetření. Do toho Babiš znovu demonstroval další bitvu ve válce s prezidentem Petrem Pavlem. Potvrdil sice, že hlava státu má příští rok jet na summit NATO, zároveň ale dodal, že on už s Pavlem nikdy nechce sedět v jedné delegaci. Vládní brífink tak byl výlevem kabinetu, který si přivedl do vlády Turka, Macinku, SPD a Motoristy, a teď postupně zjišťuje, že politická pojistka pro Babišovu moc se mění v účet za jeho vlastní výběr.
Filip Turek měl být pro Babišovu vládu symbolem odporu proti zelené politice, nikoli jméno, kvůli němuž premiér novinářům vysvětluje dočasné odstavení od vládního stolu. Přesně tam ale kabinet došel. Turek svou funkci dal k dispozici do chvíle, než policie uzavře šetření nehody, a Babiš musel veřejně slíbit, že pokud se ukáže Turkovo pochybení, skončí i jako vládní zmocněnec. „Pokud se ukáže, že Turek pochybil, měl by skončit ve funkci vládního zmocněnce. Turek do výsledků šetření nebude navštěvovat schůzi vlády,“ řekl Babiš. V překladu z vládní řeči: muž, kterého Motoristé prodávali jako politickou sílu s volantem, výfukem a sebevědomím, se stal rizikem, které premiér raději posadil za dveře. Ne definitivně a z přesvědčení, nýbrž alespoň tak, aby se jeho jméno neobjevovalo na každé další fotografii ze Strakovy akademie.
Babiš tím současně ukázal, jak vypadá jeho odpovědnost v praxi. Nejdřív si vezme Motoristy do vládního tábora, protože jejich hlasy pomáhají držet většinu. Potom z jejich nejhlasitější tváře udělá vládního zmocněnce. Když se z Turka stane problém, premiér ho nevyřeší politicky, leč ho uloží do čekárny policejního šetření. To není řízení státu, ale správa škod po vlastním castingu. Turek nebyl neznámé jméno bez minulosti, bez stylu a bez veřejné pózy. Babiš dobře věděl, koho jeho kabinet pouští k vládním jednáním. Teď jen zjišťuje, že slogan o dravosti je na tiskové konferenci méně použitelný ve chvíli, kdy se novináři ptají na nehodu.
Premiér pak musel vysvětlovat i poznámky, které držel v ruce při svém nedělním videu. Lidé si všimli, že papíry podle podkladů obsahovaly návod, jak má veřejnosti líčit prezidenta Pavla. Babiš odmítl, že šlo o scénář, a tvrdil, že měl v ruce jen doporučení od blíže nejmenovaného občana. „Tato společnost nemá ráda konflikty, já také nemám rád konflikty. Pokud bude potřeba jednat o čemkoliv s panem prezidentem, tak jednat chceme, pokud ta potřeba nebude, tak jednat nebudeme,“ prohlásil premiér. Je to věta dokonale babišovská: nejdřív ujištění, že konflikty nemá rád, hned potom oznámení, že vláda si sama určí, kdy se jí prezident hodí k jednání a kdy už ne. Jako by Hrad nebyl ústavní instituce, ale servisní linka, na kterou se volá jen podle premiérovy nálady.
Babiš se snaží tvářit jako člověk neochotně zatažený do sporu, jenže válku s Hradem jeho vláda živí už týdny. Nejdřív bojovala proti Pavlově účasti na summitu NATO v Ankaře, potom po zásahu Ústavního soudu couvla, následně doma rozjela vyprávění o prezidentově údajné ostudě a teď premiér předstírá, že by vlastně jednal, kdyby „byla potřeba“. Prezident schůzku po summitu nabízel. Babiš ji odmítl. Tím se dá celá premiérova mírotvorná póza z brífinku číst velmi jednoduše: když se dá Pavel použít jako terč, vláda ho použije. Když by se s ním mělo skutečně mluvit, najednou potřeba není.
Nejčistší ukázka Babišovy ukřivděnosti přišla u otázky na příští summit NATO. Premiér potvrdil, že Pavel má jet, protože vláda v tomto směru nic neměnila. Hned nato ale přidal osobní dodatek, který zněl jako poznámka člověka uraženého po nepovedeném školním výletu. „Ano, platí to, nic jsme v tomto směru neměnili. Pro mě je to ale poučení, že už nikdy nebudu v delegaci s panem prezidentem,“ řekl Babiš. Takže hlava státu na summit ano, premiér vedle ní ne. Česká zahraniční politika podle Andreje Babiše: prezident může reprezentovat zemi, ale premiér si k němu už nesedne, protože má špatné zkušenosti. Po Ankaře, kde jeho vláda sama vyrobila ostudu kolem složení delegace, to působí méně jako státnická reflexe a více jako truc.
Do stejného vládního dne zapadla i zpráva o extremismu, ze které zmizela SPD. Ministr vnitra Lubomír Metnar tvrdil, že postupoval podle verdiktu soudu a odmítl jakoukoli politickou motivaci. Formálně úhledné vysvětlení ale naráží na velmi neúhledné okolnosti: z úřadu odešli dva úředníci odpovědní za zprávu, SPD se v těchto dokumentech objevovala opakovaně a podle podkladů mělo být hnutí tentokrát vyřazeno na pokyn vedení ministerstva. K tomu stačí připojit ještě čerstvou pokutu tři miliony korun za podněcování k nenávisti kvůli předvolebním plakátům a skutečnost, že Sněmovna nevydala Tomia Okamuru k trestnímu stíhání. V Babišově vládě to pak vypadá takto: spojenec se vyjme ze zprávy, předseda se ochrání hlasováním a vše se vysvětlí právní opatrností.
Babiš nepotřebuje SPD jako morální oporu. Potřebuje ji jako hlasovací stroj, který se zamaže ve zprávě o extremismu, pokud má dál spolehlivě dodávat většinu. Metnar může opakovat, že za vyřazením hnutí nejsou politické důvody, jenže vláda nemluví do prázdna. Mluví v zemi, kde SPD dostala milionovou pokutu za nenávistné plakáty, její předseda nebyl Sněmovnou vydán k trestnímu stíhání a z ministerstva odešli lidé spojení se zprávou, která měla hnutí hodnotit. Tvrdit za těchto okolností, že veřejnost má vidět jen čistý právní postup bez koaličního stínu, je odvážné i na poměry kabinetu, který si z drzosti udělal pracovní metodu.
Vláda zároveň schválila důchodovou novelu, která zní na první poslech jako další dárek seniorům. Lidé po dosažení osmdesáti let by mohli každých dalších pět let dostávat k důchodu pět set korun navíc, polepšit by si měli také pracující důchodci od roku 2028. Jenže za líbivou větou okamžitě stojí budoucí účet: podle nejmírnějšího odhadu mají náklady růst z 2,6 miliardy korun v příštím roce až na 60,8 miliardy korun ročně v roce 2060. Babišova vláda znovu předvádí oblíbený trik. Dnešní politický potlesk si kupuje z peněz, které bude někdo hledat za desítky let. Seniorům pošle slib, rozpočtu sekeru a budoucí vlády ať si s tím poradí.
Nakonec Ústavní soud. Kabinet chce, aby kompetenční žalobu prezidenta Pavla zamítl, případně odmítl, což je očekávatelné. Mnohem ostřejší je ale snaha vyřadit z dalšího projednávání soudce zpravodaje Pavla Šámala. Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc tvrdí, že se Šámal při vydání předběžného opatření dopustil „bezprecedentního soudního aktivismu“ a zasáhl do ústavního postavení vlády. Tady už nejde jen o spor s prezidentem. Vláda posílá vzkaz i Ústavnímu soudu: kdo nám zablokuje cestu, stane se podezřelým z aktivismu. Babišův kabinet tak ve stejný den mluví o ochotě jednat s hlavou státu a zároveň zpochybňuje soudce, který v předchozí fázi případu vládě překážel.
Babišův kabinet funguje v nouzovém režimu, jen to nechce přiznat. Turka odsunul od vlády, protože jeho vlastní koaliční značka začala smrdět průšvihem. Pavlovi přiznal místo na summitu NATO, přičemž premiér k tomu přidal dětské „já už s ním nikdy“. Papíry z nedělního videa zkusil vysvětlit jako rady od občana, což je u předsedy vlády snad ještě směšnější než přiznat komunikační scénář.
