Petr Macinka nedokázal ani těsně před odletem českých představitelů na summit NATO odložit osobní válku s prezidentem. Ministr zahraničí, jehož úkolem by mělo být zajistit jednotné a důvěryhodné vystupování země mezi spojenci, využil otázku na koordinaci delegace k dalšímu posměšku Petru Pavlovi. Prezident podle něj zřejmě řešil hlavně pozvánky na večeře a jiné společenské akce, zatímco obsah summitu přednese za Českou republiku Andrej Babiš. Hlavě státu pak Macinka popřál, aby si cestu užila, setkala se s přáteli a přivezla domů hodně fotografií.
Kabinet nejprve Pavla z delegace vyřadil, poté mu musel účast zajistit na příkaz Ústavního soudu a nyní jeho ministr zahraničí předstírá, že prezident míří do Ankary na výlet za známými. Ani odlet na jednání o obraně, Ukrajině a vztazích se Spojenými státy nedokázal vládu přimět, aby alespoň na několik hodin přestala působit jako ochotnický kabaret okresních komiků. Macinka před odletem dostal od novinářů otázku, jak je české vystupování na summitu koordinováno. Odpověď mohla být stručná a státnická. Ministerstvo zahraničí spolupracuje s kanceláří prezidenta, čeští představitelé mají společný mandát a na místě budou prosazovat dohodnuté pozice. Ministr však místo toho oznámil, že vláda vlastně neví, s jakým programem Pavel letí, přestože mezi ministerstvem a Hradem fungovala pracovní skupina. Potom si domyslel, čím se prezidentovi lidé zřejmě zabývali. „Předpokládám, že kancelář pana prezidenta v minulých několika dnech řešila více než obsah summitu zajištění si nějakých pozvánek na večeře, na akce a tak dále,“ prohlásil Macinka. Smyslem nebylo veřejnost informovat, ale znovu zmenšit prezidentovu roli na společenské návštěvy, potřásání rukama a sbírání obrázků. „Já myslím, že obsah toho summitu je daný. Bude přednesen za Českou republiku panem premiérem. A panu prezidentovi držíme palce, ať si to užije, setká se tam se svými přáteli a přiveze spoustu fotografií domů,“ pokračoval v dehonestaci hlavy státu a vlastní demonstraci arogantní malosti. Před cestou na klíčové alianční jednání rozdělil českou delegaci na člověka, který bude mluvit za stát, a člověka, který se má bavit. Babiš dostal obsah, Pavel fotoalbum. Prezidentova bezpečnostní zkušenost, někdejší vedení Vojenského výboru NATO a ústavní pravomoc zastupovat stát navenek se v Macinkově výkladu smrskly na možnost potkat kamarády a nechat se s nimi vyfotit.
Tohle už není ani pokus zakrýt osobní zášť politickým argumentem. Macinka Pavlovi nevyčítal konkrétní bod programu, odlišnou pozici k obranným výdajům ani spor o podporu Ukrajiny. O ničem takovém nemluvil. Potřeboval prezidenta ponížit a namasírovat vlastní miniaturní ego. Vláda hlavu státu nedokázala ze summitu odstranit, proto má alespoň veřejnost získat dojem, že tam nemá co dělat. Kabinet prohrál první střet s Ústavním soudem, ale ministr zahraničí si může zachránit tvář tím, že z Pavlovy cesty udělá společenský zájezd. Když nelze prezidentovi zabránit v účasti, je ještě možné zesměšnit její význam.
Zvlášť absurdně působí Macinkovo tvrzení, že vláda nezná Pavlův program. Ministerstvo zahraničí prezidenta po rozhodnutí Ústavního soudu akreditovalo a mezi ministerstvem a prezidentskou kanceláří fungovala koordinační skupina. Pokud ani poté ministr zahraničí skutečně netuší, co bude hlava státu na summitu dělat, nevypovídá to o prezidentově neschopnosti, ale o řízení české diplomacie. Jestli to Macinka ví a přesto tvrdí opak, používá vlastní resort k výrobě dalšího útoku. Ani jedna možnost pro něj nevypadá dobře. Buď neovládá informace, které by jako ministr mít měl, nebo je účelově zamlčuje, aby mohl pokračovat v politické mstě. Macinka se již ani nepokouší předstírat, že hledá s Hradem pracovní vztah. Jeho „extrémní kohabitace“ se změnila ve vládní metodu, při níž se každá otázka obrací v příležitost prezidenta shodit.
Andrej Babiš se před odletem znovu postaral, aby vládní malost nezůstala pouze na Macinkovi. Předseda vlády zdůraznil, že summit se podle něj bude točit hlavně kolem Donalda Trumpa. „Je pravda, že se vyjádřil, že tam letí jenom kvůli tomu, že chce být se svým přítelem Erdoganem,“ podotkl Babiš. Potom začal vzpomínat na summit NATO z července 2018 a na to, jak Trump přichází poslední a srdečně se vítá s tureckým prezidentem. Sám přitom přiznal, že vůbec neví, zda se k americké hlavě státu dostane. Premiér, který několik dní před cestou ukazoval staré fotografie s Trumpem a přemýšlel, jestli si ho americký prezident ještě pamatuje, tak vysvětloval význam summitu hlavně přes možnost přiblížit se k nejviditelnějšímu účastníkovi.
Rozdíl mezi Macinkovým výsměchem Pavlovým fotografiím a Babišovým zaujetím Trumpem je téměř groteskní. Prezident má být podle ministra směšný, protože se setká s přáteli a přiveze snímky. Premiér však současně veřejně řeší, zda se vůbec dostane k Trumpovi, připomíná jejich starší setkání a sleduje, s kým se americký prezident srdečně vítá. Fotografie jsou údajně trapnou náhražkou politiky pouze tehdy, když na nich bude Pavel. Babišův případný obrázek s Trumpem by se bezpochyby okamžitě proměnil v důkaz mimořádného mezinárodního významu českého premiéra.
Babiš navíc před cestou působil jako člověk, který si přeje hlavně konec sporu, jejž jeho vláda vyvolala a týdny přiživovala. „Takže doufám, že to bude brzo za námi. Nechci to ani moc komentovat,“ poznamenal. Premiér přitom ještě před několika dny tvrdil, že si kabinet Pavlovu přítomnost v Ankaře nepřeje a že prezident svou cestou poškozuje Českou republiku. Tak závažné obvinění by vyžadovalo přesné vysvětlení, konkrétní rizika a důkazy. Babiš nic z toho nepřinesl. Nyní by byl rád, aby byla celá věc rychle za ním a nemusel ji komentovat. Nejprve z prezidentovy účasti udělal hrozbu pro republiku, potom odjíždí na summit s přáním, aby se na jeho vlastní výroky co nejrychleji zapomnělo.
Celý konflikt přitom nevznikl kvůli tomu, že by Pavel do Ankary odjížděl s jinou českou pozicí. Vláda trvala na tom, že delegaci povede Babiš a prezident v ní nebude. Hrad postup označil za zásah do pravomoci hlavy státu reprezentovat republiku a obrátil se na Ústavní soud. Ten předběžným opatřením kabinetu uložil, aby účast prezidenta a jeho doprovodu zajistil. Ministerstvo zahraničí jej následně akreditovalo, Babiš však dál zdůrazňoval, že vedoucím delegace zůstává on. Ani po rozhodnutí soudu nedokázal kabinet spor odložit a před spojenci vystupovat jako jeden stát. Potřeboval dál veřejně vysvětlovat, kdo je šéf, kdo je nechtěný host a komu náleží právo pronést česká stanoviska.
Do Ankary proto odlétají prezident a premiér odděleně dvěma vládními speciály. Ne proto, že by Česká republika měla dva protichůdné mandáty, ale proto, že Babišova vláda nedokázala unést prezidentovu přítomnost v jednom letadle. Summit se má zabývat obrannými výdaji, podporou Ukrajiny a vztahy mezi Spojenými státy a evropskými spojenci. Česká příprava se však změnila v nekonečné přeměřování ega, kompetencí, pořadí a počtu fotografií. V době, kdy by vláda měla vysvětlovat, s čím na summit jede, vysvětluje hlavně to, proč tam podle ní nemá být prezident.
Macinka přitom zastává úřad, který má spory uvnitř státu tlumit ve chvíli, kdy se přenesou do zahraničí. Ministr zahraničí není stranický glosátor odměňovaný za nejjedovatější poznámku. Má chránit pověst země, koordinovat její vystupování a zajistit, aby vnitropolitické konflikty neoslabovaly českou pozici. Macinka dělá opak. Spor, který mohl před odletem uzavřít neutrální větou, znovu rozdmýchal. Partnerům tím nepředvedl jednotu, ale kabinet, jehož ministr se veřejně vysmívá vlastnímu prezidentovi několik hodin před společným aliančním jednáním.
Babišova vláda původně chtěla Pavla z delegace úplně odstranit. Když jí to Ústavní soud znemožnil, přešla od zákazu k ponižování. Premiér bude podle Macinky mluvit za Českou republiku. Prezident si má summit užít.
Ministr zahraničí tak před odletem neposlal spojencům zprávu o českých prioritách. Poslal vzkaz Petru Pavlovi, že ho vláda sice musí do Ankary pustit, ale nebude předstírat, že ho tam respektuje.
