Jan Hrušínský nenechal před odletem českých představitelů na summit NATO na Andreji Babišovi ani nit suchou. Spor vlády s prezidentem Petrem Pavlem popsal jako ostudnou „speciální operaci“, která se premiérovi a jeho ministrům vymkla z rukou a změnila se v otevřenou válku proti přímo zvolené hlavě státu. Podle principála Divadla Na Jezerce se kabinet nesnažil prezidenta z alianční delegace vytlačit kvůli rozdílnému českému postoji, ale proto, že Pavel chce v Ankaře hájit bezpečnost republiky, Evropské unie, NATO a napadené Ukrajiny. Babišovu družinu naproti tomu vykreslil jako sestavu soustředěnou na zájmy premiérova podnikatelského impéria, ochranu jeho politického postavení a další vysávání veřejných peněz.
Hrušínský zveřejnil komentář pod titulkem Česká republika s Babišem v zádech v den, kdy spor o prezidentovu účast na summitu dospěl k odletu dvou oddělených českých delegací. „Dnešním dnem vrcholí, ale bohužel zřejmě zdaleka nekončí ostudná ‚speciální operace‘, kterou rozpoutal předseda vlády Babiš a jeho pubertální ministři proti prezidentovi České republiky Petru Pavlovi,“ napsal. Kabinet podle něj znovu nezvládl akci, kterou chtěl mít pevně pod kontrolou. „Operace se jim, jako obvykle, vymkla z rukou a přerostla v otevřenou válku vládní koalice proti nejoblíbenějšímu českému politikovi a přímo volenému prezidentovi s nejvyšším počtem voličských hlasů v historii této země,“ dodal.
Označení „speciální operace“ není náhodné. Hrušínský jím vládní postup přirovnal k manipulativnímu slovníku, kterým Rusko odmítá nazývat vlastní invazi válkou. Babišův kabinet také dlouho předstíral, že proti Pavlovi žádnou válku nevede. Údajně jen rozhodoval o delegaci, určoval jejího vedoucího a chránil jednotné vystupování státu. Ve skutečnosti prezidenta nejprve úplně vyřadil, poté musel jeho účast umožnit na základě rozhodnutí Ústavního soudu a ani pak se nedokázal smířit s tím, že Pavel do Ankary odjede. Premiér veřejně prohlašoval, že si vláda prezidentovu přítomnost nepřeje a že Pavel svou cestou poškozuje republiku. Ministr zahraničí Petr Macinka hlavu státu zesměšňoval poznámkami o večeřích, přátelích a fotografiích. Kabinet formálně respektoval soud, ale politicky pokračoval v kampani, která měla prezidenta vykreslit jako nepotřebného vetřelce.
Hrušínský odmítl vládní představu, že Pavel jede na summit z osobní ješitnosti nebo kvůli fotografiím se zahraničními představiteli. Za skutečnou příčinu konfliktu označil obavu Babišova tábora z prezidentovy jasné bezpečnostní orientace. „Domnívám se, že hlavním důvodem, proč Babiš a spol. nechtějí, aby prezident vedl delegaci na summitu NATO, je obava, že Petr Pavel bude v Ankaře hájit zájmy České republiky. Bude hájit bezpečnost naší země, Evropské unie a NATO,“ uvedl. Do stejné linie zařadil také podporu Ukrajiny. „S tím podle mého názoru souvisí i větší a rychlejší pomoc Ukrajině proti ruskému agresorovi Putinovi, který sousední zemi napadl a s nelidskou brutalitou rozpoutal nejhorší konflikt v Evropě od konce druhé světové války,“ napsal.
Tato část Hrušínského kritiky stojí na zjevném kontrastu, který Babišova vláda nedokázala před cestou zakrýt. Petr Pavel se netají podporou aliančních závazků, posilování obrany ani pomoci Ukrajině. Jeho životopis je úzce spojen s NATO a bezpečnostní politikou. Vládní tábor naproti tomu vysílá směs vzájemně se rušících signálů. Babiš chce před spojenci vystupovat jako důvěryhodný premiér, současně doma naznačuje, že obranné závazky jsou přehnaným požadavkem. SPD dodává kabinetu poslance, ministry a otevřeně proruský jazyk. Motoristé vedou s Hradem osobní válku, která začala neúspěšnou nominací Filipa Turka a přenesla se do zahraniční politiky. Ministr obrany Jaromír Zůna se podle vlastního politického zázemí nachází ve „stabilizovaném stavu“, protože nedokáže odolávat tlaku a hájit postoje strany, jež ho do vlády vyslala. V takové sestavě nepůsobí prezident se zkušeností z NATO jako nadbytečný cestující, ale jako jeden z mála českých představitelů, u něhož spojenci nemusejí luštit, co vlastně zastává.
Hrušínský svou kritiku poté vyhrotil a Babišovu cestu postavil proti Pavlovu důrazu na bezpečnost. „Zatímco Babiš a spol. jedou do Ankary, promiňte, že to říkám tak otevřeně, hájit zájmy Agrofertu a soukromých účtů předsedy české vlády,“ napsal. Jde o jeho politický soud, nikoli doložené zjištění o konkrétním programu české delegace. Přes přehnanost však míří na dlouhodobý problém Babišovy politiky: veřejnost nikdy nemůže úplně oddělit rozhodování předsedy vlády od jeho podnikatelských zájmů a osobního střetu se státními institucemi. Premiér se v každém sporu staví do role oběti, ať už se týká jeho firem, dotací, trestního řízení, médií, prezidenta nebo Ústavního soudu. Hranice mezi obranou vlády a obranou Andreje Babiše se v jeho podání pravidelně ztrácí.
Hrušínský šel ještě dál a vládní sestavu označil za „partu dřevně kapitalistických proruských estébáků“, které je válka na Ukrajině lhostejná. Formulace je brutální a hází několik rozdílných politiků do jednoho pytle, vystihuje však rozpor mezi proklamovanou odpovědností kabinetu a jeho domácími projevy. Vláda chce podle Hrušínského být respektovaným členem NATO, ale její poslanci relativizují ruskou odpovědnost za válku. Chce působit jako pevná součást Západu, ale předseda SPD Tomio Okamura plánuje cestu do Číny a jeho straníci opakují kremelské výklady o konfliktu vyprovokovaném Západem. Chce ujišťovat spojence o bezpečnostní kontinuitě, ale před summitem se snažila odstranit prezidenta, jenž tuto kontinuitu zosobňuje podstatně věrohodněji než část kabinetu.
Výraznou část komentáře věnoval Hrušínský penězům odebraným ministerstvu obrany. „Myslím si, že to je hlavní důvod, proč beze studu sebrali českému ministerstvu obrany 21 miliard korun určených na obranu země a minimální plnění závazků k NATO,“ napsal. Přesun peněz pro něj není izolovaným rozpočtovým rozhodnutím, ale důkazem, že vláda bezpečnostní závazky podřizuje jiným zájmům. Babiš před summitem mluví o očekávaném „kartáči“, jako by výtky spojenců byly nepříjemností, která na českou delegaci spadne zvenčí, nikoli následkem domácích rozhodnutí. Hrušínský tento vztah obrátil: kabinet podle něj nemá právo předstírat překvapení nad kritikou, když sám ubral peníze resortu, jehož rozpočet má dokazovat, zda Česká republika bere obranu vážně.
Stejný motiv spojil s plánovanými zásahy do financování České televize a Českého rozhlasu. Hrušínský tvrdí, že vláda chce peníze brát z obrany, jednotlivých ministerstev i médií veřejné služby, protože její politika nesměřuje k posílení institucí, ale k jejich ovládnutí a vyčerpání. „Je to důvod, proč škrtají a berou další a další miliardy na všech českých ministerstvech, proč chtějí sebrat peníze České televizi a Českému rozhlasu, proč tak neomaleně budou čtyři roky rabovat a plnými hrstmi brát peníze všem občanům České republiky,“ napsal. Slovo rabovat je jeho ostrým hodnocením, nikoli popisem prokázaného trestného jednání. Politická pointa však zůstává srozumitelná: kabinet podle něj nevnímá stát jako společný institucionální rámec, ale jako zdroj, který má přesměrovat podle vlastních mocenských potřeb.
Nejjedovatější pasáž věnoval premiérovu vztahu k penězům. „Pan premiér je totiž vášnivý numismatik. Sběratel,“ napsal Hrušínský a rozvinul sarkastický obraz politika, který kvůli soukromému hromadění majetku neváhá zadlužit zemi, podpořit inflaci a znehodnotit úspory českých domácností. Nejde o ekonomickou analýzu, ale o literární útok založený na Babišově pověsti miliardáře, jehož politická kariéra je neoddělitelná od majetku, holdingových struktur a sporů o střet zájmů. Hrušínský tím míří na starou slabinu Babišova sociálního marketingu: člověk s obrovským majetkem se staví do role ochránce obyčejných lidí a rozdává veřejné peníze tak, jako by šlo o jeho osobní laskavost, zatímco dlouhodobý účet zůstane občanům.
V další části už Hrušínský opustil hranice věcné kritiky a přešel k představě Babišova budoucího útěku ze země. Připomněl Panama Papers, zmínil Panamu, Seychely, Radovana Krejčíře i vězení v Jihoafrické republice. „Jednou na něj dojde, to je jisté. Tak už to na světě chodí. Však víte, na koho se vaří ta voda, ne?“ napsal. Žádný podklad v jeho příspěvku nedokládá, že by Babiš plánoval útěk, a tato část textu zůstává čistou rétorickou fantazií rozzuřeného kritika. Pro publicistickou přesnost je nutné ji jako fantazii také číst. Její význam není informační, ale emocionální. Hrušínský chce Babiše zobrazit jako člověka, který si ze státu udělal ochranný obal a zůstane v něm tak dlouho, dokud mu politická moc zajišťuje imunitu a bezpečí.
Přehnaný závěr však vyrůstá z konkrétního politického problému. Babišova koalice ve Sněmovně chrání premiéra před vydáním k trestnímu stíhání a menší partneři dobře vědí, že jejich hlasy mají pro předsedu vlády cenu vyšší než běžná koaliční loajalita. Motoristé mohou stupňovat válku s prezidentem, protože Babiš jejich podporu potřebuje. SPD může do bezpečnostní politiky přimíchávat proruské výklady, protože bez jejích poslanců není vládní většina jistá. Hrušínský tento vztah popisuje nejhrubším možným jazykem, pod ním však leží otázka, zda premiér rozhoduje svobodně, nebo neustále platí politickou cenu za ochranu vlastní pozice.
Jeho výrok o „pubertálních ministrech“ dopadá nejtvrději na Petra Macinku. Ministr zahraničí se před summitem nezachoval jako člověk zodpovědný za jednotné vystupování země, ale jako stranický provokatér, který si potřeboval ještě naposledy kopnout do prezidenta. Pavlův program zredukoval na pozvánky na večeře a sbírání fotografií, přestože hlava státu patří mezi české politiky s nejsilnější zkušeností z aliančního prostředí. Hrušínského označení je urážlivé, Macinkovo jednání mu však dodalo materiál. Dospělý ministr zahraničí by před odletem spor utlumil. Macinka ho ještě přiživil a do Ankary odjel jako muž, který sice prezidentovu účast nedokázal zastavit, ale alespoň ji stihl zesměšnit.
Hrušínský zakončil svůj text větou „mít estébáka v zádech, to si fakt nezasloužíme“ a zvoláním „Dobře, Erdogan!“. Narážel tím na tureckého prezidenta, jehož pozvání a summit nakonec umožnily další symbolickou porážku vládního plánu. Babiš s Macinkou chtěli Pavla vykreslit jako člověka, který se na jednání vnucuje bez programu a bez důvodu. Prezident však do Ankary odjel a jeho účast už nešlo shodit na soukromý výlet. Vláda nedokázala zabránit ani jeho přítomnosti, ani setkáním, která předem zesměšňovala.
