Poslanec ANO Denis Doksanský, jeden z nejhorlivějších členů Ligy užitečných Babišových, opět našel téma, na němž mohl demonstrovat svou oddanost národnímu rozhořčení. Tentokrát ho pobouřila oslava ukrajinského Dne nezávislosti v Praze naplánovaná na 21. srpna, tedy na výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Doksanský z jediného data vytvořil rozsáhlou obžalobu ukrajinské necitlivosti, připomněl českou pomoc uprchlíkům, rozvinutou vlajku na Karlově mostě, údajně výrazný podíl „vojsk z Ukrajiny“ na invazi roku 1968 a přihodil i 1. ukrajinský front. Ten má ovšem jednu drobnou vadu: jako sovětské operační uskupení z druhé světové války byl rozpuštěn v roce 1945, tedy třiadvacet let před okupací Československa.
Poslanec, který ukrajinskému velvyslanectví vyčítá nedostatek historické citlivosti, tak začal svou lekci dějin jednotkou, která v rozhodující chvíli již dávno neexistovala. Ani tím však nebylo vyčerpáno vše, co bylo možné do jedné ukrajinské oslavy nacpat. Doksanského rozčílilo především datum akce. Ukrajinský Den nezávislosti připadá na 24. srpna, protože právě v tento den roku 1991 byla vyhlášena nezávislost země, pražská oslava se ale koná o tři dny dříve. Poslanec ANO proto vytáhl 21. srpen 1968 a tvrdil, že mezi invazními vojsky tvořila „velmi výraznou část“ vojska z Ukrajiny, která tehdy byla součástí Sovětského svazu. Jako příklad uvedl „tzv. 1. ukrajinský front“. Tady se ovšem hněv člena Ligy užitečných Babišových srazil s kalendářem Rudé armády. 1. ukrajinský front nebyl ukrajinskou národní armádou, ale sovětským uskupením pojmenovaným podle směru válečných operací. Po skončení druhé světové války byl rozpuštěn a do Československa v srpnu 1968 tedy dorazit nemohl. Ukrajinci mezi sovětskými vojáky samozřejmě byli, stejně jako Rusové a příslušníci dalších národností SSSR, přesné národnostní složení invazních sil však Doksanský nepředložil. Přesto dokázal z jejich původu vyrobit argument proti dnešním Ukrajincům a současné oslavě jejich nezávislosti.
Ve třetím dějství přišel Petr Pavel. Jedna z diskutujících na síti se zeptala, zda prezident nad akcí náhodou nepřevzal záštitu „stejně jako v Brně“, a připojila, že by se tomu ani nedivila. Žádnou záštitu nedoložila, žádnou informaci o Pavlově spojení s pražskou oslavou nepřipojila a ani Doksanský nic takového neuvedl. Přesto se k ní ochotně přidal. „Ani já ne…,“ odpověděl. Hlava státu se tak do Doksanského protiukrajinského výlevu dostala bez jediné doložené vazby na akci. Stačilo, že její jméno vhodila do diskuse jedna příznivkyně a poslanec ANO si při té příležitosti rád přisadil. Člověk skoro obdivuje úspornost takové politické práce: k útoku na prezidenta tentokrát nebyl potřeba ani prezident.
Doksanský povolal do roku 1968 jednotku z druhé světové války
Doksanský svůj příspěvek rozehrál otázkou, zda je oslava ukrajinské nezávislosti 21. srpna v Praze míněna vážně, a připomněl trauma okupace Československa. Poté přišel jeho historický výklad. „Oslava nezávislosti Ukrajiny 21. 8. v Praze…?!? Jako vážně??? V den, kdy si připomínáme velké trauma naší historie, tedy 21. srpen 1968 a invazi ‚spřátelených vojsk‘ ze socialistických zemí, v nichž velmi výraznou část tvořila vojska z Ukrajiny, která byla součástí SSSR, mj. tzv. 1. ukrajinský front, se mi nezdá vhodné, aby se v Praze konala velká slavnost Dne nezávislosti Ukrajiny,“ napsal. Ukrajina ovšem v roce 1968 nebyla samostatným státem s vlastní armádou ani zahraniční politikou, nýbrž svazovou republikou Sovětského svazu. Doksanského 1. ukrajinský front navíc patřil do druhé světové války a jeho název neoznačoval národnost vojáků. Poslanec si tak do jedné věty dokázal přibalit současnou Ukrajinu, sovětskou invazi i dávno zaniklé vojenské uskupení a z výsledku následně vyráběl lekci diplomatického taktu.
Doksanský přitom nedoložil, jak velkou část sovětských sil při okupaci Československa skutečně tvořili vojáci ukrajinské národnosti nebo narození na území Ukrajinské SSR. Přesný poměr neuvádí, žádné číslo nepřidává a místo toho nabízí 1. ukrajinský front, jehož existence skončila krátce po druhé světové válce. Politickou odpovědnost za invazi přitom nesl Sovětský svaz a jeho vedení, nikoli dnešní nezávislá Ukrajina, která vznikla až v roce 1991. Člen Ligy užitečných Babišových však potřeboval do současné oslavy nezávislosti vložit také ukrajinskou stopu z roku 1968 a dějepis se tomu musel přizpůsobit. Když fakta neposkytla vhodnou armádu, posloužil alespoň název vojenského uskupení z jiné epochy.
Ukrajinské velvyslanectví dostalo od Doksanského lekci z taktu
Po vojenských dějinách přišla společenská výchova. Doksanský se obrátil na ukrajinské velvyslanectví a ptal se, zda jeho představitelům opravdu nedochází souvislost mezi oslavou a 21. srpnem, případně zda ji záměrně ignorují. Pražskou akci označil za „zcela politováníhodnou necitlivost“ nebo „záměrné ignorování hostitelské země“ a připomněl také dřívější rozvinutí velké ukrajinské vlajky na Karlově mostě. I to mu připadalo nevhodné, protože podle něj šlo o jeden z českých národních symbolů. Doksanský tak ukrajinské diplomacii vysvětlil, kde a kdy je vhodné slavit, přestože jeho vlastní historický exkurz právě narazil na vojenskou jednotku neexistující od roku 1945.
Poslanec poté přidal českou pomoc Ukrajině. Připomněl, že Česká republika poskytuje napadené zemi významnou podporu a přijala přibližně 400 tisíc jejích obyvatel. Podle něj by právě tato skutečnost měla vést Ukrajince k pečlivějšímu zvažování toho, co, kdy a kde v Česku pořádají. Česká pomoc lidem prchajícím před ruskou válkou tak v Doksanského podání dostala podobu další položky v účtu za společenské chování hostů. Česko pomohlo, Ukrajinci zde smějí žít a člen Ligy užitečných Babišových jim proto připomíná, že by měli citlivěji zacházet s českým kalendářem a národními symboly. Vlastní zacházení s historickými daty zůstalo výrazně volnější.
Doksanskému je přitom třeba přiznat, že nevolal po zákazu oslavy a některé nejtvrdší požadavky vlastního publika mírnil. Když jeden z diskutujících chtěl, aby vláda zakročila, poslanec mu vysvětlil, že vláda nemůže zakazovat koncerty podle libosti a věc je podle něj otázkou soudnosti a taktu pořadatelů či ukrajinského velvyslanectví. Jinde napsal, že samotný koncert nebo festival problém není. Současně však svým příspěvkem nabídl čtenářům tvrzení o ukrajinských vojácích roku 1968, české pohostinnosti, pomoci statisícům lidí a ignorování hostitelské země. Podobné ingredience pak pod příspěvkem začaly žít vlastním životem.
Doksanského publikum pochopilo směr
Reakce na síti na sebe nenechaly dlouho čekat. Jedna diskutující napsala, že Ukrajinci mají slavit doma a navíc si podle ní vybrali datum, kdy „nás okupovali“. Další mluvil o „vpádu ukrajinských vojsk v 1968“, jiná žena tvrdila, že převážná část okupantů pocházela z Ukrajiny. Objevily se otázky, kdo podobnou akci vůbec povolil, výzvy k oslavám na Ukrajině, označení ukrajinské vlajky za „modrožlutý hadr“, výraz „verbež“ i tvrzení, že dnešní Ukrajinci Českou republiku okupují bez zbraní. Z debaty o vhodnosti jednoho data se tak rychle stala sbírka protiukrajinských výpadů, v níž část publika Doksanského historickou konstrukci ještě zjednodušila: v roce 1968 nás okupovali Ukrajinci a nyní mají drzost v Česku slavit.
Poslanec některé výroky korigoval. Na tvrzení o současné okupaci bez zbraní odpověděl, že „to asi ne“, datum ale dál označoval za krajně nevhodné. Jiné ženě vysvětloval, že koncert či festival sám o sobě problém není. Současně však opakoval větu o „necitlivosti či ignoranci vůči zemi, jež jim dovolila, aby v ní žili“. Jeho publikum tak dostalo dvě zprávy současně: oslavu nezakazovat, ale nezapomínat, komu Česko umožnilo zde žít a kdo má být vděčný. Výsledek byl pod příspěvkem vidět velmi rychle a k diplomatické jemnosti měl přibližně stejně daleko jako Doksanského 1. ukrajinský front k srpnu 1968.
Pavel nic nezaštítil, ale schytal to stejně
Do této atmosféry vstoupila diskutující Ivana Čapková s otázkou, zda prezident Petr Pavel nad akcí opět nepřevzal záštitu. Připojila poznámku, že by se tomu ani nedivila. Žádný důkaz o Pavlově zapojení neuvedla, Doksanský nic takového neověřil a v podkladech k akci žádná prezidentova záštita doložená není. Přesto se poslanec k její domněnce přidal krátkou odpovědí „Ani já ne…“. Jedna nepodložená spekulace tak stačila, aby se hlava státu ocitla po boku Ukrajinců, ambasády, Karlova mostu a sovětské okupace v témže proudu Doksanského rozhořčení.
Tento detail vystihuje člena Ligy užitečných Babišových možná lépe než celý jeho příspěvek. Na Ukrajince klade požadavky historické citlivosti, přesnosti a respektu k hostitelské zemi, sám však do srpna 1968 přivleče uskupení z druhé světové války a k prezidentovi mu postačí věta anonymní diskutující. Petr Pavel se na celé věci nemusel nijak podílet. Stačilo, že se o něm Doksanského publiku hodilo spekulovat a poslanec dostal další příležitost dát najevo, co si o hlavě státu myslí.
