Andrej Babiš si postavil vládu jako únikovou trasu před vlastním trestním stíháním a teď může sledovat, jak se mu koaliční tábor mění v pojízdné varieté. Mělo to být silové převzetí státu, návrat pořádku, vláda výkonu, jistoty a údajných profesionálů. Místo toho přišlo několik dní, v nichž se jedna ostuda lepí na druhou. Nejdřív Petr Macinka vyráběl státnickou frašku kolem prezidenta Petra Pavla a summitu NATO v Ankaře. Potom Babiš doma vykládal, jak se lídři Pavlovi smáli, jenže slovenský prezident Peter Pellegrini popsal úplně jiný terč posměchu. Pak Filip Turek boural v Praze se zdravotnickým vozem. A nakonec přišla zpráva Radiožurnálu, že policie vykázala poslance SPD Jaroslava Foldynu z domu kvůli podezření z domácího násilí a zajistila mu legálně držené zbraně. Tohle už není koaliční politický tábor, nýbrž sraz ochotnických komediantů, které by opatrný režisér jakékoliv frašky pro slaboduché nepustil ani do záběru, natož do akce.
Babišův problém coby režiséra vládní sestavy je v tom, že herecké obsazení nezvolil omylem. Motoristy a SPD si přivedl do Strakovy akademie vědomě, protože jejich hlasy mu dávají většinu a zároveň politický štít pro chvíli, kdy se ve Sněmovně rozhoduje o jeho vydání k trestnímu stíhání. Nešlo o nešťastný casting, leč o jasný kalkul. Ten se mu nyní vrací v podobě Macinky, Turka, Okamury a Foldyny. Cena za tuto pojistku se ukazuje saframentsky rychle. Macinka se místo ministra zahraničí tváří jako školník, který rozhoduje, koho pustí do sálu a koho posadí dozadu. Turek se místo politické budoucnosti ocitl v titulcích kvůli nehodě se zdravotnickým vozem. Foldyna, dlouholetý kazatel tvrdosti, vlastenectví a pořádku, se podle Radiožurnálu dostal do situace, v níž policie sáhla k vykázání z domu a k zajištění zbraní. Foldyna vykázání potvrdil, prohlásil se za nevinného a podle iROZHLASu zatím nebyl z ničeho obviněn. Jenže politická ostuda tím nezmizí. U vlády, která se ráda ohání řádem, rodinou, bezpečností a chlapskou pevností, působí podobná série jako groteska bez pointy, protože pointa chodí každý den sama.
První díl této vládní komedie obstaral Macinka. Summit NATO v Ankaře měl být pro Českou republiku normální spojeneckou akcí, jenže Babišův kabinet z něj vyrobil domácí válku s Hradem. Prezident Petr Pavel, vrchní velitel ozbrojených sil, měl být podle logiky vlády odsunut tak, aby premiér vypadal jako jediný skutečný šéf delegace. Macinka se ještě před cestou chlubil, že Pavel bude na summitu jen přívěškem. Jenže takhle se stát neřídí. Takto se maximálně řeší uražené ego někoho, kdo si spletl ministerstvo zahraničí se stranickou klubovnou. Babiš se pak po návratu snažil lidem namluvit, že problémem byl Pavel a že zahraniční partneři nechápali jeho účast. Pellegrini však veřejně popsal něco jiného: lídři podle něj nechápali české uspořádání, v němž prezident seděl za premiérem jako ministr. Jinými slovy: nesmáli se tomu, že Pavel přijel. Pozastavovali se nad tím, co s ním provedla Babišova vláda.
Babišův tábor tedy v několika dnech zvládl proměnit summit NATO v lekci z malosti. Vláda, co si hraje na obránce národních zájmů, vyvezla do Ankary vlastní domácí komplex. Místo aby Česká republika působila jako čitelný spojenec, jehož ústavní činitelé se zvládnou domluvit alespoň na základním protokolu, předvedla koalice premiéra, ministra a prezidenta jako nešťastně sestavenou školní výpravu, kde se dospělí hádají o židličky. Macinka si mohl myslet, že Pavla ponížil a Babiš, že to doma prodá jako prezidentovu ostudu. Leč za českými hranicemi se neřešily jejich statusy ani uražené řeči. Venku se řešilo, proč česká vláda posadila prezidenta do uspořádání, které vypadalo divně i pro ostatní lídry. To je na celé věci nejtrapnější: vláda chtěla ponížit Pavla a ponížila stát.
Do toho vstoupil Turek. Politik, který staví veřejnou značku na rychlosti, síle, velkých autech a póze člověka, jenž se nenechá brzdit, se v centru Prahy srazil se zdravotnickým vozem. Podle dostupných informací šlo o vůz pro převoz biologického materiálu, který skončil po nárazu převrácený. Seznam Zprávy zveřejnily video, na němž je slyšet houkání a vidět samotný střet. Turek později nehodu popsal jako „nerovný boj většího vozidla s menším“ a podle Hospodářských novin řekl, že jeho velké auto převrátilo menší vůz; řidič měl mít podle něj odřenou ruku. V normální politické straně by to byl konec siláckých póz alespoň na pár dní. U Motoristů z toho ale vznikl další díl seriálu o lidech, kteří se chtějí tvářit jako řidiči dějin, a pak se musejí najednou zabývat tím, že na silnici existují jiní lidé, jiná auta a pravidla.
Turkova nehoda by sama o sobě nebyla politickým symbolem, leč u Turka je problém v tom, že celá jeho veřejná figura stojí na motoristickém siláctví a pohrdání opatrností, jako by pravidla byla jen obtížná příloha k jeho osobní reklamě. Když se takový politik srazí se zdravotnickým vozem, nejde o pouhý policejní protokol, nýbrž krutě ironickou symboliku politického marketingu, v němž se rychlost vydává za charakter a hlučnost za schopnost. Babiš si Motoristy vzal do vlády jako mladé dravce, kteří mu měli dodat energii a pomoci držet většinu. Zatím mu dodávají hlavně titulky, kvůli nimž se slovo odpovědnost začíná v koalici tvářit jako cizí jazyk.
Pakliže průšvihů bylo málo, nastoupil Foldyna. Poslanec SPD, jeden z mužů, kteří rádi mluví tvrdě, vlastenecky a poučují druhé o pořádku, je podle zjištění Radiožurnálu podezřelý z domácího násilí. Policie ho minulý týden vykázala na čtrnáct dní z domu v Děčíně, kde žije s manželkou, a zajistila mu několik střelných zbraní. Sám Foldyna vykázání potvrdil, prohlásil se za nevinného a věc dál komentovat nechtěl. Případ je podle iROZHLASu na začátku a poslanec zatím nebyl z ničeho obviněn. To je důležité napsat přesně. Stejně důležité ale je dodat, že pro Babišův tábor jde o další ránu do tváře celé vládní image. Strana, která se ráda stylizuje do obránce rodiny, pořádku a bezpečí, má ve Sněmovně poslance, u něhož policie kvůli podezření z domácího násilí sáhla k vykázání z domova a zajištění zbraní.
Foldynův případ je politicky výbušný právě kvůli kontrastu. SPD dlouhé roky prodává voličům jednoduchou představu světa: my jsme ti pevní, my jsme ti normální, my chráníme rodinu, my chráníme bezpečí, my se nenecháme poučovat od liberálů. Jenže když pak přijde zpráva o vykázání poslance z domu kvůli podezření z domácího násilí a o zajištění zbraní, celá tahle maska dostane odpornou trhlinu. Nelze z toho dělat rozsudek, protože Foldyna obviněn nebyl. Lze z toho ale udělat politickou otázku. Co přesně zbylo z vládního tábora, který má plná ústa pořádku, když se v jednom týdnu řeší koaliční válka o Ukrajinu, Macinkovo ponížení státu v Ankaře, Turkova nehoda a Foldynovo vykázání z domu?
Babiš v téhle podívané není nevinný divák, nýbrž politik, který si obsazení vybral sám. Do vládního tábora přivedl SPD, hnutí postavené na hledání viníků, útocích proti veřejnoprávním médiím a řečech o míru, které až nápadně často ladí spíš s Moskvou než se spojenci. K tomu přibral Motoristy, stranu ega, benzinu, urážek a politické puberty v saku. Macinku nepovýšil navzdory jeho povaze, ale s ní: místo diplomata dostal stranického bijce, který si z prezidenta Petra Pavla udělal osobní terč. Turka také nikdo nemohl zaměnit za státníka. Byl to reklamní produkt s volantem, výfukem a dostatkem sebevědomí pro tři vlády. Babiš je přesto přivedl k moci, protože jejich hlasy tvoří většinu a zároveň ochranný val pro chvíli, pokud se v tomto volebním období ve Sněmovně začne znovu řešit jeho vydání k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. Nejde o selhání systému ani o nepovedenou náhodu. Je to cena za premiérův osobní kalkul.
Za normálních okolností by premiér po takové sérii musel uklízet, svolávat koaliční schůzky, vydávat stanoviska a předstírat, že má věci pod kontrolou. Babiš má ale jednu výhodu: jeho voliči už slyšeli tolik neuvěřitelných vysvětlení, že další ostuda se dá vždycky přepsat na útok médií, opozice, Hradu nebo Bruselu. Vždy se najde věta z Ligy užitečných Babišových, která má odvést pozornost od toho, že vládní tábor připomíná garáž plnou benzinu, zapálených cigaret a lidí přesvědčených, že požární předpisy jsou ideologie. Ostuda zůstane ostudou, i když ji koalice přejmenuje. Česko nemá problém jen s jednotlivými jmény. Má problém s tím, že premiér země přivedl k moci lidi, jejichž největší kvalifikací je ochota držet ho u vlády. SPD může křičet o suverenitě, ale v koalici nezabránila příspěvku do PURL, který financuje americké zbraně pro Ukrajinu. Motoristé mohou křičet o svobodě, ale zatím dodávají spíš konflikty, trapnosti a nehody. Macinka může křičet na Hrad, ale ve světě tím nevypadá silněji Česko, jen menší jeho vláda. Foldyna může mlčet o detailech svého případu, ale policejní vykázání poslance z domu kvůli podezření z domácího násilí se z vládní vizitky vymazat nedá.
Babiš chtěl vládu, která ho ochrání. Dostal vládu, kterou musí každý den omlouvat. Chtěl většinu, která mu zajistí klid. Vysloužil si tábor, který v několika dnech stihne vyrobit mezinárodní trapas, dopravní nehodu čestného prezidenta Motoristů a policejní zásah u poslance SPD. Chtěl působit jako muž pořádku. Vypadá dříve jako majitel cirkusu, který prodal vstupenky na hlučné lví řvaní za mřížemi, leč otevřel klece. Nejhorší na tom není to, že se smějí opoziční politici, nýbrž to, že se na to dívá země, kterou tato parta reprezentuje navenek i doma. Ostuda tak nesedí jen na jednom poslanci, jednom ministrovi nebo jednom předsedovi hnutí. Ostudu má celé Česko, protože Babišův osobní kalkul sedí ve Strakově akademii jako vládní program.
