Andrej Babiš po summitu NATO v Ankaře nespustil uklidňování vztahů s Hradem, ale další díl osobní války proti Petru Pavlovi. V nedělním videu pro své publikum vyrobil z aliančního jednání dlouhou historku o ponížení prezidenta, podání ruky s Donaldem Trumpem, manželkách státníků, zlých médiích, údajné kampani prezidentova týmu a trapnosti, za kterou se prý musel stydět. Pavel v jeho podání nebyl hlava státu členské země NATO, ale loutka, člověk bez sebereflexe, nechtěný host a někdo, kvůli komu se zahraniční partneři údajně chodili ptát, co tam vlastně dělá.
Babiš tím navázal na celou vládní operaci kolem Ankary: nejprve prezidenta ze summitu vytlačit, po zásahu Ústavního soudu jeho účast strpět, poté ji doma zesměšňovat a po návratu veřejnosti vysvětlovat, že skutečnou ostudou nebyla vládní malost, ale prezidentova přítomnost. O den později se do stejné linky přidal i Karel Havlíček. ANO tak znovu ukázalo, že Pavla nepotřebuje jako ústavního partnera, nýbrž jako nepřítele pro vlastní publikum.
Babiš začal video tvrzením, že summit dopadl přesně tak špatně, jak sám varoval. Měsíce se podle něj řešilo, kdo má v Ankaře být a jak má česká účast vypadat, a výsledek označil za ostudu. „Dopadlo to, jak jsem říkal, ostuda. Bylo to neuvěřitelné, trapné a styděli jsme se,“ uvedl Babiš. Hned poté začal rozebírat zasedací pořádek a ukazovat prezidenta Pavla jako člověka, který seděl na místě ministra zahraničí Petra Macinky. „Za námi chodili naši partneři, se ptali: ‚Proboha, proč tady je? Co tady dělá?‘“ tvrdil premiér. Neřekl, kteří partneři to byli, v jaké situaci to říkali ani proč by pro alianční delegace měla být přítomnost bývalého předsedy Vojenského výboru NATO tak záhadná. Stačilo mu vyrobit dojem, že Pavel nebyl respektovaný účastník summitu, ale obtížný přídavek, jehož existenci musel český premiér ostatním vysvětlovat. Přesně tak Babiš pracuje s publikem, jemuž nechce dodat ověřitelnou informaci, ale obraz: my jsme drželi basu, prezident překážel, Macinka byl nad věcí a všichni ostatní se divili.
Nejtvrdší osobní útok přišel ve chvíli, kdy Babiš začal mluvit o Pavlově údajné kampani za znovuzvolení. Prezidentův tým podle něj nemá sebereflexi a prezident se nechává řídit jako poslušná figurka. „Já nechápu, že pokud tým pana prezidenta, který je samozřejmě v plné kampani za znovuzvolení, nemá tu sebereflexi, tak proč on se nechá takhle manipulovat jako loutka a poslouchá je na slovo? Bylo to trapné. Styděl jsem se,“ prohlásil Babiš. Tato věta je důležitější než premiérovo vyprávění o židlích a stolech. Ukazuje, že Babiš už Pavla nebere jako politického protivníka s vlastním mandátem a vlastním názorem, ale jako produkt poradců, kteří ho údajně vodí proti vládě. Je to pohodlné: s prezidentem se pak nemusí vést spor o pravomoci, zahraniční politiku nebo bezpečnostní orientaci země. Stačí říct loutka. Jenže Babiš v témže videu současně tvrdil, že Česko v zahraničních médiích poškozeno nebylo, protože se vše odehrálo za zavřenými dveřmi. Ostuda tedy byla obrovská, ale neviditelná. Trapnost byla strašná, ale bez škody. Prezident byl bezvýznamný, ale všichni se kvůli němu ptali. Babišův výklad držel pohromadě jen proto, že měl jediný účel: Pavla shodit.
Premiér se pustil i do rozhovoru, který Pavel poskytl tureckému médiu. Podle Babiše česká média psala, že text prezentuje Pavla jako hlavního aktéra české účasti na summitu NATO a člověka, který přináší českou pozici. Babiš to označil za lež a zdůrazňoval, že český projev schválila vláda, nikoli prezident. „Normálně brutálně tady lžou,“ rozčiloval se. Poté tvrdil, že Pavel se v den zasedání „oficiálně ničeho“ nezúčastnil, protože nebyl šéfem delegace. Zároveň ale tvrdil, že prezident „zatěžoval ministra zahraničních věcí“ a chtěl bilaterální schůzky s francouzským prezidentem, korejským a ukrajinským protějškem, německým kancléřem a generálním tajemníkem NATO. „Ale ani jedna bilaterálka nedopadla, protože samozřejmě tam nikdo neměl čas ztrácet vlastně s panem prezidentem,“ dodal. Znovu bez jmen, bez dokladů, bez konkrétního vysvětlení. Jen další posměšná věta pro domácí publikum, v níž má Pavel vypadat jako člověk, který se vnucoval a nikdo na něj neměl čas. Babiš nepopisoval diplomacii. Vykládal příběh, v němž je on jediný legitimní reprezentant a prezident rušivá dekorace, kterou ostatní trpěli z milosti.
Zvláštní kapitolu věnoval Babiš médiím a Donaldu Trumpovi. Pavlova delegace měla podle něj „samé antibabišovské média“, která domů posílala nadšený obraz prezidentovy účasti. Proti tomu postavil vlastní video s Trumpovým podáním ruky a chlubil se jeho dosahem. „To video mělo na sítích zásah osm milionů sto čtyřicet devět tisíc,“ uvedl a vysvětloval, že žádnou „sodu“ od Trumpa nedostal, protože americký prezident se choval vstřícně. Babiš popisoval, jak mu Trump podal ruku, jak mu ji držel a šel dál, a tvrdil, že zoufalá opozice záměrně vystřihla moment, kdy už k němu Trump stál zády. Summit NATO, obranné závazky, Ukrajina a evropská bezpečnost se tak v premiérově videu opakovaně scvrkávaly na otázku, zda se Trump tvářil hezky, zda ruka trvala dost dlouho a zda opozice Babišovi závidí záběr na sociálních sítích. I tím se jeho ankarská legenda liší od normální zprávy premiéra po summitu. Není to informování o výsledcích. Je to obrana vlastního ega.
Další velký blok Babiš postavil na Fialově vládě a obraně. Tvrdil, že v Ankaře se hodnotily výsledky předchozího kabinetu a že Fialova vláda lhala lidem i NATO. Opřel se o dopis Jany Černochové Marku Ruttemu a opakoval, že předchozí kabinet nesplnil dvě procenta. „Fialova vláda, tak jak lhala vám, lhal ji ovšem, lžou stále, lžou každý den, tak lhali i NATO,“ řekl Babiš. Současně se chlubil, že jeho vláda na summitu „držela basu“ a nevykřikovala, že „Fialova zločinecká vláda“ lhala. Jenže přesně toto slovní spojení pak naservíroval doma vlastním sledujícím. V zahraničí tedy podle sebe mlčel ve jménu jednoty České republiky, po návratu okamžitě vytáhl stejný slovník, jímž dlouhodobě krmí domácí válku. A do toho tvrdil, že jeho vláda bude lidem říkat pravdu. Pravdu v Babišově verzi ovšem tvoří hlavně stará konstrukce: my jsme převzali škody, oni lhali, média lžou, opozice je zoufalá, prezident překáží.
Nejdelší a nejbizarnější část videa se týkala neformální večeře, Moniky Babišové a manželek státníků. Babiš tvrdil, že prezident byl ubytován ve stejném hotelu jen dva pokoje od něj a že někdo musel dopředu vědět, že Pavel přijede. Účast prezidenta na recepci a večeři spojoval s českým velvyslanectvím a tureckou stranou, což označil za trapné. Turecký protokol byl podle něj „milostivý“, protože českého premiéra a prezidenta umístil na společné fotografii každý na jiný konec. Prezidentovi prý podal ruku, ale „naštěstí“ seděl u jiného stolu. Pak se rozjel do výkladu, že na neformální večeři s manželkami se přece neřeší válka, umírání lidí, granáty nebo geopolitika. „To si fakt myslíte vy pisálkové někteří, že nebo komentátoři, že na neformální večeři s manželkami jsme měli řešit válku, že tam umíraj lidi?“ ptal se. Následovalo vysvětlování, že ženy mají vliv, že Monika zná manželku Erdogana, že se s Trumpem bavili o Melanii a jejím filmu, že osobní vztahy jsou v zahraniční politice důležité a že ti, kdo summity komentují, na žádném nebyli a ničemu nerozumějí. „Věřte, že já vím, jak to funguje,“ ujišťoval Babiš. Jenže čím déle to vysvětloval, tím víc summit NATO v jeho podání připomínal společenský cestopis člověka posedlého tím, kdo koho zná, kdo s kým sedí a kdo se koho dotkl při odchodu z pódia.
V závěru videa se Babiš vrátil k hlavnímu domácímu nepříteli. Pavlova kampaň za znovuzvolení podle něj funguje dál a prezidentův tým bude hledat konflikty, protože celá strategie stojí na kritice vlády. „My s prezidentem máme úplně diametrálně jiné názory de facto na všechno,“ řekl. Poté okamžitě přeskočil ke stavebnímu zákonu, který označil za historicky nejlepší, a slíbil podcast s Karlem Havlíčkem. Ankara podle něj zase vyvolá nesmyslné debaty, ale lidé nemají věřit těm, kteří tam nikdy nebyli ani nebudou a dělají jen to, aby mu škodili. Tady už byl Babiš zcela ve své základní roli: on ví, oni lžou; on byl u toho, oni tomu nerozumějí; on držel basu, prezident škodil; on dělá zákony, oni vedou kampaň. Premiér členské země NATO se po summitu nevrátil s věcným souhrnem bezpečnostních závěrů, ale s politickou obžalobou prezidenta, opozice, médií a předchozí vlády. To není státnické zklidnění situace, leč další dávka konfliktu zabalená jako nedělní zpráva občanům.
Hrad mezitím reagoval, že prezident chce pravidelná a nekonfliktní jednání s premiérem. Babiš na to odpověděl dalším útokem a nekonfliktnost Pavla shodil výsměchem. Prezident podle něj svou politickou kariéru postavil na vymezování vůči Babišovi, ANO a nynější vládě. „Na veřejnosti sice stále opakuje, že má starost o naši zemi, ústavu a demokracii, ale ve skutečnosti mu jde o to být znovu prezidentem. A jako cíl své kampaně si vybral mě. Je to už únavné a já se na tom nebudu podílet,“ uvedl Babiš. Vzápětí ale přidal celý seznam křivd: Pavel si prý Babišovu vládu nikdy nepřál, chtěl Fialův kabinet, shoduje se s ním na euru, Bruselu, koncesionářských poplatcích, politických neziskovkách a válce na Ukrajině, od začátku hází vládě klacky pod nohy, kladl si podmínky při sestavování kabinetu, chtěl mluvit do programu, odmítl jmenovat ministra, rozdává L-159 Ukrajině, zveřejnil soukromou konverzaci, kritizuje vládu v zahraničí a „korunu všemu“ nasadil žalobou k Ústavnímu soudu. Babiš tedy tvrdí, že se na Pavlově kampani nebude podílet, a zároveň mu věnuje další rozsáhlou veřejnou tirádu. To není odmítnutí účasti. To je aktivní spoluautorství konfliktu.
Na stejnou linku navázal také Karel Havlíček. Po Babišově nedělním videu přišel další útok z vedení ANO a pokračovalo rámování, že Pavel není partner pro ústavní jednání, ale soupeř v kampani. Prezident podle této konstrukce konflikty nemírní, nýbrž vytváří, vymezuje se vůči vládě a staví se do role prezidenta opozice. To je pro ANO výhodné. Když prezident připomene rizika v zahraniční politice, je to kampaň. Když se obrátí na Ústavní soud, je to konflikt. Když chce pravidelně jednat s premiérem, je to údajně nevěrohodná póza. Když kritizuje vládu v zahraničí, škodí zemi, pakliže mlčí, Babiš s Havlíčkem si najdou způsob, jak z něj udělat hlavního protivníka. Prezident se tak v jejich vyprávění pro stranicky oddané publikum mění podle potřeby: jednou loutka, podruhé kandidát, potřetí prezident opozice, počtvrté člověk, který se chce stát středem pozornosti.
