Střet vlády Andreje Babiše s prezidentem Petrem Pavlem se posunul do mnohem nebezpečnější roviny. Už nejde jen o to, kdo měl být v české delegaci na summitu NATO v Ankaře, kdo seděl za kým a proč se premiér po návratu snažil hodit ostudu na Hrad. Kabinet zveřejnil vyjádření k prezidentově kompetenční žalobě a vedle návrhu na její zamítnutí žádá také vyloučení soudce zpravodaje Pavla Šámala z dalšího řízení. Vláda tím ze sporu s prezidentem udělala útok na Ústavní soud. A právě v tom je zásadní zlom: Babišův kabinet se už nehádá jen s hlavou státu, ale zpochybňuje i instituci, která má podobné mocenské spory rozhodovat.
Petr Pavel se na Ústavní soud obrátil kvůli tomu, že ho vláda nezařadila do delegace na červencový summit NATO v Ankaře. Prezident žádal vyjasnění kompetencí mezi Hradem a kabinetem. Ústavní soud následně vydal předběžné opatření a nařídil vládě, aby Pavlovi cestu do Turecka zajistila. Konečné rozhodnutí o žalobě ještě nepadlo. Babišova vláda ale reaguje, jako by už nyní potřebovala připravit vlastní voliče na možnost porážky. Ve vyjádření ostře napadá Ústavní soud i soudce Šámala, kterého viní ze „soudního aktivismu“ a chce ho z případu odstranit. Kabinet tak posílá velmi čitelný vzkaz: rozhodnutí, které vládě nevyhovuje, není normální výkon soudní moci, ale problém soudce.
V úvodní části vládního stanoviska stojí tvrzení, že kompetenční spor vyvolal prezident. Vládní verze však neodpovídá politické realitě celé ankarské kauzy. Pavel vycházel z Ústavy, podle níž prezident zastupuje stát navenek, a také z dosavadních zvyklostí. Navíc se dlouho snažil s Babišem dohodnout. Spor nevznikl proto, že by si prezident náhle vymyslel novou pravomoc, ale proto, že vláda odmítla respektovat jeho roli u summitu NATO a chtěla ho z delegace vytlačit. Teprve pak přišla žaloba. Vláda ale potřebuje opačný výklad, protože jí umožňuje líčit Pavla jako útočníka a sebe jako oběť prezidentské svévole.
Kabinet ve stanovisku tvrdí, že Pavel má za sebou „řadu pokusů o extenzivní výklad postavení a rozsahu pravomocí prezidenta republiky, směřující k rozšíření jeho vlivu nad rámec předpokládaný Ústavou“. Jako příklad uvádí nejmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Jenže právě tento případ se dnes vládě vrací jako facka. Turek, kterého Babišův tábor tolik prosazoval, se mezitím stal politickým problémem i kvůli vlastní nehodě a dal funkci vládního zmocněnce k dispozici. Odmítnutí Turka na ministerském postu tak nevypadá jako Pavlovo svévolné rozšiřování pravomocí, ale jako rozhodnutí, které bylo z hlediska důvěryhodnosti vlády víc než pochopitelné.
Nejostřejší část vládního textu míří na Ústavní soud. Kabinet tvrdí, že přijetím prezidentova návrhu na předběžné opatření Ústavní soud „vstoupil do probíhajících politických dějů a významně zasáhl do práv účastníků řízení, ale zároveň i zjevně opustil roli negativního zákonodárce“. Podle vlády je tedy soud politicky aktivní, nikoli nestranný. Jenže Ústavní soud o prezidentově žalobě dosud nerozhodl. Pouze zajistil, aby Pavel mohl odjet na summit, tedy aby se spor nezměnil v hotovou věc ještě před konečným verdiktem. U prezidenta, který je vrchním velitelem ozbrojených sil a má jasné pravomoci v zastupování státu navenek, to není žádný převrat. Je to brzda proti vládě, která se rozhodla vytlačit Hrad z aliančního summitu pryč.
Babišův kabinet se přitom tváří, jako by už předjímal vlastní porážku v ústavním sporu, a proto si připravuje terén u veřejnosti. Tohle není text jen pro ústavní soudce. Je to vzkaz pro Babišovy voliče: pokud soud rozhodne proti vládě, nebude to proto, že prezident měl pravdu, ale proto, že soudci jsou aktivističtí, zaujatí nebo svévolní. Přesně tak se bourá důvěra v instituce. Ne jedním výkřikem, ale opakováním podezření, že každá brzda moci je politický útok.
Vláda ve stanovisku tvrdí, že jí vadí prezidentova „opakovaná subjektivní tvrzení“ o postupu vlády „ve zlé víře“. Zároveň sama píše, že ve věcech bezpečnosti a obrany vždy jednala v zájmu České republiky a jejích občanů. Jenže právě bezpečnostní rovina Babišově kabinetu nesedí. Česko podle stanoviska patří mezi tři nejhorší země NATO ve výdajích na obranu, premiér se po pádu Viktora Orbána orientuje na proruské Slovensko a odmítá pomoc Ukrajině. Vláda tím zemi nezajišťuje silnější pozici u spojenců, ale žene ji do role nejslabšího článku Aliance. To je tvrdá, ale v kontextu současné vládní politiky srozumitelná diagnóza: kabinet si nárokuje monopol na zahraniční a bezpečnostní politiku, ale jeho kroky důvěru partnerů neposilují.
Zvlášť cynicky působí vládní poučování o dialogu. Kabinet ve stanovisku napsal, že základem úspěšného dialogu je „především otevřenost, respekt a ochota naslouchat argumentům druhé strany, nikoli pouze prosazování vlastního stanoviska“. Tato věta by mohla znít hezky, kdyby ji nepsala vláda, která před summitem NATO s Hradem bojovala, prezidenta se snažila ponížit a po zásahu Ústavního soudu začala útočit na soudce. O respektu mluví kabinet, jehož spojenci veřejně vyhrožovali Hradu „extrémní kohabitací“.
Nejabsurdnější je pasáž, v níž vláda vyčítá prezidentovi údajnou absenci komunikace s ministrem zahraničí Petrem Macinkou. Kabinet tvrdí, že tato absence nepřispěla k „vytvoření prostoru pro kultivovanou výměnu názorů, objasnění rozdílných pohledů, prohloubení porozumění a případnému nalezení společného konsenzuálního řešení mezi dotčenými složkami moci výkonné“. Skoro jako učebnicová věta z diplomatického semináře, jenže jejím předmětem je Macinka. Tedy politik, který už v lednu k Pavlovi hovořil podstatně jiným jazykem. „…já teď stojím před nevratným rozhodnutím, jak dál s panem prezidentem. Myslím, že by to měl vědět. Může získat klid, když já budu mít Turka na ministerstvu životního prostředí. Pokud ale ne, spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace,“ zaznělo tehdy od Macinky. Tak vypadá vládní představa kultivované výměny názorů.
Vládní stanovisko dál pracuje s realitou způsobem, jako by bílá byla černá, den noc a pravda lež. Stanovisko například jako příklad údajného překračování pravomocí uvádí Pavlovu lednovou návštěvu Ukrajiny, při níž měl prezident podle vlády „projednávat možnost daru/zápůjčky proudových letounů L-159 Armády České republiky Ukrajině“ a „veřejně prezentovat pozice, které nebyly vůbec konzultovány s vládou ani s Ministerstvem zahraničních věcí“. Jenže prezident v Ukrajině letouny nenabízel, pouze o nich debatoval. Ani je nabídnout nemohl, protože nesedí ve vládě. Ukrajinci o L-159 stáli delší dobu, vláda však rozhodla, že je napadené zemi neprodá.
Celá tato část je důležitá i kvůli Macinkovi. Ten k možné dodávce letounů L-159 Ukrajině uvedl, že jediným důvodem, proč je Ukrajinci nedostanou, bylo Pavlovo „neuvážené“ prohlášení do médií. Vláda tak prezidentovi vyčítá, že mluvil o věci, kterou podle ní neměl řešit, zatímco její ministr z toho politicky vyrobil důvod, proč Ukrajina letouny nedostane. To není zahraniční politika, ale hledání záminky. Hrad se hodí jako viník pro všechno: pro Turka, pro Ankaru, pro L-159, pro komunikaci, pro soud. Když vláda nedokáže vysvětlit vlastní rozhodnutí, ukáže na prezidenta a tváří se, že tím spor skončil.
Nejnebezpečnější věta ale přichází u hodnocení postupu Ústavního soudu. Vláda podle stanoviska považuje akceptaci prezidentova návrhu na vydání dvou předběžných opatření „za projev svévole“. To už není jen nespokojenost s jedním rozhodnutí, nýbrž přímé zpochybnění Ústavního soudu jako instituce, která má v systému brzdit moc, když překročí hranice. Na celé věci je nejhorší, že se v kabinetu nenašel nikdo, kdo by se proti tomu postavil. Ani jeden ministr neřekl, že Pavel měl na summit NATO letět, žádný se veřejně neozval proti útoku na Ústavní soud. Ani jeden nepřipomněl, že prezident není podřízený premiérovi a soudce není překážka, kterou si vláda odstraní, když se jí nelíbí jeho rozhodnutí. Babiš má vládu velmi dobře sestavenou, ovšem jen pro sebe. Pro občany je to katastrofa. Kabinet, který klidně útočí i na Ústavní soud a podstatu české demokracie, je to nejhorší, co může jakoukoliv svobodnou zemi potkat.
