Pražští kandidáti tentokrát předvedli, jak snadno se dá socialismus porazit jeho správným použitím. Klára Sovová z Motoristů sobě jej rázně odmítla ve chvíli, kdy přišla řeč na regulaci soukromých bytů, ale u městské dopravy zdarma se náhle ukázalo, že některé kolektivně placené statky mohou být vlastně docela sympatické. Adam Scheinherr z Prahy sobě zase odmítl počítání lidí a bytů jako sociální inženýrství, aby o pár minut později objevil velmi perspektivní část pražského bytového fondu za dveřmi pokojů, které senior právě nepoužívá. To hlavní si však Sovová nechala na závěr. Když se debata dostala k Filipu Turkovi, kandidátka Motoristů vytáhla metodu, proti níž jsou městské audity i regulační zákony zbytečně komplikované. Nepříjemný problém lze totiž vyřešit i slovem. Stačí správně vybrat kategorii.
Bydlení přitom nabídlo slibný začátek. Podnikatelka Ivana Tykač v předtočeném výroku upozornila na vysoký podíl jednočlenných domácností a spočítala, kolik bytů by Praha teoreticky získala, kdyby část single lidí založila rodiny a sestěhovala se. Scheinherr reagoval poměrně jednoznačně: podobné úvahy mu připadaly jako sociální inženýrství. Magistrát tedy podle něj nemá řešit nedostatek bytů tím, že začne organizovat soukromý život obyvatel podle počtu ložnic. Praha si mohla oddechnout. Odbor seznamování podle katastru nemovitostí nevznikne, osamělým Pražanům nikdo nebude přiřazovat partnera podle výměry bytu a láska zůstane mimo kompetenci městské rady. Wow!
Úleva měla krátkou životnost. Scheinherr následně vysvětloval, jak by podle něj mělo fungovat Airbnb. Krátkodobé pronájmy chce regulovat a vrátit k jejich původnímu principu: majitel odjede na dovolenou a na několik dní nabídne vlastní byt. Potom přidal seniora. Pokud senior žije sám ve velkém bytě, může podle něj pronajmout zbývající dva pokoje a tím se podaří obsadit „volné kapacity“. Tykač tedy nesmí počítat single domácnosti, protože to zavání sociálním inženýrstvím. Scheinherr může o několik minut později počítat pokoje seniorům, protože to jsou kapacity. Rozdíl mezi nepřijatelným plánováním soukromého života a moderní bytovou politikou se tak vešel do věku obyvatele a jednoho nového podstatného jména.
Senior není přelidněný. Má volnou kapacitu
Technokratický jazyk dokáže s domovem dělat divy. Pokoj, ve kterém kdysi spala dcera, není pokoj po dceři. Je to kapacita. Pracovna po manželovi není místo, kde zůstaly jeho knihy. Jde o kapacitu. Pokoj pro návštěvy, vnuky nebo prostě zavřené dveře, za nimiž senior nechce nikoho cizího, rovněž není součástí soukromí. V pražské bytové debatě se z něj velmi snadno stane několik metrů čtverečních, které by mohly pracovat pro město. Scheinherr sice nenavrhoval povinné přidělování podnájemníků a mluvil o dobrovolném pronájmu, leč formulace o obsazování volných kapacit dokázala v několika několika sekundách proměnit domácnost starého člověka v malý městský brownfield, který zatím někdo trestuhodně nerozvíjí.
Praha má rozvojová území, metropolitní plán, pozemky, městské byty a plánovanou výstavbu. To všechno stojí peníze a trvá roky. Paní Nováková má vedle ložnice dva pokoje hotové dnes. Stačí zjistit, že je nepoužívá dostatečně efektivně. Starý socialismus by možná poslal bytovou komisi, nový komunální liberalismus pošle doporučení k monetizaci volné kapacity. Soukromí zůstane samozřejmě zachováno. Jen bude ekonomicky poněkud nevytížené.
Scheinherr přitom sám odmítl logiku, podle níž lze problém bydlení řešit tím, že se veřejná moc začne zajímat, kdo bydlí sám a kdo by se mohl sestěhovat. U seniora se však matematika vrátila zadními dveřmi. Kdo zestárne ve velkém bytě, může podle tohoto pohledu přestat být pouze obyvatelem a stát se také držitelem nevyužitého bytového potenciálu. Metropolitní plán dostane další vrstvu: brownfield Bubny, brownfield Smíchov a babiččin pokoj po synovi.
Sovová na opačné straně stolu hájila soukromé vlastnictví s mnohem větší přísností. U regulace Airbnb připomínala své pětadvacetileté působení v advokacii a varovala před „vyprázdněním vlastnického práva“. Motoristé podle ní stojí za svobodou volby, svobodou jednotlivce a právem vlastníka rozhodnout, jak se svým bytem naloží. Magistrát podle této logiky nemá lidem příliš přikazovat, jak dlouho mohou pronajímat, komu mohou pronajímat a co smějí dělat s majetkem, který si koupili.
Majitel Airbnb má svobodu, soused občanskoprávní řízení
Když Moravec připomněl problémy krátkodobých pronájmů, nerovné podmínky proti hotelům, poplatky nebo hluk v domech, Sovová držela linii vlastnického práva. Pokud dva byty na patře slouží krátkodobému ubytování a hosté ruší souseda, může se dotčený obyvatel obrátit na soud. Moderátor namítl, že podobný občanskoprávní spor se může táhnout několik let. Sovová odpověděla, že pomalost justice nelze dávat za vinu majitelům bytů. Motoristická svoboda tak dostala krásně přehledný půdorys. Majitel má svobodu podnikat, turista má svobodu přijet, soused má svobodu žalovat a soud má svobodu rozhodnout někdy později. Stát hlavně nesmí příliš překážet, protože by se mohl dopustit socialismu.
Městská hromadná doprava podle Motoristů v Praze zdarma
Ne levnější, či se symbolickým jízdným. Zdarma pro cestující, zbytek zaplatí veřejný rozpočet. Scheinherr návrh označil za „čistej socialismus“ a Moravec položil Sovové nepříjemně přesnou otázku: když odmítá regulaci Airbnb jako socialistický zásah, není právě bezplatná MHD socialismem? „Ne,“ vystačila si krátce Sovová.
Rozdíl vysvětlila penězi. Praha podle ní stejně drtivou většinu veřejné dopravy financuje a jízdné tvoří pouze menší část nákladů. Pražané dopravu platí z daní, takže mohou dostat komfortní službu bez dalšího placení. Když Moravec otázku zopakoval, Sovová argumentovala, že pokud by MHD zdarma byla socialismem, Praha je socialistická již přibližně z 84 procent. „Totální socialismus“, doplnil Moravec. „Totální,“ vystačila si Sovová.
Motoristé našli socialismus, který jim nevadí
Česká pravice tím dostala mimořádně moderní upgrade. Regulovat způsob, jakým majitel používá byt, je socialistický experiment a zásah do svobody. Vybrat všem cestujícím peníze na daních a z nich zaplatit také těch několik miliard, které dosud hradili jízdným, je komfortní veřejná služba. Socialismus tedy není definován přerozdělováním ani mírou veřejného financování. Rozhoduje, zda se právě hodí do argumentu.
Motoristé tak objevili dosud málo známou variantu pravicového socialismu. Nejezdí v Aurusu, nechodí v koženém kabátě a nepotřebuje ústřední výbor. Přijede tramvají, nejlépe klimatizovanou, a revizor nemá co kontrolovat. Lenin by nad pražským programem možná chvíli listoval ve spisech, ale princip by pochopil rychle. Občan zaplatí státu a městu, město službu poskytne bez přímé platby a politici mu vysvětlí, že to není socialismus, protože si ji přece zaplatil.
Podle stejné logiky otevírá veřejný rozpočet téměř nekonečné možnosti. Pražané přispívají na školy, takže školní potřeby lze přece zaplatit celé. Přispívají na komunikace, takže parkování může být zdarma. Platí městské služby, takže proč ne další komfort bez přímé úhrady. Rozdíl mezi 84 a 100 procenty veřejného financování je u Motoristů zřejmě posledních šestnáct procent socialismu, které se podařilo přejmenovat na svobodu pohybu.
Scheinherr v této části debaty paradoxně převzal roli rozpočtového konzervativce. Příjmy z jízdného chce zachovat kvůli investicím, obnově vozového parku, klimatizaci a kvalitě dopravy. Sovová mu připomínala nedostatek klimatizovaných tramvají a odmítala argument, že právě kvůli investicím mají cestující dál platit. Praha sobě tedy chtěla vybírat jízdné, Motoristé rozdávat dopravu zdarma. Pokud někdo před dvaceti lety sázel na opačné rozdělení rolí, politický vývoj mu právě sebral tiket.
S Turkem socialistická debata dostala přísná právní pravidla
Závěrečná otázka mířila na povolební spolupráci. Sovová označila za jediného nepřijatelného partnera Piráty. U ostatních chtěla čekat na voliče. Scheinherr odmítl Motoristy, SPD a také ANO, které s nimi spolupracuje ve vládě. Motoristy označil za extremisty. Sovová se okamžitě ohradila a požadovala podklady. Pokud by ona označila soupeře za socialisty nebo komunisty, rovněž by pro to přece musela mít důvod.
Po předchozí debatě to byl nádherný okamžik terminologické kázně. Socialismus před chvílí létal studiem tak volně, že z něj nakonec vznikl i „totální socialismus“, který Sovová přijala bez většího odporu. Jakmile však Scheinherr použil slovo extremismus, kandidátka Motoristů otevřela advokátní kufřík a pravidla dokazování náhle ztvrdla.
Scheinherr uvedl důvod. Připomněl Filipa Turka a fotografii, kterou považuje za zachycení hajlování. „Někdo, kdo jede autem a hajluje z něho, tak je pro mě extremista. S tím já zkrátka spolupracovat nebudu,“ shrnul Scheinherr. Sovová odpověděla jiným druhem důkazu. „Pan Turek nebyl za nic odsouzen. Jestliže vy takhle vezmete prostě takovýdle drby, který někde seberete a tady mi to takhle vpálíte, nezlobte se na mě,“ prohlásila. Fotografie tedy narazila na rozsudek, který neexistuje a presumpce neviny dostala u Motoristů nadstandardní výbavu
Presumpce neviny říká, že bez pravomocného odsouzení nelze někoho považovat za pachatele nezákonného jednání. Sovová jí v debatě přidala něco navíc. Scheinherr neargumentoval pravomocným rozsudkem, nýbrž fotografií a vlastním politickým hodnocením. Sovová proti fotografii postavila absenci odsouzení a celé téma přesunula mezi drby. Právní zásada se tak rozšířila o velmi praktický politický doplněk: bez rozsudku nejen bez viny, ale při troše snahy také bez nepříjemného veřejného hodnocení.
Scheinherr připomněl fotografii ještě jedno, přičemž ji hodnotil jako ostudnou pro Motoristy. Sovová nenechala Turka napospas a s úctou hodnou velikánům obhajobu hranaté legendy dokončila. „Kdyby pan Turek hajloval, kdyby hajloval, tak by nepochybně byl řešen policií a nepochybně by byl obžalován. Já vám říkám, že to prostě není pravda. Vy tady vytahujete drby,“ sdělila znalecky.
Trestní řád tím dostal funkci fotoeditoru. Pokud policie případ neřešila a státní zástupce nikoho neobžaloval, lze podle Sovové zpochybnit i samotné politické hodnocení zachyceného jednání. Absence obžaloby přestává být informací o trestním řízení a mění se v retušovací nástroj. Fotografie sice zůstane na internetu, ale v debatě Motoristů ji lze vyprat na program „drby“.
Lenin nedorazil. Národní výbor však měl silnou konkurenci
Pražská debata nakonec poskládala ideologický obraz, který by se za starých časů kreslil na nástěnku několik dní. Scheinherr odmítl sociální inženýrství a následně objevil volné pokoje seniorů. Sovová odmítla socialistické zásahy do soukromého vlastnictví a následně hájila MHD plně placenou z veřejných peněz. Moravec jí nabídl „totální socialismus“ a ona odpověděla „Totální“. U Filipu Turka pak kandidátka, která předtím označovala regulaci jako útok na svobodu, nasadila velmi přísné kritérium veřejné diskuse: bez odsouzení či obžaloby jsou nepříjemná tvrzení drby.
Starý socialismus chtěl plánovat výrobu, ceny, dopravu a bydlení. Pražská verze pro rok 2026 má modernější marketing. MHD dostane každý zdarma, ale socialismus to není. Pokoj seniora je soukromý, současně však představuje volnou kapacitu. Airbnb patří do sféry svobody vlastníka, ačkoli soused může své právo na klid několik let hledat u soudu a politická minulost čestného předsedy Motoristů se nehodnotí podle fotografie, nýbrž dle toho, zda někde čeká obžaloba.
Lenin by se v tom možná chvíli orientoval. Pak by nejspíš ocenil, že revoluce pokročila. Centrální plánování nahradila komunální kreativita, přídělovou komisi dobrovolné sdílení pokojů a veřejnou dopravu lze kolektivně zaplatit bez nepříjemného slova socialismus. Jen starý trik s přepisováním nepohodlné reality zůstal překvapivě použitelný. Sovová pro něj našla kratší název. „Drby.“
