Nedávná návštěva premiéra Andreje Babiše v Psychiatrické nemocnici Bohnice a jeho slib urychlit výstavbu dětského centra za půl miliardy korun znovu otevřely otázku, jakým způsobem současná vláda nakládá s veřejnými prostředky a jakým stylem pracuje s veřejnými očekáváními. Situace v oblasti dětské psychiatrie je dlouhodobě kritická a odborníci opakovaně upozorňují na nedostatek kapacit, personálu i infrastruktury. Právě proto se podobné sliby snadno stávají politicky vděčným nástrojem. Problém však spočívá v tom, že nejsou zasazeny do realistického rámce financování státu.
Bývalý premiér a guvernér České národní banky Jiří Rusnok opakovaně upozorňuje na zhoršující se ekonomickou gramotnost části politické reprezentace a na šíření iluze, že stát dokáže dlouhodobě poskytovat nové služby, investice i sociální výhody bez odpovídajících příjmů. Ve veřejném prostoru se stále častěji prosazuje představa, že je možné rozdávat slevy, dotace, kompenzace i investiční sliby bez nutnosti otevřeně mluvit o daních, dluhu a dlouhodobých závazcích.
Politická soutěž se v posledních letech stále více posouvá k nabídce krátkodobých výhod. Levnější energie, slevy na dopravu, návrhy na zpomalení důchodových reforem nebo na rozšiřování sociálních programů jsou prezentovány jako důkaz „péče o lidi“. Ve skutečnosti však často chybí vysvětlení, z jakých zdrojů mají být tyto závazky financovány a jaké dopady budou mít na budoucí rozpočty.
Česká republika hospodaří pouze s jedním zdrojem peněz: s prostředky vybranými na daních a s prostředky získanými prostřednictvím zadlužení. Každý nový závazek státu se promítá buď do vyšší daňové zátěže, nebo do růstu dluhu. Přesto se politická debata stále častěji tváří, jako by tyto souvislosti neexistovaly.
Volební výsledky ukázaly, že část společnosti je ochotna podporovat politické projekty založené na okamžitém prospěchu bez ohledu na dlouhodobé důsledky. Ekonomická udržitelnost se v kampaních stává okrajovým tématem. Rozpočtová odpovědnost ustupuje marketingu. Politici nacházejí dostatek voličů, kteří upřednostňují okamžitou výhodu před systémovou stabilitou.
Tento přístup se neprojevuje pouze v oblasti sociálních výdajů. Viditelný je i v oblasti investic. Opakovaně se objevují sliby nových sportovních zařízení, infrastrukturních projektů nebo zdravotnických investic. Rychlobruslařská hala pro Martinu Sáblíkovou, další sportovní infrastruktura pro Ester Ledeckou či nyní dětské centrum v Bohnicích se stávají symboly politické ochoty slibovat bez jasného finančního krytí.
Řada podobných projektů byla v minulosti oznámena s velkou mediální pozorností, ale následně narazila na rozpočtovou realitu. Nejde o nedostatek potřebnosti, ale o nedostatek prostředků a dlouhodobého plánování. Stát není schopen současně snižovat daně, zvyšovat sociální výdaje, investovat do infrastruktury, školství, zdravotnictví i obrany a zároveň udržet stabilní veřejné finance.
Debata o zadlužení se přitom často zjednodušuje. Zvyšování daní je automaticky označováno za selhání, přestože bez odpovídajících příjmů není možné financovat moderní stát. Investice do škol, nemocnic, dopravní infrastruktury či sociálních služeb patří k nejdražším položkám veřejných rozpočtů. Pokud nejsou kryty příjmy, musí být kryty dluhem.
Rostoucí zadlužení má přitom přímé důsledky. S vyšším dluhem rostou náklady na jeho obsluhu. Stát si půjčuje za horších podmínek, platí vyšší úroky a omezuje si prostor pro budoucí rozhodování. Každá další vláda pak přebírá horší výchozí pozici než ta předchozí.
Současná politická praxe navíc posiluje dojem, že slib je důležitější než jeho splnitelnost. Premiér Andrej Babiš dlouhodobě využívá strategii silných veřejných prohlášení, která vytvářejí dojem aktivity a zájmu o konkrétní problémy. Otázka financování je často odsouvána do pozadí nebo ponechána bez odpovědi.
Výsledkem je rostoucí frustrace části společnosti. Demonstrace a veřejné protesty nejsou primárně reakcí na samotné volební výsledky, ale na způsob vládnutí, který je vnímán jako chaotický, nepromyšlený a orientovaný na krátkodobý efekt. Kritika nesměřuje proti demokracii, ale proti stylu politiky založené na slibech bez odpovědnosti.
Stát se tak dostává do nebezpečné spirály. Politici slibují stále více, aby uspěli v soutěži o voliče. Rozpočtové možnosti se přitom zhoršují. Každý další slib zvyšuje tlak na veřejné finance. Dlouhodobé plánování ustupuje předvolebnímu marketingu.
Investice do zdravotnictví, včetně dětské psychiatrie, jsou bezpochyby nutné. Stejně nutné jsou investice do vzdělávání, dopravy, obrany i sociálních služeb. Tyto priority však nelze realizovat současně bez otevřené debaty o příjmové stránce rozpočtu. Bez této debaty zůstávají sliby jen politickými hesly.
Pokud bude současný trend pokračovat, hrozí, že se Česká republika postupně dostane do situace, kdy bude nucena řešit rozpočtovou krizi pod tlakem okolností, nikoli vlastním rozhodnutím. Hypoteticky by se mohlo stát, že budoucí vlády budou muset přistoupit k náhlým a bolestivým škrtům, omezování služeb nebo rychlému zvyšování daní, aby stabilizovaly systém, který byl dlouhodobě zatěžován neodpovědnými sliby.
Politika založená na marketingu, nikoli na ekonomické realitě, sice přináší krátkodobé volební zisky, ale dlouhodobě oslabuje důvěru ve stát i jeho schopnost plnit základní funkce. V případě investic do zdravotnictví, sportu či infrastruktury se pak stále častěji ukazuje, že mezi slibem a realizací zeje propast, kterou nelze překlenout bez poctivé rozpočtové politiky.
