Otázka zní provokativně, ale v kontextu české politiky vlastně dává smysl. Stačí si vybavit dvoudenní sněmovní jednání o důvěře vládě složené z obžalovaných, odsouzených, trestně stíhaných osob a politických struktur, které mají blíže k policejním spisům než k demokratickým hodnotám. Poslanci, kteří se ucházejí o moc nad Českou republikou, předvádějí vše, co potvrzuje, že tato cesta není jen chybná, ale přímo nebezpečná.
Právě v tomto kontextu se nabízí ironická úvaha o „svatořečení“ Pavla Tykače – nikoli za jeho životní příběh, který je plný kontroverzí a temných kapitol, ale za jednu konkrétní investici. Respektive za fakt, že své peníze neposlal směrem, který by posiloval politický marasmus, hnědnutí veřejného prostoru nebo sektářství kolem Andreje Babiše.
Tykač má na kontě řadu problematických kroků, o tom není sporu. Zároveň ale nelze přehlédnout, že část jeho prostředků směřovala do vzdělávání. A také do projektu Motoristé. Právě ten dnes slouží jako názorná ukázka, proč tudy cesta nevede. Stačí sledovat jejich vystoupení ve sněmovně – je to učebnicový příklad politické prázdnoty, chaosu a neschopnosti formulovat srozumitelný a demokratický program. Ve srovnání s tím už ani lidé z okolí Tomáše Hrdličky nepůsobí jako úplné dno, o sektě „Svědků Babišových“ ani nemluvě.
Motoristé tak paradoxně sehrávají užitečnou roli: fungují jako odstrašující příklad. Kdo je viděl při parlamentním jednání, získal velmi silnou motivaci tuto politickou cestu odmítnout. Pseudokoalice hnědých struktur si v tomto kontextu ani nezaslouží hlubší rozbor – jde o seskupení pod rozlišovací schopnosti lidí, kteří prošli základní politickou socializací.
Do širšího obrazu zapadá i text Ivana Langera známý jako „Olomoucké artikuly“, který se objevil na jeho sociálních sítích. Překvapí spíše tím, jak povědomě zní. Odráží totiž dlouhodobou debatu uvnitř ODS: strana se rozplizla, ztratila tah na branku a utopila se v koaličním kompromisnictví. Zoufalá snaha Petra Fialy udržet koalici pohromadě vedla k tomu, že výsledky vlády byly často slabé – a co hůř, prakticky nekomunikované.
Místo jasného sdělení typu „tohle jsme chtěli, ale koaliční partneři to zablokovali“ přišla mlha. Přitom právě taková otevřenost by byla vůči voličům férová. Standardní volič ODS by pak chápal, že strana se nezměnila hodnotově, pouze platí daň za vládnutí v nesourodé koalici.
Kritika, že ODS opustila chuť vítězit a spokojila se s pouhou účastí, nezní jen od Ivana Langera. Nejviditelnější je to v komunální politice, kde se tento přístup přenáší i do vyšších pater. Od vyhlášení voleb navíc nejen ODS, ale i ostatní koaliční strany sklouzly téměř výhradně ke kritice soupeřů, aniž by nabízely jasně formulované vlastní postoje.
V této situaci nedává smysl plýtvat energií na předkládání zákonů, které stejně nemají šanci projít. Opozice by se měla soustředit na systematické rozebírání a připomínkování návrhů Andreje Babiše a jeho politického aparátu. Téhož Babiše, který je schopen ve svých projevech postavit na stejnou úroveň bezdomovce a vepře, pokud jde o „dojídání zbytků“.
Klíčová bude funkčnost stínové vlády. Voliči potřebují vidět, že ODS je schopna stát v čele opozice, programově reagovat a nabízet alternativy k nesmyslům, které z vlády padají už nyní – a to ještě předtím, než vůbec získala důvěru.
Nadcházející kongres ODS může znamenat zlom. Do čela strany se mohou dostat nové, případně staronové tváře s odlišným názorovým ukotvením. Pokud se to podaří, může se ODS vrátit do pozice, kdy si sama vybírá partnery pro realizaci svých plánů, místo aby byla rukojmím koaliční matematiky.
A pokud k takovému obratu skutečně dojde, pak se ironická úvaha o „svatořečení“ Pavla Tykače vlastně stane pochopitelnou. Ne proto, že by byl světcem, ale proto, že jeho peníze – ať už z jakýchkoli pohnutek – pomohly odhalit, kudy česká politika rozhodně vést nemá. Papež se k tomu nejspíš nikdy nedostane, ale politická historie si to zapamatuje po svém.
