Alena Schillerová přišla do pořadu Poledne s Moravcem vysvětlovat rozpočet, vyšší schodek, obranné výdaje, jednání s Evropskou komisí i další manévry kolem veřejných financí. Nakonec ale mimoděk předvedla i něco jiného. Velmi zvláštní představu o tom, jak lidé přirozeně vstupují do samostatného života.
Když se jí Václav Moravec zeptal, proč ve svém rodinném rozpočtu nepracuje s dluhy a půjčkami, odpověděla vzpomínkou na vlastní hypotéky a pak dodala větu, která stojí za pozornost. „V nějakém věku se zadlužíte, musíte si zajistit bydlení, musíte si zajistit prostě ty životní potřeby,“ prohlásila Schillerová. Jinými slovy: mladý člověk se podle ministryně financí zadluží, protože tak to chodí. Pořídí si bydlení, vezme si hypotéku, omezí se, splácí a nějak to zvládne. Paní ministryně se hluboce mýlí. Každý není povinen vstoupit do dospělosti s dluhem na několik desítek let jen proto, že ministryně financí si z vlastní zkušenosti udělala univerzální poučku o životním cyklu. Zodpovědný člověk se zkrátka nezadluží, pakliže nejde o život ohrožující situaci.
Schillerová Moravcovi popsala, jak dříve s manželem půjčky i hypotéky měli. „Pracovali jsme samozřejmě, já jsem se vdávala před mnoha lety. Velmi mladá, takže jsme měli různé půjčky a různé hypotéky, které jsme spláceli. Poslední velká hypotéka byla na dům, kam jsme se stěhovali v roce 2005. No a tu jsme po nějakých 10–15 letech splatili. No a v tuto chvíli je tady nějaký věk,“ uvedla. Na doplňující otázku, zda je klidnější, když žije bez půjček a dluhu, pak popsala, že manžela přesvědčila, aby si hypotéku vzali na co nejkratší dobu. „Nechtěla jsem takovou tu dvacet až třicet let, protože museli jsme se samozřejmě omezit, protože ta splátka byla velká, ale nějak jsme to zvládli,“ řekla. Tady se ministryně dostala k velmi výmluvnému kontrastu. Ve vlastním životě chtěla dluh co nejrychleji splatit. Ve veřejné politice ale dnes vysvětluje, proč se stát nemůže dostat na nižší schodky tak rychle, jak bylo dříve slíbeno, proč začne „někde výš“ a proč se deficit začne snižovat až později.
Moravec jí připomněl programové prohlášení vlády, podle něhož chce kabinet udržovat veřejné finance „blízko vyrovnané bilance“ a bezpečně pod hranicí tří procent deficitu. Schillerová přesné číslo říct nechtěla. „Neřeknu vám přesné číslo,“ odpověděla. Když Moravec poznamenal, že ho říct nechce, ohradila se: „Ne, ne, ne.“ Poté označila letošní odhad 2,5 až 2,6 procenta HDP za bezpečnou hranici, protože maastrichtská hranice jsou tři procenta. Jenže následně začala vysvětlovat, že fiskálně strukturální plán vyjednaný předchozí vládou je podle ní nereálný. Fialova vláda podle ní nastavila pro rok 2027 schodek veřejných financí na 0,9 procenta HDP a pro další rok na 0,5 procenta. „Nesmysl,“ řekla Schillerová. Česká republika podle ní nyní jedná s Evropskou komisí o změně plánu a chce pro rok 2027 vyjednat „co nejvyšší, nebo co nejreálnější číslo pod 3 %“.
Zde je dobré zastavit se u prosté logiky. Ve vlastním rodinném rozpočtu Schillerová nechtěla hypotéku na dvacet nebo třicet let a raději se omezila, aby dluh splatila rychleji. U státního rozpočtu ale vysvětluje, proč by rychlejší snižování schodku znamenalo „zaškrcení ekonomiky“, proč „žádná země takhle nekonsoliduje“ a proč je třeba začít výš. Když jde o soukromý život, zní to jako opatrnost. Když jde o stát, zní to jako odklad. U vlastní hypotéky žádné dlouhé období pohodlného zadlužení nechtěla. U státní pokladny najednou obhajuje vyšší startovní schodek, přejednávání pravidel a postupné snižování až v dalších letech.
Schillerová se přitom ráda vrací k vlastní minulosti ministryně financí s vyrovnanými nebo mírně přebytkovými rozpočty. „Já bych chtěla připomenout, že jsem patřila mezi tři ministry financí v novodobé historii, kteří měli vyrovnané nebo mírně přebytkové rozpočty,“ řekla. Moravec jí ale okamžitě připomněl, že patřila také mezi ministry, za jejichž éry vznikl historický dluh. „Byla taková doba, byl tady covid,“ odpověděla Schillerová. „Já jsem toho nikdy nelitovala, protože jsme pomohli lidem, pomohli jsme ekonomice a já jsem dobře spala, protože jsme ty lidi v tom nenechali.“ To je politicky srozumitelné vysvětlení covidových výdajů. Jenže dnešní debata už není o jaru 2020. Dnešní debata je o tom, že vláda slibovala snižování deficitu a nyní ministryně financí vysvětluje, proč příští rok začne „někde výš“.
Moravec jí připomněl i hospodářskou strategii ANO pro volby, v níž hnutí slibovalo snižování deficitu státního rozpočtu tempem do půl procentního bodu ročně. „Proč jste tedy to napsali?“ ptal se. Schillerová odpovídala, že to není v rozporu, protože vláda nyní jedná s Evropskou komisí o novém fiskálně strukturálním plánu. Jenže Moravec jí opakovaně připomínal, že trend se neobrací dolů, ale naopak roste. „Teď jste otočili trend a rostete o půl procentního bodu,“ poznamenal. Schillerová tvrdila, že vláda musí vyjednat nový plán na roky 2027 až 2030, začne na vyšším čísle a pak bude snižovat. Až na přímou otázku, zda garantuje, že příští rok schodek nepřekročí tři procenta HDP, odpověděla: „To garantuji.“
Jenže garance, že se stát vejde těsně pod tři procenta, není totéž jako odpovědná rozpočtová politika. Je to spíš hraní u čáry. Schillerová sama říká, že bezpečná hranice jsou tři procenta. Moravec se oprávněně ptal, zda je bezpečnou hranicí 2,9 procenta. „Sdělíme, až budeme mít to vyjednané s Evropskou komisí,“ odpověděla ministryně. Jinými slovy: vláda bude bezpečí veřejných financí definovat podle toho, co se jí podaří vyjednat. A pokud se vejde pod tři procenta, bude to vydávat za odpovědnost. To je ovšem hodně nízko nastavená laťka pro kabinet, který sliboval držet veřejné finance blízko vyrovnané bilance.
Do debaty vstoupily také obranné výdaje. Schillerová uvedla, že ministerstvo financí počítá pro příští rok s dosažením dvou procent HDP na obranu. Současně ale opakovaně dodávala, že záleží na nové metodice NATO a na tom, co všechno bude možné započíst. Když se Moravec ptal, zda budou v rozpočtu na rok 2027 dvě procenta HDP „i kdyby čert na koze jezdil“, Schillerová začala mluvit o komplexnosti tématu, metodice, tranzitní roli České republiky, zpevněných silnicích, mostech a zdravotnickém zázemí. Nakonec řekla, že vláda s dvěma procenty počítá „se zohledněním všech dalších položek, které tam lze v souladu se zpřesněnou metodikou zahrnout“. Přeloženo: dvě procenta ano, ale teprve se uvidí, co všechno do nich půjde zahrnout.
Stejně působila i pasáž o vládním zmocněnci pro plnění závazků vůči NATO. Schillerová hájila vytvoření funkce Jakuba Landovského tím, že v metodice panuje „trošku chaos“, a zmocněnec má být podle ní „kotvou“, která bude komunikovat s NATO. Moravec se ptal, zda to neukazuje na slabost ministra obrany. Schillerová odpověděla, že ministr obrany je zkušený voják, ale možná není tak zkušený politik. I tady vláda působí zvláštně. Když má plnit závazek vůči NATO, vzniká nová funkce, protože metodika je složitá. Když má vysvětlit rozpočet, mluví se o únikových doložkách, fiskálně strukturálním plánu, metodice ESA, Eurostatu, výdajových rámcích a financování mimo rozpočet.
Nejzajímavější část debaty přišla ve chvíli, kdy Moravec otevřel otázku financování Dukovan a liniových staveb mimo běžný rozpočtový rámec. Připomněl Schillerové její vlastní slova o „atentátu na rozpočtovou transparentnost“, která dříve používala vůči Zbyňku Stanjurovi. „A vy nepácháte ten týž atentát?“ ptal se. Schillerová odpověděla: „Ne, ne. Vysvětlím, že jsou to dvě odlišné věci.“ Poté začala rozlišovat únikové doložky na liniové stavby, únikovou doložku na obranu a financování Dukovan mimo státní rozpočet. Když Moravec namítl, že komplikovanost sama ukazuje na netransparentnost, Schillerová odpověděla: „Proto se snažím to vysvětlovat co nejpomaleji a co nejzrozumitelnější.“ Jenže pak dodala větu, která mluví sama za sebe: „Nechtějte to vysvětlovat, protože to by nikdo nepochopil.“
Tohle je u ministryně financí pozoruhodné. Na jedné straně tvrdí, že všechno je v zákoně a že nejde o obcházení pravidel. Na druhé straně u klíčových rozpočtových konstrukcí sama připouští, že jsou tak složité, že by je „nikdo nepochopil“. A právě v této mlze se mají pohybovat desítky miliard. Dukovany mají podle ní jít „úplně mimo státní rozpočet“, protože jde o půjčku společnosti EDU II, která se bude splácet, a podle metodiky ESA Eurostatu to dává smysl. Moravec se ptal na částku 33 miliard v roce 2027. Schillerová ji nepotvrdila a mluvila o částce kolem 20 miliard, přesné nastavení ale podle ní ještě není hotové. Opět tedy slyšíme stejný motiv: bude to mimo rozpočet, bude to v zákoně, bude to podle metodiky, přesná částka ještě není, ale všechno je v pořádku.
Jenže právě tady se vrací úvodní otázka dluhu. Schillerová na začátku rozhovoru vysvětlovala, že ve vlastním životě chtěla hypotéku splatit co nejrychleji, i za cenu omezení. Současně však jako ministryně financí obhajuje veřejné finance, v nichž se schodek příští rok zvedne, snižování začne až později, investice se budou řešit přes zvláštní režimy a Dukovany mimo státní rozpočet. Ve vlastním životě krátká hypotéka, ve státě únikové doložky. Ve vlastním rozpočtu opatrnost, ve veřejném rozpočtu vyjednávání vyššího deficitu. Ve vlastním domě snaha dluh rychle uříznout, ve státě začít „někde výš“ a pak „postupně snižovat“.
K tomu přichází věta o mladém věku a zadlužení. Schillerová jako by automaticky předpokládala, že člověk na startu samostatnosti se zadluží, protože musí řešit bydlení a životní potřeby. Jenže dnešní realita je úplně jiná než v době, kdy si ministryně pořizovala dům. Mnoho mladých lidí dnes na hypotéku vůbec nedosáhne. Jiní se zadlužit nechtějí, protože vidí, co udělají vysoké sazby, drahé nemovitosti a nejisté příjmy. Další zůstávají v nájmech, sdíleném bydlení nebo u rodičů. Ne proto, že by nechtěli být samostatní, ale proto, že současný trh s bydlením je pro velkou část mladé generace úplně jinde, než kde byl před dvaceti lety. Tvrdit, že v určitém věku se prostě zadlužíte, je pohled člověka, který si z vlastní zkušenosti udělal normu pro všechny ostatní.
Opravdu ne každý považuje hypotéku za přirozenou vstupenku do dospělosti a chce začít samostatný život tím, že si uváže na krk závazek, který ho bude řídit déle než většina politických kariér. Především: ne každý je idiot, aby si myslel, že když je něco dostupné přes úvěr, je to skutečně k mání. Bydlení pořízené za cenu celoživotní hypotéky není triumf politiky bydlení. Jde o důkaz, že stát, trh a obce neumějí nabídnout dost možností, aby se mladí lidé nemuseli rozhodovat mezi dluhem, nájmem bez jistoty a odkládáním samostatnosti.
Schillerová v rozhovoru chtěla působit jako zkušená správkyně financí, která rozumí domácím rozpočtům i státní pokladně. Výsledek je opačný.
