Podle bývalého premiéra Petra Fialy se česká zahraniční politika v posledních měsících mění způsobem, který již nelze vysvětlit jen rozdílnými názory mezi vládou a opozicí. Série kroků, výroků a personálních rozhodnutí postupně vytváří obraz země, která opouští dosavadní ukotvení a nahrazuje ho směsí improvizace, krátkodobých zájmů a vnitropolitických gest. Fialova kritika na adresu vlády Andreje Babiše je shrnutím trendu, který nelze přehlédnout. Nejde o konkrétní spor, či reakci na konkrétní rozhodnutí, nýbrž vývoj, který se podle bývalého šéfa ODS promítá do postavení Česka navenek a postupně oslabuje jeho důvěryhodnost mezi spojenci.
Fiala připomněl, že jeho očekávání od současných vládních lídrů nebyla vysoká. „Ostatně, všechny jejich názory známe,“ uvedl. Jenže to, co podle něj následuje, jde výrazně dál. „Bohužel to, co šéfové koaličních stran předvádějí (nejen) v zahraniční politice, jde za hranice jakékoliv představivosti,“ vzkázal. V jedné větě tím shrnul atmosféru, která kolem vlády vzniká. Nejde už o jednotlivé spory nebo rozdílné názory, ale o soustavné rozvolňování základních orientačních bodů, na nichž česká zahraniční politika po roce 1989 stála.
Konkrétní výčet kroků, které Fiala zmiňuje, přitom nepůsobí jako náhodná sbírka přešlapů. Ukazuje spíše konzistentní vzorec. Do popředí se dostává Tomio Okamura, který podle Fialy „sundává ukrajinské vlajky z budovy sněmovny, sní o ruské ropě a ve svém novoročním projevu mluvil jako člen kabinetu Vladimira Putina“. Ministr zahraničí Petr Macinka je pak vykreslen jako člověk, který místo reprezentace státu řeší osobní střty a vzkazy směrem k prezidentovi. „Ministr Macinka pokoutně posílal nehorázné a směšně nabubřelé zprávy prezidentovi, bagatelizoval maďarský špionážní skandál nebo na konferenci v Mnichově vystupoval sice sebevědomě, ale úplně nevhodně. Na prezidenta útočí pořád, což ho jako ministra zahraničí diskvalifikuje,“ uvedl Fiala. Tenhle popis není jen osobní kritikou konkrétních aktérů, ale obrazem vlády, v níž se zahraniční politika stává výkřiky, improvizací a ideologickými postoji, které spolu často ani nesouvisí.
V centru celé kritiky stojí premiér. Fiala ho nepopisuje jako pasivního pozorovatele, ale jako klíčového aktéra, který tento vývoj umožňuje a zároveň určuje. „A Andrej Babiš? Ten bohužel pokračuje v rychlé demontáži naší zahraniční politiky, kterou jsme Česku vrátili respekt na mezinárodní scéně po jeho prvním vládnutí,“ napsal. V další větě pak přidal formulaci, která už zamířila přímo na důvěryhodnost země: „V EU z nás udělal nedůvěryhodného partnera, spojencům v NATO vzkazuje, že nebudeme plnit alianční závazky.“
Do toho zapadá i vyostřená debata o obranných výdajích. Rozpočet Ministerstva obrany ve výši 154,8 miliardy korun odpovídá 1,73 procenta HDP, což je méně, než s čím počítaly předchozí plány, a zároveň méně, než k čemu se státy Severoatlantická aliance dlouhodobě zavazují. V kontextu současné bezpečnostní situace to není jen technický detail, ale vzkaz, který spojenci čtou velmi pozorně. Stejně jako výroky premiéra o tom, že jeho vláda bude dělat „pragmatickou zahraniční politiku“, tedy politiku orientovanou především na obchodní vztahy s režimy typu Čínská lidová republika nebo postsovětskými státy, a že „ne tu hodnotovou, která víceméně nic nepřinesla, jenom poškodila naše firmy“. V kombinaci s rozhodnutím neposkytnout vládní speciál předsedovi Senátu Miloš Vystrčil na cestu na Tchaj-wan to vytváří obraz politiky, která se odklání od dosavadního důrazu na lidská práva a strategické partnerství směrem k čistě obchodní logice.
Fiala v této souvislosti připomněl, že změna směru není otázkou jednoho rozhodnutí, ale postupného skládání kroků, které dohromady vytvářejí nový obraz země. „Respekt na mezinárodní scéně si nevybudujete ze dne na den, ztratit ho můžete rychle. Vrátit naši zemi mezi důvěryhodné partnery na západní, demokratické scéně bude vyžadovat úsilí a čas,“ uvedl. Tato věta není jen shrnutím kroků současného kabinetu, ale i popisem reality, kterou v současnosti sledují zahraniční partneři. Důvěra není abstraktním pojmem. Projevuje se v konkrétních jednáních, v ochotě sdílet informace, v ochotě investovat nebo spolupracovat na bezpečnostních projektech. Jakmile se začne rozpadat, její obnova, pakliže je vůbec možná, je vždy pomalejší než její ztráta.
Na závěr Fiala přidal ještě jednu poznámku, která přesahuje aktuální politický střet. „Nic netrvá věčně. Ani vláda současné koalice,“ vzkázal. V kontextu celé jeho kritiky to nepůsobí jako laciné politické gesto, nýbrž jako připomenutí, že směr zahraniční politiky není daný jednou provždy a současný vývoj může být jen jednou z epizod. Současně však platí, že každá taková epizoda zanechává stopy, které se nevymažou hned s příští změnou vlády.
