NAHÉ TICHO MĚST

Sobotní realita je jiná. Tak nějak těžší. Vláda oznamuje uzavření hospod, barů, obchodních center. Zkrátka všeho, kde se ještě večer v pátek nějak dýchalo. Dýchalo a mluvilo, hovořilo o tom, co se kde odehrálo.

Místa setkávání se lidí stávají se podezřelá. Shlukování davů se ukázalo nepřípustné, epidemie si zkrátka nevybírá.

Večery ve městě jsou již týden tiché, jakoby umlkly výkřiky těch, kteří ruchy života tvořili. Nehučí zvuky z center, nehlučí vzorky pneumatik vozů, troleje trolejbusů naopak působí jako výkřiky zvuků do nastálé hlukové tmy. Rezonující tóny tramvajových kolejišť se nesou ponure panelákovými proláklinami, kde lidé na balkónech se každou osmou hodinu večerní snaží tleskat těm, kteří jsou v tzv. „první linii“. Tedy zdravotníkům, lékárníkům, policistům, hasičům, prodavačkám, a dalším těm, kteří se starají o naši bezpečnost a komfort. Nejde je zde vyjmenovat všechny. Ne proto, že bych snad nectěla, ale proto, že si neumím všechny profese pečující o chod republiky, přesně vybavit. Všem lidem dobré vůle proto patří obrovské díky.

Město je tiché. Má hlad po svých neřestech, patří půlnočně svým nemotorným duchům.  Strádá potravinovým nedostatkem a tím je jeho hluk. Domy se tetelí pod čerstvými závany větru, přicházejícího se sněhovými vločkami, které se brání březnovému rozpouštění ve dlážděných ulicích. Jindy pošlapané, nyní švitořivé svou krystalickou nádherou. Třeba nám přinesou štěstí, které je v dnešních dnech víc, něž třeba.

Ticho léčí. Nemusí však znamenat zákonitě ryzí nahotu, ve které se nám nyní představuje. Akt nahoty vytesej, drahé tiško, do přírody, do lesů, strání, hor a vod. Do přírody. Milé tichoučko, nech alespoň malou Míru. Míru snesitelného kraválu ve městech. Bez Tvého nepřítele hluku, budou města mrtvá. A to si snad, ani Ty, nepřeješ. S kým bys pak bojovalo?

Ticho, zahal se... Dobří duchové, proberte se. Díky.

Tutto adrá bene...