Orchestrální koncert JAMU včera rozezněl brněnský Besední dům
Orchestrální koncert JAMU včera rozezněl brněnský Besední dům
BRNO: Poslední lednový čtvrtek uspořádala brněnská JAMU spolu s Moravskou filharmonií Olomouc v Besedním domě v rámci tradiční spolupráce s pražskou HAMU svůj další orchestrální koncert. Vystoupili studenti dirigování druhého ročníku JAMU a posluchač oboru Hra na trubku z HAMU.
V úvodu koncertu zazněla absolventská skladba autorky Lucie Chrápavé (1987) „Meditace na Kristovu tvář“ pro komorní orchestr. Toto zhruba dvacetiminutové dílo vychází z vlastních autorčiných zážitků s plechovou podobou Kristovy tváře, kterou může, coby nevidomá, poznávat pouze svým hmatem.
„Nejvýznamnějším prvkem je pro mne trnová koruna která stylizuje obrovskou bolest, ale také určitou ironii se kterou korunu Ježíši nasazovali a provolávali jej za krále“, vyjádřila se o skladbě Chrápavá.
Autorka ve skladbě bohatě využívá různých témbrů, včetně quasi koncertantního partu flétny, který hrála sama skladatelka.
Druhou skladbou první půle večera byla Symfonie č. 34 C-dur, K.V. 338. W.A. Mozarta (1756 – 1791). Skladba je třívětá (bez menuetu) a obsahuje ještě některé barokní a raně klasicistní prvky. Krajní věty autor napsal v sonátové formě. První je slavnostní, finále je naplněno vitalitou. Pomalá zpěvná věta uplatňuje smyčce s fagotem.
Celou první půli večera vládl dirigentskou taktovkou Daniel Šimek, který současně studuje na HF JAMU také kompozici. I přes ještě poněkud nevyzrálou dirigentskou techniku se úkolu zhostil se ctí. Obě skladby tak vyzněly sympaticky a v dobré souhře.
Druhou půli večera zahájil Koncert pro trubku a orchestr Es-dur Josepha Haydna (1732-1809).Sólista Jakub Halata (HAMU Praha) vynikal lehkým tvořením tónu, přesným a jistým nasazením a velmi dobrou technikou. Souhra s orchestrem byla výborná, vedení Ľubomíra Zelenáka sympaticky citlivé a přesné. Otázkou je stylovost interpretačního pojetí sólisty (ostrá staccata, namísto barokních a klasicistních tenut). Další otázka se nabízí, zda by sólista uvedených kvalit neměl hrát toto dílo zpaměti, namísto z not.
Vrcholem celého programu byla bezesporu Symfonie č. 4 A-dur „Italská“, op. 90, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809-1847). Tuto efektní, virtuozní a „prosluněnou“ symfonii orchestr zahrál brilantně a s evidentní chutí. Dirigent Zelenák dal vyniknout rychlým tempům v obou krajních větách, zatímco prostřední části měly patřičnou noblesu a pohodu. Orchestr navíc hrál pod jasným a srozumitelným gestem precizně a vyváženě.
Celý koncert tak dostal pěknou tečku, což také diváci v sále náležitě ocenili dlouhotrvajícím potleskem.
Verze pro tisk
