Kritika Ministerstva zahraničí kvůli jeho distancování od prezidenta Petra Pavla nabrala podobu, která je pro současné vedení rezortu mnohem nepříjemnější než běžné politické výpady. Šlechtic Jiří Lobkowicz nepřišel s emocemi ani vulgaritami, ale s přesně strukturovaným a souvislým rozborem, který krok za krokem ukazuje, proč celé vystoupení Černínského paláce působí nejen neobratně, ale především nedůstojně.
Lobkowicz se do celé věci pustil bez zbytečných oklik a hned na začátku zvolil tón, který jeho vyjádření nese od první do poslední věty. „Vaše dnešní prohlášení je vrchol pokrytectví, servility a politické zbabělosti,“ napsal směrem k Ministerstvu zahraničí a tím okamžitě vymezil rámec, v němž se kritika pohybuje. Nejde o drobnou výtku ani stylistickou připomínku či nesouhlas s formulací. Jde o zásadní odmítnutí toho, co podle něj ministerstvo předvedlo. Totiž veřejné distancování se od prezidenta v situaci, kdy by měl stát spíš působit jednotně. Hned poté připomněl, že prezident Petr Pavel není v této debatě žádným náhodným aktérem. „Prezident republiky Petr Pavel – bývalý předseda Vojenského výboru NATO a člověk, který alianci zná zevnitř lépe než většina vašich úředníků dohromady – řekl nahlas nepříjemnou pravdu,“ uvedl Lobkowicz. Tím zdůraznil, že Pavlův výrok nelze shodit ze stolu jako osobní názor bez kontextu. Naopak jde o stanovisko člověka, který má k fungování NATO přímou zkušenost a jehož slova mají v bezpečnostní debatě váhu.
Lobkowicz následně připomněl samotný obsah prezidentových slov, která celou kauzu odstartovala. „Donald Trump za posledních pár týdnů poškodil důvěryhodnost NATO víc, než se to Vladimiru Putinovi podařilo za mnoho let,“ citoval Pavla a ukázal, že nejde o banální poznámku, ale o ostré hodnocení, které míří k samotné podstatě alianční politiky. Právě na tuto větu však ministerstvo reagovalo způsobem, který Lobkowicz považuje za zcela chybný. V textu se velmi podrobně věnuje tomu, jak Černínský palác zvolil formu reakce. „A vy na to místo věcné debaty reagujete jako uražené slečny z dobré společnosti – ‚politujeme‘, ‚nejsou to naše slova‘, ‚my máme jinou pozici‘,“ napsal a tím přesně vystihl, proč celé prohlášení působí tak slabě. Ministerstvo se totiž nepustilo do argumentace, nesnažilo se vysvětlit, v čem by mohl být prezidentův výrok nepřesný nebo přehnaný. Místo toho pouze oznámilo, že to není jeho postoj. To je podle Lobkowicze jádro problému. V kritice pokračoval ještě ostřeji a pojmenoval, co v takovém postupu vidí. „To není diplomacie. To je podlézání nové americké administrativě ještě dřív, než se stačila pořádně usadit,“ napsal. Tato věta je pro celé vedení ministerstva mimořádně nepříjemná, protože míří přímo na motivaci, která za jejich krokem podle něj stojí. Ne ochrana českých zájmů, ne snaha o vyváženou komunikaci, ale potřeba rychle se přizpůsobit a vyslat signál loajality. Lobkowicz se však nezastavil jen u formy, ale rozebral i obsah ministerského sdělení. „Prezident říká, že Trump svými výpady proti spojencům, ultimáty a veřejným zpochybňováním článku 5 oslabuje odstrašení vůči Rusku. To není ‚osobní názor‘, to je strategická realita, kterou vidí každý, kdo se v bezpečnostní politice vyzná,“ uvedl. Tím znovu zdůraznil, že Pavlův výrok není výstřel do tmy, ale reakce na konkrétní vývoj.
V další větě pak přesně popsal rozpor, který podle něj ministerstvo vytváří. „Vy na to odpovíte, že ‚vláda přikládá zásadní význam síle, jednotě a věrohodnosti NATO‘. No výborně. Tak proč místo toho, abyste tu jednotu hájili, veřejně dehonestujete hlavu státu, který ji brání před Trumpovým buldozerem?“ napsal Lobkowicz. Tady se jeho kritika dostává do nejostřejší roviny. Ukazuje, že ministerstvo nejenže nereaguje na obsah problému, ale svým krokem podle něj přispívá k tomu, co samo deklaruje jako nežádoucí. Zvlášť silná je pasáž věnovaná formulacím o česko-amerických vztazích. „Ještě horší je ta pasáž o ‚mimořádně silných‘ česko-amerických vztazích a jejich ‚dalším prohlubování‘. To už zní jako fráze z doby normalizace, kdy se muselo opakovaně ujišťovat, že ‚přátelství je pevné jako skála‘,“ napsal Lobkowicz. Touto paralelou sice zjevně používá nadsázku, ale zároveň tím přesně vystihuje, jak prázdně a mechanicky může podobný jazyk působit ve chvíli, kdy není doprovázen skutečnou argumentací.
Ve svém vyjádření se následně vrátil k samotné roli prezidenta a k tomu, co by podle něj měla znamenat. „Petr Pavel neřekl nic, co by nebylo v zájmu České republiky a NATO jako celku. Řekl to na půdě Univerzity Karlovy, před studenty, otevřeně,“ uvedl Lobkowicz. Tím zdůraznil, že prezident jednal v souladu se svou funkcí a že otevřenost není slabostí, ale naopak její podstatou. V další části přidal ještě jedno klíčové hodnocení. „To je přesně to, co by měl prezident dělat – mluvit pravdu, i když je nepohodlná,“ napsal. Tato věta je důležitá, protože posouvá debatu od konkrétního výroku k obecnějšímu principu. Prezident není od toho, aby opakoval diplomatické fráze, ale aby pojmenovával problémy, i když se to nehodí.
Lobkowicz následně přešel k samotnému postupu vlády a ministerstva. „Vy jste místo toho zvolili cestu veřejného distancování se od vlastního prezidenta. To není ‚korektní diplomacie‘. To je signál slabosti a vnitropolitického boje,“ uvedl. Tím jasně pojmenoval, co podle něj celý krok znamená – nikoli ochranu zahraničněpolitických vztahů, ale projev vnitřního konfliktu, který se přenáší do veřejného prostoru. V textu upozornil i na širší důsledky takového jednání. „V době, kdy se transatlantické vztahy skutečně testují, potřebujeme jednotný a sebevědomý hlas, ne veřejné hašteření a podbízivé ‚politujeme‘,“ napsal. Tím rozšířil svou kritiku na celkový styl komunikace státu v citlivé době. Na závěr přidal větu, která jeho argumentaci uzavírá a zároveň ji vyhrocuje do jasného varování. „Prezident Pavel řekl to, co si mnozí v Evropě myslí, ale bojí se říct nahlas. Vy jste místo podpory zvolili veřejné políčkování. To není diplomacie. To je politická sebevražda zabalená do fráze o ‚pevné transatlantické vazbě‘,“ uvedl Lobkowicz.
Jeho vyjádření tak nepůsobí jako jednorázová reakce, ale jako systematická kritika stylu, v němž se podle něj česká diplomacie začíná pohybovat. Nejde jen o spor o Trumpa. Jde o to, zda stát dokáže vystupovat jednotně, sebevědomě a s respektem k vlastním institucím, nebo zda se jeho komunikace začne rozpadat do malých politických gest, která sice mohou krátkodobě uspokojit domácí publikum, ale dlouhodobě oslabují jeho důvěryhodnost. V tom je Lobkowiczova kritika tak nepříjemná. Neútočí jen na konkrétní krok. Ukazuje, že za ním stojí způsob uvažování, který může mít mnohem širší důsledky. Čím přesněji to popisuje, tím hůř se to celé dá shodit jako běžná politická přestřelka.
