Eva Decroix se rozhodla odpovědět Andreji Babišovi způsobem, který se z běžné opoziční reakce rychle změnil v rozsáhlou a systematickou obžalobu celé vlády ANO, SPD a Motoristů, jejího stylu vládnutí, vztahu ke státu, bezpečnosti, veřejným institucím i samotným občanům. Rozbuškou se stala premiérova tisková konference po jednání kabinetu, na níž zpochybnil, co by prezident Petr Pavel dělal na červencovém summitu NATO v Ankaře, a mluvil o hlavě státu tónem, který nepůsobil jako spor o kompetence, ale jako nechuť připustit, že by prezident měl na podobném fóru stát v čele české delegace.
Decroix na to navázala textem, v němž neopravila jen jednu větu nebo jeden politický výrok, ale sáhla po mnohem širším rámci a z Babišova postoje k prezidentovi udělala symbol něčeho mnohem většího, totiž vlády, která podle ní neškodí zmatkem, ale záměrně, nevládne z odpovědnosti, ale z pudu sebezáchovy, a neničí stát omylem, nýbrž s plným vědomím, co činí. Premiér Andrej Babiš se na tiskové konferenci nejprve snažil vyvolat dojem, že otázka summitu NATO je předčasná a že novináři otevírají téma, které zatím nestojí za velkou pozornost, jenže čím déle mluvil, tím zřetelněji bylo vidět, že nejde o žádnou technickou nejasnost, ale o jasnou politickou neochotu vidět Petra Pavla jako přirozeného reprezentanta země na aliančním summitu. „Proč by měl být členem delegace? To tam budeme vystupovat najednou?“ prohlásil ministerský předseda před novináři. Později přidal ještě výmluvnější formulaci, když řekl, že si neumí představit, co by tam s nimi prezident dělal, čímž z hlavy státu udělal téměř přebytečnou figuru, někoho navíc, někoho, jehož přítomnost je třeba zpochybnit místo toho, aby byla samozřejmá. Na to Decroix navázala s mimořádnou ostrostí. „Já si to teda představit umím, pane premiére. Protože prezident je klidný a moudrý muž, mluvil by o nutnosti respektovat spojence, plnit své závazky a myslet na budoucnost,“ napsala. V jedné větě otočila premiérův výrok proti němu a naznačila, že problém neleží v prezidentově možné účasti, ale v tom, jakou představu o reprezentaci státu má sám předseda vlády.
Decroix tím však neskončila a okamžitě přešla k tomu, co z jejího textu dělá víc než jen prudkou reakci na jednu tiskovou konferenci. Vrátila se ke svému staršímu výroku, když vládu ANO, SPD a Motoristů označila za svoloč, a tentokrát jej opravila tak, že vyzněl ještě tvrději. „Protože kdybych to byla já, zopakovala bych Vám pěkně naplacato a před celým shromážděním, jak hluboce jsem se mýlila, když jsem se o Vaší vládě vyjádřila jako o svoloči. Pravdu jste měli, nevhodný výraz. Ten pojmenovává jen neschopnou skupinku lidí pochybnými záměry,“ pokračovala ostře Decroix. „Vaše záměry jsou dnes úplně zřejmé. Je Vám úplně jedno, co bude zítra s touto zemí. Jde Vám jen o Vaše vlastní pupky. A přes ně si nevidíte. Já bláhová myslela, že budete škody páchat jen tak mimoděk a omylem, protože jste banda amatérů toužících po moci. Ne, vy ty škody pácháte cíleně a promyšleně, beze studu a s drzým úsměvem na tváři. Vám jsou Vaši voliči a celá tahle země úplně buřt. To bych Vám řekla,“ vzkázala Babišově kabinetu stínová ministryně spravedlnosti za ODS. Tato pasáž je podstatná a přesná. Přesouvá vládu z kategorie neschopných do kategorie vědomě škodících, z amatérství do úmyslu, ze zmatku do cynismu. To je mnohem tvrdší obvinění než samotná původní urážka, protože neříká jen, že vláda neumí, ale ví a pokračuje.
Další část jejího textu míří na hospodaření státu a na ekonomickou politiku vlády, která je v jejím podání vykreslená jako směs lehkomyslnosti, nekompetence a pohrdání budoucností země. „Že zadlužovat tuhle zemi tímto způsobem může jen někdo, kdo neabsolvoval ani kurz finanční gramotnosti na občanské poradně. Ani pokladničku SVJ bych Vám nesvěřila. Projedli byste střechu na chlebíčkách a pořídili koberec do sklepa,“ napsala Eva Decroix. Opustila obecný politický jazyk a sáhla po obraznosti, která je úmyslně jednoduchá, srozumitelná a zároveň ponižující. Vláda v jejím popisu nevypadá jako správce veřejných financí, ale jako parta, která by rozházela i peníze určené na nejnutnější opravy, jen aby měla krátkodobý komfort a mohla si užívat vlastní provoz. Ta metafora není náhodná. Vystihuje její hlavní tvrzení, že vláda nefunguje jako někdo, kdo zemi spravuje, ale jako někdo, kdo ji spotřebovává.
Podobně tvrdě se pustila i do vnitřního fungování vlády a do způsobu, jakým podle ní kabinet umlčuje vlastní lidi nebo normalizuje chování, které by v jiné době vyvolalo skandál. „Že zakazovat ministrům mluvit, už jsme to viděli u Zůny, který se trapně omlouval. Teď to vidíme u Mrázové, která záhadně neumí vysvětlit, proč neřeší střet zájmů. A nově si to Zůna kompenzuje na Armádě ČR, které zakazuje zveřejnit rozhovor. Tak toto všechno jsou totalitní praktiky vlastní zemím daleko na východě. Putin tleská. Následovat bude co? Vypadávání z oken? Inspirace už je tu jinde. Náměstek spravedlnosti dává klidně rozhovory proruským médiím a ministr to hájí. Vždyť o co jde, že jo?“ napsala Decroix. V této části už se nevede polemika jen o jednotlivých krocích vlády, ale o povaze režimu vládnutí, který podle ní směřuje k východním autoritářským reflexům. Decroix nevnímá jednotlivé excesy jako izolované, nýbrž jako součást jednoho způsobu uvažování, v němž se kontrola, umlčování a bagatelizace proruských vazeb stávají běžnou součástí provozu.
Velmi silnou část jejího vyjádření tvoří útok na zacházení s kulturou a s národní identitou, kterou podle ní vláda ničí v přímém rozporu s tím, jak sama ráda mluví o české suverenitě. „Že nechat ničit kulturu tím omezeným sebestředným lenochem je národní vlastizrada. Nechat divadla a umělce žebrat ve veřejných sbírkách, zrušit podpory na české spisovatele, vyhazovat lidi z pomsty a malosti, to je malost a ubohost. Už vůbec od někoho, kdo se zaštiťoval českou suverenitou. Ta se totiž přesně buduje přes národní sounáležitost a kulturu. Věděli to už obrozenci. Jen to už k vám nedoteklo. Nebo se Vám to nehodí. Mít kolem sebe lidi s názorem je tak nebezpečné, že?“ otázala se Decroix. Zde je důležité, že nesráží kulturu na vedlejší téma pro úzkou skupinu lidí, ale dává jí význam politického a státního pilíře. V její logice není útok na kulturu žádný rozpočtový detail, ale útok na sounáležitost, historickou paměť a schopnost země nést sama sebe jinak než jen přes hrubou moc.
Stejně ostře se pustila do tématu veřejnoprávních médií a neziskového sektoru, které v jejím textu vystupují jako další terče vlády, jež chce umlčet všechno, co jí nastavuje zrcadlo nebo co nese jiný hlas než ten vládní. „Že zničit veřejnoprávní média, aby o Vás konečně nikdo nemluvil ošklivě, Vám nepomůže. Řekneme si stejně, co jste zač. Vy to denně dokazujete svými činy, že Vám jde jen o Vás a totální ovládnutí státu. Ale předně Vám to neumožníme a poté se snažíte zbytečně. Čím víc budete chtít všechny umlčet, tím víc budeme křičet. Česká společnost je silnější a chytřejší, než si myslíte,“ napsala Decroix. A navázala dalším blokem. „Že Vaše pošlapávání nezisku je sice odporné, ale bude Vám k ničemu. Nejvíce utrpí Vaši voliči – ti závislí na pomoci. Poškodíte mnoho skvělých věcí a lidí, ale nezlomíte je. Naopak postavíte je proti sobě! My totiž všichni víme, že to neděláte kvůli odpovědnosti nebo budoucnosti, ale ze strachu, aby vám ti chytřejší nemohli rozšlapávat hračky. Budou!“ uvedla Decroix.
Humanitární a bezpečnostní rovina jejího textu patří k nejostřejším. Decroix totiž nevede spor jen o domácí styl vládnutí, ale i o to, co tato vláda vypovídá o morálním charakteru země ve vztahu k válce a pomoci napadeným. „Že odmítnout pomoc na opravu nemocnic a pomoc lidem, kteří jsou na Ukrajině denně pod náporem ruských raket a umírají, může jen někdo, kdo nemá žádné srdce a když se takhle chová k lidem kdekoliv na zemi, nemůže si zasloužit důvěru od žádných lidí. Protože je otázka času, kdy odmítne pomoc lidem u nás, protože se mu to taky nebude hodit,“ napsala Decroix. V této pasáži se její kritika dotýká samotného morálního jádra vlády. Už nejde o to, zda se kabinet mýlí nebo řídí stát špatně. Jde o to, zda má vůbec základní lidskou a politickou kvalitu potřebnou k tomu, aby mohl nést důvěru veřejnosti.
Do stejné logiky zapadá i část věnovaná bezpečnosti a zahraničněpolitické orientaci vlády, kde Decroix spojuje červené čepice trumpovského střihu, okázalé zalíbení v zámořském siláctví a současné oslabování skutečných bezpečnostních potřeb země. „Že nosit červený čepice, abyste se zalíbili za oceánem a přitom popřít základní potřeby této země na její bezpečnost, už je jen čistý hazard s naší budoucností. Nejenom, protože riskujete, že ten zcela nepředvídatelný pán v červené čepici nás hodí přes palubu, což je pro nás v srdci Evropy fakt mega průšvih, ale riskujete také to, že tato země přijde o podporu jiných partnerů a sama nebude schopná ničeho. Vystavujete nás svou zbabělostí a lží ohromnému riziku. Jen ten, kdo je schopen odstrašení, může doufat, že nebude napaden. Vy chcete dolézat, ne hrdě stát za naší zemí,“ vzkázala vládě Decroix. Tato pasáž přímo souvisí s původní rozbuškou celé aféry, totiž s Babišovým zpochybněním účasti Petra Pavla na summitu NATO.
Závěr jejího textu se vrací k Babišovi osobně a k jeho dlouhodobé zátěži, která je v opozici i části veřejnosti stále chápána jako nevyřešený konflikt mezi soukromým byznysem a státní mocí. „Že si můžete jako premiér sypat do „kapse“ ze státního kolik chcete, ale jako na každého podvodníčka se na Vás nakonec přijde. Nikdo neroste do nebe. Ani Vaše lži, pane Babiši. Všichni víme, že Agrofert je Váš a nikdy se ho nevzdáte, stejně jako nikdy „neodstupíte“. Jenže když obyčejní lidé budou pod Vaší vládou chudnout, a oni budou, protože vysypete ze státní kasy, ať už sobě nebo do vzduchu brzy všechno, a nezbyde na to důležité, a Vy budete bohatnout – ono jim to všem dojde. Že jediné, k čemu směřujete, je vydrancovaná a všem nebezpečím – od inflace po válku – vystavená země. Bez spojenců a respektu. Ne nebude líp, víme to. Skoro bych řekla, že nechat tam jet „ jen“ prezidenta, není úplně velké riziko,“ shrnula ostře Decroix. Tato poslední věta vrací celý text k jeho začátku a uzavírá ho sarkasticky, ale i politicky přesně: spor o prezidentovu účast na summitu NATO se v jejím podání mění v téměř banální otázku, protože ve srovnání s vládou, kterou popisuje jako promyšleně škodící, nevypadá prezident jako riziko, ale jako mnohem bezpečnější a důstojnější reprezentant země.
Celý text Evy Decroix je mimořádně ostrý, ale velmi přesně ukazuje, co v české opozici Babišova slova o prezidentovi otevřela. Nejde v něm jen o jednu větu z tiskové konference, ani o protokol kolem summitu NATO. Jde o obraz vlády, která nevnímá hlavu státu jako partnera, ale jako překážku, nevnímá spojence jako závazek, ale jako kulisu, a nevnímá zemi jako něco, co je třeba nést, ale jako prostor, z něhož se dá těžit, přepisovat ho k obrazu vlastního pohodlí a umlčovat všechno, co klade odpor
