Tomio Okamura zneužil výročí upálení Jana Husa k další dávce stranické propagandy a z křesťanského reformátora udělal předchůdce vlastního nacionálního populismu. Předseda Sněmovny nezačal mluvit o Husově teologii, kritice církevního zneužívání moci ani odpovědnosti člověka před pravdou a svědomím. Potřeboval známé jméno, státní svátek a mučednický příběh, na který lze nalepit oblíbené řeči SPD o cenzuře, trestání za pravdu, zkorumpovaných elitách a údajných liberálních totalitářích. Muž upálený roku 1415 po církevním procesu se tak v Okamurově podání změnil v historického espéďáka, který by dnes zřejmě stál na náměstí s mikrofonem, strašil Bruselem a vysvětloval, že jedinými dědici jeho odkazu jsou politici pravomocně trestaní za nenávistnou kampaň.
Úvod jeho videa ještě působil jako sváteční připomínka. Hus byl podle Okamury mužem, „který se nebál hájit pravdu ani za cenu vlastního života“, a jeho odkaz má připomínat význam odvahy, cti a pravdy. U těchto vět mohl předseda SPD skončit a nikdo by neměl důvod zpochybňovat, že si politik připomíná jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin. Okamura však nepotřeboval uctít památku Jana Husa. Potřeboval ji politicky vytěžit. „Připomínáme si to v době, kdy je cenzura na denním pořádku a kdy se trestá za pravdu. Jan Hus se nebál říkat pravdu o tom, že tehdejší elity lžou a podvádějí věřící. I dnes rádoby elity lžou, podvádějí a rozkrádají,“ přešel od historické vzpomínky k tradičnímu espéďáckému obrazu pronásledovaných vlastenců a zločinného systému, který jim údajně brání mluvit.
Okamura nevysvětlil, co přesně dnes považuje za cenzuru, kdo je trestán za pravdu ani kterou pravdu má na mysli. Jeho strana může vydávat tiskové zprávy, pořádat mítinky, vystupovat v médiích, zveřejňovat videa na sociálních sítích a její předseda řídí Poslaneckou sněmovnu. SPD je součástí vládní většiny a její politici mají přístup k ministerstvům, veřejným funkcím i milionovým příspěvkům ze státního rozpočtu. Okamura přesto vystupuje jako umlčovaný disident, kterému mocné elity zakazují říkat pravdu. Zkušený obchodník se strachem dobře ví, že pocit pronásledování funguje i v okamžiku, kdy člověk mluví z jedné z nejvyšších ústavních funkcí v zemi a jeho výroky přenášejí velká média.
Pod výrazem trestání za pravdu se navíc pohodlně ztrácí rozdíl mezi názorem a lží, kritikou a pomluvou, politickým odporem a podněcováním nenávisti. Demokratický stát netrestá lidi za to, že jsou kritičtí směrem k vládě. Může postihovat výroky, které porušují zákon, a soudy rozhodují podle konkrétního jednání, nikoli podle toho, zda se obžalovaný prohlásí za vlastence. Okamura však každý právní důsledek vlastní kampaně dokáže přeložit jako důkaz novodobé totality. Kdo musí odpovídat za lživý nebo nenávistný obsah, není podle něj politik nesoucí odpovědnost za vlastní slova, ale další Hus před Kostnickým koncilem.
Největší drzost přišla ve chvíli, kdy Okamura oznámil, na čí straně by Jan Hus stál v dnešní politice. „Je nepochybné, že Jan Hus by stál v čele těch, kteří s těmito liberálními totalitáři bojují,“ vypálil. Nepochybné to není vůbec. Okamura nemůže vědět, co by člověk z počátku patnáctého století soudil o liberální demokracii, Evropské unii, svobodných médiích, migraci nebo současných kulturních válkách. Přesto si Husa bez zaváhání přivlastnil a zařadil ho do imaginárního čela svého tábora. Křesťanský kněz, kazatel a univerzitní mistr se stal autoritou pro stranickou nálepku, kterou SPD používá proti politickým protivníkům. Mrtvý se bránit nemůže a jeho složité dílo většina publika podrobně nezná. Pro manipulátora ideální spojenec.
Okamurův Hus nemá teologii, církev ani historický kontext. Nevede spor o autoritu Písma, mravní stav duchovenstva a podmínky poslušnosti vůči církevní moci. Nemluví k pozdně středověké společnosti a nevychází z dobových náboženských představ. Je pouze univerzálním bojovníkem „za pravdu“, přičemž obsah této pravdy dodá předseda SPD podle momentální stranické potřeby. Husův odkaz je tak zcela vykuchán, zbaven a nahrazen jednoduchou pohádkou: statečný vlastenec se postavil prolhaným elitám, tehdejší systém ho umlčel a dnes by bojoval po boku Okamury proti liberálům.
Tento způsob zacházení s českými dějinami není nový. Národní obrození pomáhalo vytvářet romantický obraz Čechů jako husitského národa, ačkoli české země nikdy netvořila jedna náboženská, politická ani kulturní skupina. Komunistický režim pak z náboženského konfliktu vyrobil předstupeň třídního boje a husity představil jako revoluční předchůdce dělnického hnutí. Klement Gottwald se chlubil, že komunisté navazují na husitské revoluční tradice, protože režim potřeboval dodat své sovětské moci český historický původ. Okamura dělá totéž. Změnil slovník, ale ponechal metodu. Místo dělnické třídy nabízí národ, místo buržoazie liberální totalitáře a místo KSČ hnutí SPD. Historický Jan Hus se přitom do této primitivní šablony nevejde. Nebyl moderním nacionalistou ani předchůdcem proruské politiky. Byl knězem západního křesťanství, univerzitním mistrem a reformním kazatelem, který kritizoval mravní selhání církve a dostal se do střetu s jejími autoritami. Okamura z této tradice nečerpá. Používá pouze její jméno a emotivní sílu.
Výraz „liberální totalitáři“ navíc spojuje dvě slova, jejichž smysl se v Okamurově propagandě nemusí snášet s realitou. Liberalismus vychází z ochrany individuálních práv, politické soutěže, plurality a omezení státní moci. Totalita politickou soutěž ruší, soustřeďuje moc, ovládá veřejný prostor a trestá opozici. Okamura je však slepí dohromady, protože potřebuje vytvořit nepřítele, který je současně slabý, směšný, dekadentní a všemocný. Liberálové jsou podle SPD neschopní odtržení od lidí, ale zároveň ovládají soudy, média, školy, Evropskou unii a veřejnou debatu. Jsou údajně směšní, ale také nebezpečně totalitní. Každé rozhodnutí, které Okamurovi nevyhovuje, se pak stává dalším důkazem jejich diktatury.
Husův důraz na pravdu přitom nelze redukovat na právo bez následků vykřikovat cokoli, co se politikovi hodí. Pravda není stranické vlastnictví ani automatická odměna pro člověka, který se prohlásí za pronásledovaného. Vyžaduje poctivost, odpovědnost a ochotu podrobit vlastní tvrzení zkoumání. Okamurova politika stojí na opačném principu. Emoce má přednost před důkazem, podezření před ověřením a národní křivda před složitou skutečností. Kdo jeho výroky zpochybní, potvrzuje tím údajně existenci systému, proti němuž bojuje. Taková konstrukce je neprůstřelná pouze proto, že se odmítá řídit pravidly poctivé debaty.
K Okamurovu svátečnímu kázání se horlivě přidal Libor Vondráček, který vyrazil na Svobodnou horu uctít Husovu památku. „Toho přesně před 611 lety upálili za to, že hlásal svoji pravdu, která se mocným nehodila,“ napsal. Právě spojení „svoji pravdu“ ukazuje, jak povrchně politici SPD s Husovým odkazem nakládají. Hus nehájil nárok každého člověka na soukromou verzi skutečnosti. Nešel na smrt kvůli představě, že každá osobní pravda má stejnou hodnotu. Trval na tom, co považoval za pravdivé ve vztahu k víře, Písmu, církvi a svědomí. Vondráčkův relativistický obrat z něj udělal téměř patrona internetových diskutérů, kteří zaměňují vlastní přesvědčení za fakt.
Vondráček připojil známou výzvu hledat, slyšet, učit se, milovat a bránit pravdu až do smrti. Její použití na stranickém profilu SPD ovšem vyznívá zvláštně u hnutí, které podle potřeby relativizuje ruskou agresi, útočí na média, vyrábí nepřátele z uprchlíků a zpochybňuje demokratické instituce, kdykoli jejich rozhodnutí neodpovídá přání strany. Pravda podle SPD nebývá výsledkem ověřování, ale souhlasem s jejím politickým příběhem. Když soud rozhodne v její prospěch, je respektovanou autoritou. Když Ústavní soud ochrání účast prezidenta na summitu NATO, koaliční politici mluví o puči. Když novináři přinesou kritické informace, stávají se aktivisty. Když se prokáže lež, její autor se prohlásí za oběť cenzury.
Okamura navíc na závěr dodatečně vzpomněl na Cyrila a Metoděje, jejichž svátek připadal na předchozí den. Věrozvěsty ocenil za položení základů české kulturní a duchovní tradice a přidal čest jejich památce. Také zde si vystačil s prázdnou slavnostní větou bez vztahu k tomu, co oba světci skutečně představují. Cyrilometodějská tradice je křesťanská, vzdělanostní a překladatelská. Souvisí s šířením liturgie, písemnictví a víry, nikoli s Okamurovým komerčním nacionalismem, výrobou nepřátel a přibližováním české politiky k ruskému autoritářství. Věrozvěsti mu posloužili jako další státní svátek, k němuž lze připojit několik slov o tradici a národu.
SPD se ráda stylizuje do role obránce křesťanské civilizace, přestože její politika stojí na strachu, ponižování slabších, pohrdání odpůrci a hledání skupin, proti nimž lze poštvat veřejnost. Křesťanské symboly používá jako kulturní značky oddělující „nás“ od „nich“, nikoli jako mravní závazek. Okamura nepotřebuje Husovu náboženskou hloubku ani cyrilometodějskou vzdělanost. Potřebuje jejich autoritu. Připojí ji k vlastnímu videu a naznačí, že kdo nesouhlasí s SPD, stojí na straně prolhaných elit, cenzorů a historických utlačovatelů.
Tomio Okamura má právo připomínat Jana Husa stejně jako kterýkoli jiný občan. Nemá však právo vydávat vlastní politickou fantazii za nepochybný Husův postoj. Tvrzení, že by středověký reformátor stál v čele boje SPD proti „liberálním totalitářům“, nevypovídá nic o Husovi. Vypovídá o Okamurově ochotě znásilnit jakoukoli historickou osobnost, pokud z ní lze vyrobit dalšího člena stranického štábu.
Jan Hus zemřel, protože odmítl odvolat učení, které považoval za pravdivé. Nemůže se ozvat proti tomu, že ho předseda SPD po šesti stoletích spojil s populisticky-xenofobním hnutím. Okamura toho využil.
