Tomio Okamura znovu vytáhl jeden ze svých nejoblíbenějších politických rekvizitářů, totiž boj proti údajným papalášským výhodám, který v jeho podání pravidelně vypadá tak, že vezme jednu dostatečně srozumitelnou položku, přebalí ji do jazyka lidového hněvu a pak se postaví do role neúplatného kata starých pořádků, který jako jediný našel odvahu zatnout tipec rozhazovačným elitám. Tentokrát si vybral zahraniční cesty poslanců a rozhodl se z nich vyrobit další díl své dlouhé politické série o tom, jak on šetří, zatímco ostatní si užívají.
Ve videu na síti X oznámil, že oproti době Markéty Pekarové Adamové ušetřil za první čtvrtletí přes dva miliony korun, protože rázně omezil „luxusní zahraniční cesty“ poslanců. Na první pohled to zní jako přesně ten typ sdělení, který se dobře prodává publiku unavenému drahotou, rozpočtovými schodky a nedůvěrou k politickým institucím. Jenže právě v tom je celý problém. Okamura zde nevede poctivou debatu o tom, co stát skutečně stojí peníze, co má smysl, kde se opravdu plýtvá a co je jen laciná kulisa pro sociální sítě. Místo toho předvádí další učebnicovou ukázku politického populismu, v němž se z marginální částky udělá velká ideologická výhra a z poměrně běžné součásti parlamentní práce se udělá symbol zkažených elit, které bylo třeba seškrtat. Ve skutečnosti přitom nejde o žádné ozdravení veřejných financí, ale jen o další marketingový obrázek, na němž Okamura hraje přísného hospodáře, ačkoli ve skutečnosti jen znovu předvádí, jak se dá za cenu jednoduché nenávisti k „papalášům“ zploštit jakákoli debata na úroveň hospodského povzdechu nad tím, že politici někam jezdí.
Právě to je na celé věci nejvýmluvnější. Okamura vůbec nepotřebuje, aby jeho sdělení obstálo v širším kontextu veřejných financí nebo v debatě o smyslu parlamentní diplomacie. Jemu stačí, že funguje jako jednoduchý a úderný obraz. Zatímco za Markéty Pekarové Adamové se podle něj v prvním čtvrtletí utrácely za zahraniční cesty až tři miliony korun, pod jeho vedením prý účet spadl na sedm set tisíc. Úspora přes dva miliony korun za několik měsíců se pak okamžitě nabízí jako důkaz, že přišel muž pořádku, který přestřihl zlatou pásku na jakési sněmovní cestovní kanceláři a konečně začal dělat to, co běžní občané od politiky očekávají. Jenže přesně tady se ukazuje, jak zvláštně funguje dnešní opozičně-vládní populismus. Částka, která v soukromém životě zní vysoká a v běžné domácnosti by byla obrovská, se v kontextu státního rozpočtu pohybujícího se v bilionech promění v téměř směšnou epizodu. Ne proto, že by dva miliony korun byly ničím, nýbrž proto, že představa, že právě tady se odehrává nějaký zásadní boj o zdravé veřejné finance, je prostě klam. Tohle není řez do státního rozhazování. Tohle je jen politická mikroscéna, která se tváří jako velké účetní vítězství, protože je dostatečně názorná na to, aby se dala natočit na video a dostatečně jednoduchá na to, aby u ní publikum nemělo potřebu přemýšlet, co všechno v ní schází.
Chybí v ní skoro všechno důležité. Především zcela základní otázka, co vlastně tyto cesty znamenají a k čemu slouží. V Okamurově podání jsou „luxusní zahraniční cesty“ čistě symbolem rozežrané politické třídy, která si za peníze daňových poplatníků dopřává cosi, co je většinové společnosti vzdálené a podezřelé. Jenže zahraniční cesty poslanců nejsou ve standardně fungující parlamentní demokracii žádný výstřelek ani rozmar. Jsou součástí práce, která se sice na sociálních sítích prodává špatně, ale přesto existuje. Parlamentní diplomacie, účast na mezinárodních jednáních, kontakty ve výborech, bilaterální schůzky, návaznost na evropské i transatlantické struktury, sdílení zkušeností, přítomnost při jednáních, která nejsou viditelná pro veřejnost, ale přesto mají dlouhodobý význam, ale to všechno se do Okamurovy věty o „luxusu“ zcela záměrně nevejde. Jakmile by se totiž připustilo, že tyto cesty mohou mít i skutečný pracovní smysl, začal by se rozpadat ten jednoduchý a efektní obraz, v němž on stojí jako skromný ochránce veřejných peněz proti jakési rozlétané partě parlamentních turistů.
Zde se láme celý trik. Okamura si nevybral téma, na němž by se dalo skutečně doložit systémové plýtvání, strukturální rozpočtový problém nebo zjevně neobhajitelná výdajová praxe. Vybral si téma, které se dobře moralizuje. To je jeho dokonale nacvičená disciplína. Neřešit velké a komplikované kapitoly státního rozpočtu, protože ty jsou politicky nebezpečné a vyžadují skutečnou odpovědnost, ale najít menší, dobře viditelnou a lidsky snadno uchopitelnou oblast, kde se dá předstírat, že právě tam probíhá rozhodující boj proti papalášství. V tomhle smyslu je jeho video vlastně až neuvěřitelně čistou ukázkou populistické metody. Místo aby se veřejnosti řeklo, že reálné uzdravování veřejných financí by znamenalo sahat do mnohem hlubších, bolestivějších a politicky méně líbivých kapitol státního rozpočtu, dostane publikum malou a efektní historku o tom, jak se zavřely kohoutky s poslaneckými výlety. Protože tahle historka dobře hladí základní resentiment části společnosti vůči politikům, udělá svou práci. Ne tím, že by něco skutečně vyřešila, ale tím, že dodá emocionální pocit zadostiučinění.
Je na tom vlastně cosi skoro mechanického. Okamura totiž nepracuje s politikou jako s prostorem, kde by měl složitě vysvětlovat vztahy, zájmy, procedury a dlouhodobé důsledky. On pracuje s politikou jako s výrobou scén, přičemž tato je ukázková. Minulá předsedkyně Sněmovny představuje starý svět papalášské samozřejmosti. On představuje příchod tvrdého dozoru, který tu cestovní zábavu usekne. Číslo přes dva miliony korun dodá scéně konkrétnost a váhu. Přídomek „luxusní“ se postará o potřebnou morální špínu. Výsledkem je vyprávění, v němž už nikoho nezajímá, zda se takto náhodou nešetří na něčem, co má v normální parlamentní práci své místo. Důležité je, že se podařilo znovu vytvořit ten známý a jednoduchý konflikt mezi „námi normálními“ a „jimi nahoře“. To je Okamurův skutečný produkt. Ne rozpočtová odpovědnost, nýbrž politicky výnosná emoce.
Přitom právě u zahraničních cest poslanců by měla být opatrnost dvojnásobná. Ne proto, že by snad všechny byly automaticky smysluplné, účelné a nenahraditelné. Samozřejmě že i tady může existovat neefektivita, přehnanost nebo někdy i prosté alibistické formální cestování, které nepřinese skoro nic. Jenže to je úplně jiná debata než ta, kterou vede Okamura. Seriózní debata by se ptala, jaké jsou výstupy jednotlivých cest, jak jsou vyhodnocovány, kdo je schvaluje, jaké mají dopady, zda je možné některé agendy spojovat, zda se netvoří zbytečné duplicity, zda není možné část kontaktů řešit levněji nebo efektivněji. To by byla debata o účelnosti a kontrole. Jenže Okamura takovou debatu nevede a vést nechce. On nepotřebuje kontrolovat efektivitu, on potřebuje vyvolat odpor. Potřebuje, aby si běžný divák představil poslance někde v zahraničí a hned k tomu cítil podráždění. Jakmile je tenhle pocit na světě, je už celkem jedno, co se tam skutečně řešilo, k čemu to bylo a jaký mělo jednání smysl.
To je mimochodem i důvod, proč jeho vystoupení působí tak nápadně falešně. Přes dva miliony korun za čtvrt roku. Ano, zní to hezky. Jenže ve světě státních financí, rozpočtových schodků, miliardových přesunů a systémových nákladů je to téměř neviditelná položka. Není to ani symbol nějaké velké očisty, ani začátek ozdravení veřejných peněz. Je to drobné, které bylo jen dostatečně dobře naaranžováno. To je na celé věci komické. Okamura se snaží prodávat tuto epizodu jako důkaz zásadní změny hospodaření, ale ve skutečnosti jen ukazuje, jak zoufale malých položek se musí chytat člověk, který chce hrát rozpočtového kata, aniž by se odvážil sáhnout tam, kde by to opravdu bolelo a něco znamenalo. Skutečné šetření veřejných peněz by totiž znamenalo pouštět se do oblastí, které jsou politicky daleko nepříjemnější než několik zahraničních cest. Jenže právě tam populista nechce, jelikož tam končí video a začíná práce. Tam již nestačí vzít jednu snadno pochopitelnou položku a udělat z ní symbol elitářství, nýbrž je potřeba něco navrhovat, nést odpovědnost a vysvětlovat složitosti. To však není Okamurův svět.
Ještě nepříjemnější pro něj ale je, že tímto způsobem vlastně veřejnosti podsouvá i představu, že mezinárodní kontakty, parlamentní diplomacie a přítomnost českých zákonodárců v zahraničních strukturách jsou něco podezřelého, zbytného a z definice podezřele luxusního. To je mimořádně krátkozraké, ale zároveň přesně v souladu s jeho dlouhodobým politickým instinktem. Okamurova politika vždycky stála na jistém typu uzavřenosti, resentimentu vůči „mezinárodním strukturám“ a podezíravosti vůči jakémukoli pohybu mimo jednoduchý národní rámec. Proto je pro něj tak snadné shodit zahraniční cesty poslanců do jedné škatulky s nálepkou luxusu. Jenže tím zároveň odhaluje i vlastní představu o tom, jak má vypadat česká politika: sedět doma, nemít přehled, neinvestovat do vztahů a ještě to prodávat jako důkaz střízlivého vlastenectví. To je ve skutečnosti mnohem výmluvnější než samotné číslo ušetřených peněz. Ukazuje to, že jeho představa o politice není jen levná. Je i nebezpečně provinční.
Zde se ukazuje, jak laciné je celé jeho vymezování vůči Markétě Pekarové Adamové. Nejde mu o její konkrétní styl bývalého vedení Sněmovny ani o to, že by snad vedl podrobnou debatu o účelnosti jednotlivých cest. On ji potřebuje hlavně jako symbol minulého papalášského pořádku, proti němuž se může sám stylizovat do role jednoduchého lidového sekerníka. Přesně proto je jeho sdělení postavené tak, aby neřešilo nic než kontrast. Oni utráceli. Já šetřím. Oni jezdili. Já jsem to zarazil. Oni si užívali luxus. Já jsem to přidusil. Jenže tohle je přesně ta černobílá politická groteska, která funguje jen tehdy, když se nikdo neptá dál. Jaké cesty to byly? Co přinesly? Které byly zbytečné a které ne? Co přesně bylo omezeno? Jaký dopad to má na fungování sněmovny navenek? Jaké vztahy tím Česko oslabuje? Nic z toho se do Okamurova videa nevejde, protože by to pokazilo jeho hlavní dramatický oblouk.
Místo skutečné rozpočtové disciplíny přichází symbolická pomsta. Místo přehledné reformy výdajů přichází efektní trest za cosi, co bylo dostatečně mediálně čitelné. Místo analýzy nákladů a přínosů přichází nálepka „luxus“. A místo debaty o postavení českého Parlamentu v mezinárodním prostředí přichází další kolo kampaně proti elitám, které prý utrácely za něco, co si běžný občan neumí snadno představit jako užitečné. To je přesný typ politické zkratky a současně důvod, proč jeho video vypadá, jako by přinášelo důkaz akce. Ve skutečnosti jen vyrábí další důkaz jeho schopnosti s minimem skutečné argumentace maximálně vytěžit veřejné podráždění.
Ve výsledku tedy jeho slavná prezentovaná úspora nevypovídá ani tak o dobrém hospodaření, jako spíš o jeho starém talentu přebalit drobné do velkého a povýšit malichernost na ideologickou výhru. Veřejnost zde není svědkem žádného zásadního řezu do státního rozhazování, ale divákem další populistické estrády, v níž se z omezení jedné relativně malé rozpočtové položky dělá triumfální důkaz nového pořádku. Tím se celá věc stává spíš směšnou než působivou. Tomio Okamura právě nezachránil veřejné finance, nýbrž jen znovu předvedl, jak se z malé částky, velkého gesta a pohrdání „papalášským luxusem“ dá vyrobit další díl politického divadla pro sociální sítě. Platí zde, že čím menší je skutečný obsah, tím hlasitější je jeho prodej.
