Tomio Okamura znovu otevřel téma ruských energií způsobem, který měl působit jako pragmatická úvaha o cenách a bezpečnosti, ale ve výsledku spíš znovu ukázal, jak nebezpečně zjednodušené jeho uvažování je. Ve chvíli, kdy se Evropa snaží po ruské invazi na Ukrajinu systematicky zbavit energetické závislosti na Moskvě, přišel šéf SPD s návrhem, který tuto snahu relativizuje a vrací debatu o několik let zpět.
Místo aby reflektoval zkušenost posledních let, snažil se ji obejít jednoduchou formulí o „vícezdrojovosti“, která má znít rozumně, ale ve skutečnosti zakrývá návrat k modelu, jenž se ukázal jako strategicky nebezpečný.Vybral si k tomu větu, která je mnohem výmluvnější, než zřejmě sám zamýšlel. „Dneska by diverzifikace podle mého názoru měla proběhnout i zpátky zase opačně… my bychom se měli vícezdrojově pokusit zabezpečit naši energetickou bezpečnost,“ uvedl Tomio Okamura. Tato formulace je na celém jeho vystoupení nejzajímavější. Nesvědčí příliš o promyšlené energetické strategii, jako spíše o snaze převést složitý geopolitický problém do jednoduchého sdělení, že levnější zdroj je automaticky lepší. Nejde o hlubší analýzu rizik, nýbrž o politickou zkratku, která ignoruje základní fakt: že energie nejsou jen komodita, ale i nástroj moci. Pokud se návrat k ruským dodávkám začne vydávat za „diverzifikaci“, aniž by zaznělo, co to znamená z hlediska bezpečnosti, závislosti a politického vlivu, nepůsobí to jako věcnost, ale jako nebezpečné zjednodušení reality.
Nejde o odbornou debatu o energetickém mixu, ale o snahu nabídnout veřejnosti jednoduché řešení složitého problému. Okamura se pokusil dodat své obhajobě širší rámec tvrzením, že prioritou je zajistit co nejlevnější energie pro české občany a firmy. Na první pohled to může znít rozumně, protože ceny energií skutečně dopadají na domácnosti i ekonomiku. Jenže právě tohle je na jeho argumentu nejslabší. Okamura bere obecně známý fakt o cenové citlivosti ekonomiky a lepí ho na konkrétní geopolitickou situaci tak, aby z celé konstrukce vyšel dojem pragmatické politiky. Tím se však nic neprokazuje. To, že levnější energie mohou krátkodobě pomoci, ještě neznamená, že návrat k ruským dodávkám je bezpečný, dlouhodobě udržitelný nebo strategicky správný, ani to neznamená, že by si takový návrh zasloužil být vydáván za racionální řešení.
Schází poctivá debata o tom, co energetická závislost na Rusku znamenala v minulosti, jaké nástroje z ní Moskva dokázala vytěžit a proč se od ní Evropa snažila odklonit. Není v ní kvalifikovaný rozbor, co by to znamenalo pro možný politický tlak a vydírání ze strany Ruska. Je zde jen známá potřeba veřejnosti předložit jednoduché řešení v podobě levnějšího plynu a ropy. Tedy i to, co ve finále může být strategickým rizikem, se převádí na údajnou výhodu.
Do Okamurovy argumentace vstoupil ostře Jan Lipavský. „Okamura říká, že chce znovu odebírat energie z Ruska. To znamená, že chce, aby Češi posílali peníze režimu, který vede válku proti Ukrajině a ohrožuje Evropu. To není obhajoba českých zájmů, ale jejich popření. Ať si sundá českou vlajku ze saka, nepatří mu tam,“ uvedl. Je to tvrdé, osobní a vyhrocené. Tato přímost však ukazuje, jak je v opozici Okamurův návrh vnímán. Lipavský se nepustil do akademické polemiky o cenových grafech a dodavatelských trasách. Reagoval na podstatu věci, tedy na to, že návrat k ruským energiím znamená financování režimu, který vede válku v Evropě. Jeho výrok je ostrý a jako takový do kultivované debaty nepatří. Nelze jej však přehlédnout, protože míří na jádro problému. Okamura se nepokusil o komplexní argumentaci. Jen rozšířil politickou představu, že ekonomická výhodnost může převážit bezpečnostní rizika.
Zde je třeba celý spor zasadit do širšího rámce. Okamurův výrok nepřišel do prázdna, ale do situace, kdy se Evropa snaží redefinovat svou energetickou politiku po ruské agresi. Kritici návratu k ruským zdrojům upozorňují, že by šlo o krok zpět, který by oslabil dosavadní snahu o nezávislost. Do této atmosféry Okamura vstoupil s rolí politického „pragmatika“, jenže místo reálného řešení nabídl jen zjednodušenou tezi, která ignoruje širší kontext. Jeho slova neodpovídají na otázku, jak zajistit stabilní a bezpečné dodávky bez rizika vydírání, ani neřeší, jak by se podobný návrat projevil v dlouhodobé strategii státu.
Výmluvná je celá věc při pohledu na reakce dalších politiků. „Do Ruska s láskou! Tomio Okamura už ani neskrývá, že by se nejradši paktoval s Putinem a Lavrovem… Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybychom ho za pár dní viděli vyjednávat v Kremlu,“ napsal europoslanec Ondřej Krutílek. Tato ironie ukazuje, jak je Okamurův návrh vnímán, a to ne jako seriózní strategie, nýbrž jako vstřícné gesto směrem k Moskvě. Podobně reagoval i Petr Fiala, který vyzval Andrej Babiš, aby se k Okamurovým slovům jasně postavil. „Měl byste to jako premiér jasně odmítnout. Nebo snad s takovou kolaborantskou spoluprací s Moskvou souhlasíte?“ uvedl.
Právě tyto reakce ukazují, že nejde jen o jednotlivý výrok, ale o širší střet politických přístupů. Na jedné straně stojí snaha interpretovat energetiku čistě ekonomicky, na druhé straně důraz na bezpečnostní a geopolitické souvislosti. Okamura se snaží působit jako hlas rozumu, který nabízí levnější řešení, jeho kritici ho naopak vnímají jako politika, který pod záminkou pragmatismu otevírá dveře k závislosti.
Proto je střet mezi Lipavským a Okamurou zajímavější, než by se na první pohled zdálo. Nejde jen o ostrou větu o vlajce na saku. Jde o střet dvou způsobů uvažování o státu. Na jedné straně je tu snaha redukovat složitou realitu na cenu energií, na druhé straně připomínka, že politika není jen o cenách, ale i o hodnotách a bezpečnosti. Tvrdost Lipavského výroku je problematická a do kultivované diskuse nepatří. Nelze ji však ignorovat, protože reaguje na argument, který je sám o sobě nedostatečný. Ve výsledku tak Tomio Okamura nepředstavil promyšlený návrh energetické politiky, ale ukázal, jak snadno se dá i zásadní geopolitické téma převést do líbivé zkratky, která je na celé věci nejproblematičtější.
