Kompetenční žaloba prezidenta Petra Pavla i rozhodnutí Ústavního soudu představují podle senátora a předsedy Přísahy Roberta Šlachty prohru celé České republiky. Odpovědnost přisoudil hlavě státu a premiérovi Andreji Babišovi, kteří se podle něj nebyli schopni domluvit na složení delegace pro summit NATO v Ankaře a nechali svůj spor dojít až před ústavní soudce. Šlachta současně tvrdě odmítl výroky ministra zahraničí Petra Macinky, jenž žalobu i předběžné opatření označil za pokus o ústavní puč, prezidenta nazval soudruhem a obvinil ho z vyhlášení války vládě.
Takový slovník je podle někdejšího elitního policisty naprosto nepřípustný. V debatě České televize se proti Macinkovi ostře vymezili také zástupci Pirátů a ODS, zatímco předseda Svobodných a poslanec za SPD Libor Vondráček zpochybňoval rychlost rozhodnutí a naznačoval jeho účelovost. Z jednoduché dohody o tom, kdo a s jakým mandátem pojede do Ankary, tak vládní politici vytvořili další spor o samotné základy českého ústavního systému.
Ústavní soud předběžným opatřením uložil vládě, ministrovi zahraničí a ministerstvu, aby prezidenta bezodkladně nahlásili NATO a organizátorům summitu jako člena oficiální české delegace, zajistili akreditaci jemu i jeho doprovodu a nebránili jeho účasti. Konečný nález o rozdělení pravomocí mezi prezidenta a kabinet zatím neexistuje a soud o něm může rozhodovat několik měsíců. Pro červencový summit je však postavení Pavla jasné. Vláda ho nemůže nechat doma, jak rozhodla 22. června, a musí jeho cestu administrativně zajistit. Prezident rozhodnutí přivítal, Babiš oznámil, že ho respektuje.
Šlachta odmítl výklad, podle něhož jedna ze stran dosáhla jasného vítězství. „Já si myslím, že i to rozhodnutí Ústavního soudu i to, že byla podána kompetenční žaloba, je prohra nás všech. A v prvé řadě je to prohra dvou velkých hráčů. A to je na jedné straně pan prezident a na druhé straně Andrej Babiš,“ řekl. Spor podle něj poškozuje obraz země v zahraničí a ukazuje, že dva nejvyšší ústavní činitelé nebyli schopni nalézt dohodu ani u citlivé bezpečnostní otázky. Senátor uvedl, že lidé, s nimiž mluví, jsou konfliktem znechuceni. Místo slibované spolupráce po volbách sledují další rozdělování společnosti a boj politických institucí, který se přenesl k Ústavnímu soudu.
Za hlavní aktéry sporu označil Šlachta Pavla a Babiše, nikoli Macinku. Ministr zahraničí je podle něj členem vlády podřízeným premiérovi a konečnou odpovědnost za koordinaci s prezidentem nese předseda kabinetu. „Dvě osoby jsou odpovědny. Je to pan prezident, je to pan premiér. Tito dva lidi se nebyli schopni dohodnout,“ uvedl. Macinkův vliv na vyhrocení konfliktu tím však nepopřel. Naopak jednoznačně odsoudil jeho veřejná vystoupení. Jako bývalý policista považuje řeči o ústavním puči za něco, co je ve veřejném prostoru nepřijatelné. Podání kompetenční žaloby je nástrojem zakotveným přímo v Ústavě, nikoli útokem proti státnímu zřízení.
Šlachta současně připustil, že rychlost rozhodnutí Ústavního soudu byla neobvyklá, nepovažoval ji však za překvapivou. Summit začíná 7. července, registrace delegace se uzavírala 26. června a vláda vlastní rozhodnutí opakovaně odkládala. Nejprve měla složení výpravy schválit 8. června, poté termín posunula na 22. června. Kdyby soud nezasáhl okamžitě, Pavlův návrh týkající se konkrétní účasti v Ankaře by ztratil smysl. Šlachta proto rychlou reakci očekával a upozornil, že kabinet sám vytvořil časovou tíseň, v níž soudci museli o předběžném opatření jednat.
Nejjednodušší řešení přitom podle předsedy Přísahy leželo od začátku na stole. Prezident mohl do Ankary odjet s mandátem schváleným vládou, respektovat rozdělení programu a nevést žádná paralelní jednání. Česká republika by před spojenci vystupovala jednotně a nikdo by nemusel zjišťovat, zda má na summit větší nárok premiér, prezident nebo příslušní ministři. „Vždyť je to strašně všechno jednoduchý. Prezident jede, prezident dostane nějakej mandát, vede si nějaký jednání. Prezident řekne, jaký jednání povede, že nepovede žádné paralelní. A navenek Česká republika vypadá přece jednotně,“ shrnul Šlachta. Místo této dohody podle něj vznikla „bramboračka“, kvůli níž Česko před zahraničními partnery vypadá jako země Švejků.
Poslankyně Pirátů Kateřina Stojanová hodnotila rozhodnutí soudu ostřeji vůči vládě. Označila ho za „naprostý politický debakl ministra zahraničí Petra Macinky a zprostředkovaně i premiéra Andreje Babiše“. Předseda vlády podle ní odpovídá za koordinaci nejvyšších ústavních činitelů a nedokázal zajistit dohodu, přestože prezident nabízel několik variant. Stojanová připustila, že by podobný spor před Ústavním soudem raději neviděla, Pavel však podle ní jinou čistou a otevřenou možnost neměl. Mohl začít vládě oplácet její postup jinými prezidentskými pravomocemi, zdržovat podpisy nebo blokovat jmenování, místo toho se obrátil na instituci, která má kompetenční spory rozhodovat. Tím podle poslankyně nehájí jen sebe, ale také postavení budoucích prezidentů a prezidentek.
Stojanová odmítla také tvrzení, že rychlá reakce soudu dokazuje politickou účelovost. Podstata předběžného opatření podle ní spočívá právě v tom, že musí přijít dříve, než nastane nevratný stav. Pokud se registrace delegace uzavírala 26. června, nemohl soud čekat do konce měsíce nebo do data po summitu. Poslankyně připomněla, že pro opatření hlasovala naprostá většina pléna. Proti byli pouze Jan Wintr a Dita Řepková, které do funkcí jmenoval právě Petr Pavel. Soudce zpravodaj Pavel Šámal, jenž návrh opatření připravil, byl naopak jmenován Milošem Zemanem. Podle Stojanové tak personální složení hlasování odporuje představě, že by soudci jednali podle politických sympatií k současnému prezidentovi.
Místopředseda ústavněprávního výboru Karel Haas z ODS zdůraznil, že český ústavní systém stojí na spolupráci prezidenta a vlády, která v tomto případě selhala. Odpovědnost ale nerozdělil mezi obě strany stejným dílem. V Pavlově návrhu jsou podle něj přesně popsány „opakované naschvály, fauly a podrazy ze strany vlády“. Připomněl dva dopisy bez odpovědi, osobní jednání bez výsledku, prezidentovu účast na zasedání kabinetu i odklad rozhodnutí poté, co Pavel oznámil, že na vládu přijde své stanovisko osobně hájit. Haas uvedl, že nikdy nepochopil, proč Babiš opustil původně racionální komunikaci s Hradem a začal vést válku, která podle něj slouží především Motoristům.
Macinkova slova označil Haas za „naprosto nepřijatelná klackovská“ vyjádření, kterým by se podle něj neměla poskytovat další reklama. Odmítl také argument, že Ústavní soud vstoupil do oblasti, která mu nepřísluší. Článek 87 Ústavy výslovně svěřuje rozhodování kompetenčních sporů mezi státními orgány právě Ústavnímu soudu. Jestliže se vláda a prezident neshodnou na rozsahu svých pravomocí, neexistuje jiný orgán, který by mohl vydat závazný výklad. Haas zároveň připustil, že použití předběžného opatření ho překvapilo a že argumenty dvou nesouhlasících soudců považuje za vážné. Většina pléna však podle něj srozumitelně vysvětlila dva hlavní důvody: bez rychlého zásahu by byl prezident před konečným rozhodnutím fakticky poražen a dlouhodobá praxe počítá s účastí prezidenta i premiéra na summitech NATO.
Opačný pohled zastával Libor Vondráček ze Svobodných, který působí v poslaneckém klubu SPD. Přestože v minulosti podporoval podání kompetenční žaloby kvůli vyjasnění vztahů mezi Hradem a vládou, nynější krok soudu označil za šokující. Přirovnal donucení kabinetu přijmout prezidenta do delegace k situaci, kdy je žena nucena ke sňatku, který si nepřeje. Podle Vondráčka se Pavel může v Ankaře pohybovat pouze někde v zákulisí, protože ho vláda ve své delegaci nechce. Zpochybňoval také význam dlouhodobé zvyklosti a tvrdil, že zahraniční politiku nese na svých bedrech kabinet.
Vondráček opakovaně útočil na rychlost rozhodnutí. Naznačoval, že patnáct soudců odložilo své ostatní povinnosti, včetně zkoušení studentů, aby vyhověli prezidentovi, zatímco běžní občané čekají na rozhodnutí dlouhé měsíce. Rychlost označil za nestandardní a účelovou. Do kritiky zatáhl i předsedu Ústavního soudu Josefa Baxu, jemuž vyčetl dřívější účast na demonstraci Milionu chvilek a podpisy pod výzvami namířenými proti první Babišově vládě. Podle Vondráčka se Baxa kvůli svým minulým postojům neměl stát ústavním soudcem. Nezmínil přitom, že předběžné opatření nebylo rozhodnutím jednoho člověka, ale většiny pléna.
Na opakované otázky, zda považuje Macinkova slova o ústavním puči, soudruhu prezidentovi, válce a politickém nájezdníkovi za přijatelná, Vondráček neodpověděl. Nejprve začal hovořit o budoucích rizicích soudního aktivismu, poté prohlásil, že „slovník ministra zahraničních věcí je slovníkem ministra zahraničních věcí“, a nakonec uvedl, že taková vyjádření Macinku z funkce nediskvalifikují. Ministr podle něj svou práci vykonává dobře a má lepší vztahy s Donaldem Trumpem než prezident Pavel.
Stojanová reagovala ostrou kritikou Vondráčkovy obhajoby. Výroky ministra označila za „plody nevycvičeného ega“ a jeho politický styl spojila s obdivem k trumpismu. Podle ní občané doplácejí na Macinkovu neschopnost koordinovat zahraniční politiku s prezidentem v době, kdy Evropa čelí ruské válce proti Ukrajině a summit NATO má řešit zásadní bezpečnostní otázky. Místo společného vystupování nejvyšších představitelů státu veřejnost poslouchá slovní výpady ministra, které nikomu kromě jeho vlastního politického marketingu nic nepřinášejí.
Jak bude do budoucna rozdělena pravomoc při zastupování země na summitech NATO, ukáže až konečný verdikt Ústavního soudu. Pro Ankaru platí, že Pavel musí být členem delegace a vláda mu nesmí klást překážky.
