Alena Schillerová pojala debatu o důvěře ve vládu opravdu velkoryse. Začala Dnem otevřených dveří na Ministerstvu financí, pokračovala Lepším penzijkem, EET, Kobrou 26 a Dluhopisy republiky a následně ze Sněmovny vytvořila improvizovanou galerii padouchů předchozí vlády. Bitcoinoví zločinci, kampelička, praní peněz, Dozimetr, zbrojaři, banky, zahraniční obchodní řetězce, poradci ODS, darknet a Charles Ponzi se vešli. Jedna drobnost zůstala za dveřmi: současnou vládu vede Andrej Babiš, obžalovaný v kauze Čapí hnízdo, jehož trestní řízení se po březnovém rozhodnutí Sněmovny nevydat premiéra kvůli poslanecké imunitě zastavilo na dobu mandátu. Na Den otevřených dveří se zkrátka neotevírá úplně všechno. Některé místnosti politické paměti zůstávají zamčené a klíč má zřejmě předseda hnutí.
Schillerová začala mile. Připomněla, že tradici otevření Ministerstva financí veřejnosti založil v roce 2016 Babiš, předchozí den dorazily téměř dva tisíce návštěvníků a ona s nimi poctivě chodila po budově. Z obyčejné prohlídky úřadu vzápětí vznikla pouť po devíti měsících a čtrnácti dnech vládního génia. Jedna kancelář rodí Lepší penzijko, druhá EET 2.0, ve třetí syčí Kobra 26, odjinud vyrážejí Dluhopisy republiky. Ministerstvo pod Schillerovou nepřipomíná úřad, ale lehce přetíženou manufakturu na dějinné úspěchy. Minulá vláda proti tomu podle vyprávění čtyři roky patrně seděla v kancelářích, zírala do zdí a čekala, až se vrátí odborníci z ANO. „Důvěra, to je to, co nám v pátek prokázali nezávislí analytici ratingové agentury Standard & Poor’s se sídlem v New Yorku, když České republice zlepšili výhled ratingu z neutrálního na pozitivní,“ prohlásila Schillerová. Ratingová agentura tím v jejím podání nevylepšila výhled České republiky, ale téměř vystavila vládě vysvědčení za devět měsíců a čtrnáct dní pilné práce. Newyorští analytici se rázem stali dálkovou volební komisí a jejich rozhodnutí signálem, že Česko si zaslouží větší důvěru než za vlády ODS, STAN, Pirátů, TOP 09 a lidovců. Chyběl jen certifikát se zlatou pečetí a podpisem, že Alena to skutečně dělá dobře.
Důvěra dostala seznam padouchů
Příjemná procházka po ministerských kancelářích ovšem brzy potemněla. Schillerová začala návštěvníkům v představované scéně ukazovat, kdo kde sedával před příchodem nové vlády, a budova Ministerstva financí se změnila v muzeum zločinu, stranických trafik a kapitalistického úpadku. Filip B., deset poradců, banky, zahraniční řetězce, zbrojaři. Jedna místnost vedle druhé a skoro v každé politický kostlivec. Návštěvníci museli mít štěstí, že součástí Dne otevřených dveří nebyla noční prohlídka se svíčkou. „Ministerstvo jako dojná kráva pro kamarády ze strany. A nejen pro ně. Taky pro banky, pro zahraniční obchodní řetězce, pro zbrojaře,“ líčila Schillerová. Fialův kabinet v jejím vyprávění nepřipomínal vládu, ale organizovaný zájezd finančních zájmů na státní rozpočet. Premiér prý vládu neřídil, nezajímal se o ekonomiku ani životní úroveň a ministerstva připomínala děti hrající si na doktory. Petr Fiala se následně přestěhoval do „pražského Palerma“, kampeličky a finančních toků, až z původního tématu důvěry zůstala detektivka, v níž se předchozí kabinet pomalu nevešel na jednu nástěnku s červenými provázky. Schillerová přitvrdila ještě víc. Mluvila o „praní špinavých peněz“, podivných darech pro ODS, záhadně zmizelých stamilionech a finančních tocích mezi kampeličkou, Bruselem a Institutem Petra Fialy. Tady je dobré ponechat odpovědnost za tato závažná obvinění přesně tam, kam patří: u ministryně, která je ve Sněmovně pronesla. Satira si nemusí přivlastňovat trestní spis, když ho politička sama recituje s energií okresního prokurátora těsně před závěrečnou řečí. Jen na jednoho obžalovaného se nedostalo. Andrej Babiš se do Schillerové obrazárny zločinu nevešel patrně proto, že visí v jiné části budovy.
Babiš za zamčenými dveřmi
Právě tady začíná být Schillerové řeč mnohem zábavnější, než zřejmě zamýšlela. Ministryně financí stojí před Sněmovnou a sype jeden případ za druhým, vyslovuje slova zločinec, praní peněz, organizovaný zločin, darknet a trestná činnost, aby následně přesvědčovala poslance, že vláda Andreje Babiše představuje svět důvěry, práce a čistých rukou. Předseda té vlády přitom není člověk, kterého by trestní justice nikdy nepoznala. V kauze Čapí hnízdo zůstává obžalovaným a pokračování řízení nyní brání poslanecká imunita poté, co jej Sněmovna v březnu nevydala.
Schillerová tuto skutečnost samozřejmě nemusí ve vystoupení o bývalé vládě připomínat každých pět minut. Jenže ve chvíli, kdy sama postaví řeč na morálním katalogu cizích kauz a na slovech o zločincích, praní peněz a důvěře, začne ticho kolem předsedy vlastní vlády řvát hlasitěji než zbytek projevu. Politická paměť totiž není šatna. Nelze u vchodu odevzdat Čapí hnízdo a uvnitř se pohoršovat nad cizími trestními kauzami. „Ano, strany minulé koalice měly vůbec štěstí na padouchy,“ pokračovala Schillerová a pustila se do bitcoinové kauzy, Jiřikovského, advokáta Kárima Titze, Michala Redla a Dozimetru. Přehled získal téměř encyklopedickou šíři. Padouch střídal padoucha, kauza kauzu, miliony krypta organizovaný zločin a Schillerová postupně skládala obraz předchozího kabinetu, vedle kterého by se i televizní kriminálka musela omluvit za příliš optimistický scénář. „Ano, to je kauza Dozimetr ukazující zločineckou podstatu hnutí STAN,“ prohlásila Schillerová. Takový výrok je potřeba číst jako politické tvrzení ministryně, nikoli jako soudní verdikt nad celým hnutím. Ve sněmovním projevu ale podobná opatrnost nepřekážela. Když se člověk pustí do malování minulého kabinetu černou barvou, není důvod šetřit váleček.
Kampeličky ano, Čapí hnízdo ne
Vrchol přišel ve chvíli, kdy Schillerová shrnula, co současná vládní sestava podle ní rozhodně nedělá. „My neztrácíme čas kšefty s odsouzenými zločinci, nepereme peníze na provoz strany přes zločinecké kampeličky ani nevysáváme dopravní podniky,“ prohlásila ministryně. Věta je nádherně sebevědomá a politicky přesně vybroušená. My ne. Oni ano. Čára, dvě strany a mezi nimi morální propast. Jenže přímo uprostřed tohoto majestátního obrazu čistoty sedí premiér, jehož vlastní trestní věc nevystřídal pravomocný konec, nýbrž poslanecká imunita. Babiš není pravomocně odsouzen a nikdo mu takový status nesmí podsouvat. Stejně tak ale nelze předstírat, že kauza Čapí hnízdo zmizela jen proto, že o ní Schillerová ve své přehlídce cizích hříchů nepromluvila. Sněmovna odmítla premiéra vydat a řízení se tím po dobu mandátu zastavilo. Trestní kauza nezmizela. Pouze dostala parlamentní přestávku.
Schillerové výklad důvěry tím získává zvláštní konstrukci. U politických protivníků stačí podezření, kontakt, svědectví, kauza, spolupracovník nebo peněžní tok a následují slova o špinavých kalužích, padouších a zločinecké podstatě. U Andreje Babiše stojí mezi trestním řízením a soudní síní hlasování Poslanecké sněmovny a ministryně najednou hledí jiným směrem. Morální dalekohled má zřejmě pevně nastavenou minimální vzdálenost. Na druhou stranu sálu vidí perfektně. Na premiérské křeslo nezaostří. „Jak se opovažujete? Vy jste těmi, kdo důvěru ztratili!“ zahřměla Schillerová na opozici. Velká slova se v podobných projevech používají snadno, protože nic nestojí a dobře znějí do kamer. Důvěra však bývá nepříjemná tím, že se nedá rozdělit na naši a jejich. Buď platí, že trestní kauzy politiků vyžadují vysvětlení bez ohledu na stranickou legitimaci, nebo se z morálky stává stranická permanentka platná pouze na cizí tribunu.
Charles Ponzi se dostavil, Babiš stále nikde
Do řeči nakonec dorazil dokonce Charles Ponzi. Schillerová obvinila předchozí vládu z nadhodnocování příjmů a podhodnocování výdajů a rozpočtové hospodaření přirovnala k jeho podvodnému systému. Na jediném sněmovním vystoupení tak stihla darknet, organizovaný zločin, bitcoin, praní peněz, kampeličku, Dozimetr, zbrojaře, banky, poradce, Redla a Ponziho. Seznam začínal připomínat festival finanční kriminality s několika politickými hosty. „Ztratili jste ji, protože jste tady nebyli pro lidi, ale pro banky, pro zbrojaře, pro energetické giganty, pro zahraniční obchodní řetězce, a někteří z vás bohužel i pro organizovaný zločin peroucí špinavé peníze z darknetu,“ pokračovala Schillerová. Podobné obvinění vůči politickým soupeřům zní mimořádně tvrdě. Tím tvrději působí, když stejný projev ani jednou nezavadí o fakt, že předsedu vlády chrání před pokračováním jeho trestní věci parlamentní imunita.
Schillerová nemusí Babiše odsuzovat. Nemusí předjímat rozsudek a neměla by to dělat. Mohla by ale při přednášce o důvěře, zločincích a právním státě připustit jednu docela prostou skutečnost: předseda kabinetu není od své kauzy očištěn pravomocným rozhodnutím. Sněmovna jej nevydala. Rozdíl mezi nevydáním a nevinnou historií není zrovna akademická nuance. Jenže taková věta by narušila dramaturgii. V příběhu Schillerové existují dvě strany. Na jedné pracovitá vláda od rána do večera, data, čísla, fakta a občané. Na druhé banky, zbrojaři, kampeličky, zločinci a Ponzi. Andrej Babiš by se do tak čistého dělení nevešel. Proto zůstane mimo záběr, skoro jako místnost ministerstva, kterou návštěvníkům na Dni otevřených dveří raději neukážou. „Ne, opravdu se před vámi nemáme za co stydět,“ ujistila Schillerová poslance. „Ne, opravdu nás nemáte nejmenší právo mistrovat,“ pokračovala. Sebevědomí nechybělo. Politická paměť ano. Ministryně svoji řeč zakončila větou, která jí nakonec vyšla lépe, než mohla tušit. „Je příliš brzo, aby se zapomnělo,“ doplnila Schillerová.
Přesně. Březen byl opravdu teprve nedávno.
