Když premiér Andrej Babiš znovu slibuje peníze na rozvoj dětské psychiatrie, tentokrát v souvislosti s plánovaným rozšířením péče v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice, je na místě položit si základní otázku, zda jde o skutečné řešení, nebo jen o další politické gesto bez vazby na realitu.
Potřeba dětské psychiatrické péče v České republice je nesporná a alarmující. Co však politici dlouhodobě přehlížejí, je fakt, že česká psychiatrie dnes nekolabuje pouze kvůli nedostatku budov, ale především! kvůli nedostatku lidí.
Dostupnost péče? Nedostatečná
Podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR patří psychiatrie a zejména dětská a dorostová psychiatrie k personálně nejohroženějším lékařským oborům. Dětských psychiatrů je v České republice dlouhodobě přibližně kolem sto třiceti a jejich průměrný věk je vysoký. U psychiatrů pro dospělé je situace jen zdánlivě lepší. Více než čtvrtina z nich je v důchodovém nebo předdůchodovém věku a generační obměna je nedostatečná. Každoročně atestuje výrazně méně lékařů, než kolik by obor potřeboval jen k udržení stávající, už dnes nedostatečné dostupnosti péče.
Přesto slyšíme opakované politické sliby o nových odděleních, pavilonech a projektech. Jako by někdo věřil, že psychiatrickou péči lze vyřešit pouze betonem, rozpočtovou položkou a tiskovou konferencí.
Vláda Andreje Babiše se ráda hlásí k tomu, že nastartovala psychiatrickou reformu. Ano, reforma skutečně zahájena byla. Nikdy však nebyla dokončena. Chyběla jí personální strategie, realistický odhad kapacit a odpovědnost za návaznost zdravotních a sociálních služeb. Vláda Petra Fialy tuto nehotovou reformu převzala a místo její korekce ji nechala pokračovat bez zásadních změn. Výsledek je dnes zřejmý.
Chybí lůžka, bydlení i odborná podpora
Ambulantní psychiatři ve velké části republiky nepřijímají nové pacienty. Čekací lhůty na první vyšetření se počítají na měsíce. Akutní hospitalizace jsou odmítány nikoli proto, že by nebyly potřeba, ale proto, že nejsou lidé, kteří by péči zajistili. A to je hodně smutné. V minulých letech byla navíc rušena nebo omezována psychiatrická lůžka s argumentem, že péče se přesune do komunitního prostředí.
Představa, že lidé s vážným duševním onemocněním budou po léčbě automaticky fungovat doma, dodržovat medikaci a chodit pravidelně do psychiatrických ambulancí, spolupracovat a systém bude fungovat bez problémů, se rozpadla při střetu s realitou. Lidé s vážnými psychiatrickými onemocněními, kteří například trpí poruchami chování, končí dnes i na ulici. Na samostatné bydlení nemají a rodiny se často distancují. Těchto lidí rozhodně není malý počet a rozhodně nenajdou běžně místo v pobytové sociální službě. Specializovaná lůžka v sociálních službách v naší zemi prostě chybí. Chybí chráněné bydlení, pobytové služby pro lidi s kombinací zdravotních a sociálních potřeb i krizová lůžka s odbornou podporou. Sociální systém tuto zátěž nepřevzal a zdravotnictví na ni zůstalo samo.
Důsledkem je přetížený systém, ve kterém se pacienti točí v kruhu mezi ambulancemi, nemocnicemi a sociálními službami, které na ně nejsou připravené. Rodiny zůstávají bez podpory a odborníci pracují na hraně vyhoření.
A co sestry?
Situace je o to vážnější, že se netýká pouze lékařů. Chybí specializované psychiatrické sestry, psychologové, psychoterapeuti a další profese, bez nichž moderní psychiatrická péče nemůže fungovat. Přesto z úst politiků opakovaně slyšíme věty o tom, že peníze jsou připravené a že se investuje. Andrej Babiš v minulosti opakovaně tvrdil, že psychiatrická reforma je prioritou jeho vlády a že už běží. Realita však ukazuje, že běžela především na papíře.
Stejně tak vláda Petra Fialy hovořila o pokračování reformy a o dotahování rozběhnutých projektů. Dotahovat projekty bez lidí však znamená pouze prodlužovat systémovou chybu. Zcela kriticky je zapotřebí přiznat, že ani jedna z vlád nepředložila veřejnosti jasný plán, kolik psychiatrů, dětských psychiatrů a specializovaných sester chce stát mít za pět nebo deset let a jak toho hodlá dosáhnout. Bez takového plánu jsou sliby o nových nemocnicích, klinikách nebo i jen odděleních pouhou politickou iluzí.
Slibem nezarmoutíš
Když dnes slyšíme slib, že v Bohnicích vznikne nová dětská psychiatrie, je na místě položit jednoduchou otázku. Kdo v ní bude pracovat? Kdo bude sloužit noční služby, kdo ponese odpovědnost za akutní případy a kdo zajistí kontinuitu péče. Odpověď nepřichází. A právě v tom je jádro problému.
Psychiatrická reforma selhala ve chvíli, kdy politici uvěřili vlastnímu zjednodušenému příběhu, že komunitní péče sama o sobě vyřeší nedostatek lůžek i personálu. Nestalo se tak. Tlak se vrací zpět do zdravotnictví, které už dnes funguje na hraně svých možností.
Je fér říct jasně, že ať postavíme cokoli, a nikdo nepochybuje o tom, že nové kapacity dětské psychiatrie a nejenom té dětské jsou potřebné, bez lidí zůstane každá nová budova prázdným symbolem. Česká psychiatrie nepotřebuje další tiskové konference, vizualizace a politické sliby. Potřebuje odvahu přiznat chyby minulosti, odpovědnost za nedokončenou reformu a skutečný plán, který nezačíná stavbou, ale lidmi.
Pokud se politici neodváží přestat mluvit jen o budovách a začnou mluvit o lidech, čekají českou psychiatrii další roky improvizace, frustrace a zbytečného utrpení pacientů i jejich rodin. A odpovědnost za to už nebude možné svádět na nikoho jiného než na ty, kteří dnes slibují řešení, aniž by řešili podstatu problému.
