Kdykoli se Václav Klaus znovu přihlásí o slovo, nevstupuje do veřejného prostoru jako státník, který by po sobě zanechal tak silné a všeobecně respektované intelektuální dědictví, že má právo na přirozenou autoritu. Vstupuje do něj spíše jako člověk, který už dávno přišel o schopnost rozlišovat mezi váhou vlastního bývalého postavení a skutečnou vahou svých dnešních výroků. Znovu a znovu tak křečovitě zkouší, zda ještě dokáže vyvolat dojem, že právě on je tím posledním, kdo vidí svět správně, zatímco ostatní se ztratili v omylu, sentimentu a moderních slabostech.
Exprezident tak dřív než bývalého státníka připomíná jen figurku mudrujícího muže z minulého věku, která má potřebu komentovat současnost s jistotou proroka. Jenže čím déle mluví, tím víc se z něj stává karikatura něčeho, co kdysi alespoň vzdáleně připomínalo politickou a ekonomickou autoritu. Proto dnes jeho výpady nepůsobí jako zásadní diagnóza doby, ale spíše jako směs osobní zatrpklosti, kulturních výstřelů a stále úpornější potřeby ujistit sám sebe, že svět, který pomáhal utvářet, byl přece jen lepší, logičtější a hlavně jeho.
Tentokrát si jako terč vybral Zdeňka Svěráka. To už samo o sobě vypovídá o lecčems. Když totiž Klaus potřebuje znovu vstoupit do veřejné debaty, málokdy to dělá poctivým argumentem proti silnému protihráči v rovině myšlenek. Mnohem raději si vybere symbol, pokud možno někoho, koho má veřejnost ráda, někoho, kdo v českém prostoru nefunguje jako stranický aparátčík, ale jako kulturní instituce, a pokusí se ho přepsat do svého vlastního příběhu. V rozhovoru pro server Parlamentní listy tak označil Svěráka za „symbol komunistického režimu“, čímž opět předvedl metodu, kterou používá dlouhá léta. Když se mu nehodí autorita druhého člověka, nezačne polemiku o jeho názorech, díle nebo skutečném veřejném působení. Označího ho za symbol něčeho odpudivého, pokud možno historicky zatíženého, a tváří se, že právě odhalil skrytou pravdu. Je to technika primitivní, leč pro kulturní válku velmi účinná. Debata se okamžitě poté totiž nepovede o tom, co člověk skutečně představuje, nýbrž o tom, zda je vůbec přípustné, aby byl vnímán pozitivně. Přesně v tomto typu sporu se Klaus cítí nejjistější, protože tam není potřeba dokazovat. Stačí pronášet věty s dostatečnou povýšeností a důrazem.
Na celé věci je přitom příznačné, že cílem Klausova výpadu není jen Svěrák jako konkrétní člověk. Svěrák je v tomto případě především nosič něčeho, co Klaus dlouhodobě nemá rád a co zároveň nikdy neuměl napodobit ani nahradit. Je symbolem kulturního kapitálu, který nevychází z prezidentského úřadu, ze stranické mašinérie ani z mocenské funkce, ale z dlouhodobé práce, talentu, jazyka, humoru a hlubšího spojení s publikem. Právě to je na Svěrákovi pro klausovský typ myšlení tak nesnesitelné. Není to člověk, kterého by bylo možné jednoduše shodit jako aktivistu, moralistu nebo hysterického liberála. Je to autor, herec, scenárista, cimrmanolog a pro obrovskou část české společnosti někdo, s kým si spojují inteligentní humor, jazykovou hravost a zvláštní druh laskavosti, která v českém veřejném prostoru nikdy nebyla samozřejmostí. Zde se znovu ukazuje, proč Klausova slova nepůsobí jako odvážné boření mýtů, ale jen jako stařecké pošťuchování člověka, který již cítí, že jeho vlastní veřejný obraz zestárl podstatně hůř než obraz těch, do nichž se nyní zrovna trefuje.
Není náhoda, že se při čtení podobných klausovských tirád člověku začne vtírat obraz Děda Vševěda. Mudrující figura, která chce rozdávat rady, tvářit se jako poslední depozitář pravdy a přitom čím dál nápadněji připomíná spíš postavu uvězněnou ve své vlastní vyšumělé autoritě než člověka, kterého by bylo možné ještě brát jako vážný orientační bod. Klaus dnes působí přesně tímto dojmem. Rád by ještě vystupoval jako ten, kdo vidí za roh, kdo rozumí ekonomii, dějinám, moci, společnosti i kultuře, jenže stále častěji se z jeho vystoupení ozývá hlavně únava starého ega, které už neovládá svět, a tak se ho snaží aspoň komentářem ponížit. Když pak začne rozdělovat českou kulturní paměť na „symboly režimu“ a zcela mimo kontext nalepí tuto nálepku na Zdeňka Svěráka, není to projev síly. Je to příznak slabosti. Přesněji řečeno slabosti, která se už ani nesnaží tvářit noblesně a spokojí se s tím, že na chvíli vytvoří hluk.
Právě tady je důležitá reakce Jiřího Lobkowicze, který do celé věci vstoupil s pozoruhodně přesnou stručností. „Svěrák je symbolem české kultury. Klaus se stal symbolem arogance a cynismu,“ poznamenal. Tahle věta má sílu právě v tom, že nemusí nic dlouze rozebírat. Ve dvou obrazech shrnuje to, co je na celé situaci nejpodstatnější. Zatímco Svěrák v české veřejnosti funguje jako symbol kulturní kontinuity, inteligentního humoru a určité civilní důstojnosti, Klaus se postupně proměnil v symbol něčeho úplně jiného. Ne ekonomického génia, ne intelektuálního architekta moderní české státnosti, ale arogance, sebestřednosti a cynického stylu, který po sobě zanechal mnohem víc hořkosti než skutečně živé myšlenkové dědictví. Lobkowicz připomněl ještě jednu mimořádně nepříjemnou věc. Zatímco se dnes z bývalého prezidenta ozývá velkorysé třídění toho, kdo byl a nebyl „symbolem režimu“, stojí za to nezapomínat, kde sám Klaus seděl před listopadem. Prognostický ústav nebyl žádný ghettem disentu ani odkladištěm nepohodlných géniů. Byla to elitní instituce režimního systému, do níž se člověk nedostával proto, že byl nebezpečně svobodný duch, ale proto, že byl pro tehdejší poměry přijatelný.
Zde začíná být klausovská póza obzvlášť směšná. Muž, který strávil část své kariéry v Prognostickém ústavu, dnes káže o symbolech režimu autorovi, jehož práce byla sice součástí veřejného prostoru předlistopadového Československa, ale zanechala po sobě něco, co přežilo režim právě díky kulturní hodnotě, nikoliv díky mocenskému krytí. Lobkowicz tuto disproporci správně vytáhl na světlo. Vždyť právě Prognostický ústav je jednou z těch institucí, které nejlépe ukazují, jak pohodlně se část pozdějších polistopadových elit pohybovala v systému, aniž by to tehdy považovala za překážku. Klaus dnes rád předvádí antikomunistickou ostrost tam, kde se mu hodí. Jenže když člověk připomene skutečné zázemí jeho vlastní kariéry, začne celá ta póza nápadně vrzat. Proto podobné výpady proti Svěrákovi nepůsobí jako odhalení, ale jako kompenzace. Jako potřeba přepsat minulost tak, aby se z kulturně respektovaného člověka stal „symbol režimu“ a z vlastního režimního zázemí jen jakýsi technický detail.
Klausova stará metoda: místo argumentu najít symbol a rozbít ho
Na Klausově stylu je léta fascinující jedna věc. On už vlastně ani neskrývá, že nepotřebuje skutečnou debatu. Ve chvíli, kdy se objeví někdo, kdo je v českém veřejném prostoru spojován s jiným typem autority, než jaký uznává on, okamžitě nastupuje jeho oblíbený mechanismus. Není třeba polemizovat s konkrétním názorem, stačí znečistit symbol. Právě to se stalo i tentokrát. Svěrák není pro Klause problémem proto, že by mezi nimi existoval nějaký zásadní intelektuální spor v úzkém slova smyslu. Svěrák je problémem jako figura, která reprezentuje část české společnosti, již Klaus dlouhodobě pohrdá. Kulturně orientovanou, občansky citlivou, prozápadní, ironickou, nehrubou a přitom v české paměti pevně usazenou. Když takový člověk promluví nebo je vnímán jako hlas veřejného svědomí, klausovský instinkt okamžitě velí: zničit symbol, ne vést debatu.
Proto jeho metoda působí tak vyčpěle a zároveň tak předvídatelně. Kdykoliv nesouhlasí, nezačne důslednou argumentací. Začne kulturní válkou. Vybere si figurku, kterou lze symbolicky rozstřílet, a spustí starý stroj na označování nepřátel. Herci, studenti, neziskovky, demonstranti, evropsky orientovaní politici, občanské iniciativy, ekologové, lidé spjatí s Havlovým odkazem. Ten seznam je pružný, ale logika stále stejná. Musí existovat skupina nebo osoba, na níž se dá ukázat, co je podle něj na současnosti špatně. Důležité přitom je, aby vše bylo vyprávěno s dostatečnou nadřazeností. Klausův styl totiž nikdy nestál na přesvědčivosti ve smyslu poctivé polemiky. Stál na rétorickém sebevědomí, které má vytvořit dojem, že autor už dávno pochopil podstatu věci a ostatní jen opožděně bloudí. Čím slabší je ale obsah, tím víc musí růst tón.
Dnes tak jeho slova nápadně připomínají spíš plkání někoho, kdo už sám cítí, že bez neustálého komentování by veřejně zmizel, než skutečnou intervenci významného myslitele. Když se kdysi Václav Klaus stylizoval do role neohroženého ekonoma, který stojí proti sentimentu, sociálním iluzím a havlovské moralizující politice, mělo to aspoň nějaký dobový rámec. Dnes už z toho zůstala především sebestředná ozvěna. Stále stejný člověk, stále stejná gesta, stále stejná nechuť k občanské společnosti, stále stejný odpor k „neziskovkám“, stále stejná averze vůči všemu, co připomíná, že Česká republika patří do západního demokratického prostoru a že veřejná debata nemusí být jen účetním přehazováním tabulek a vzteklou válkou proti Havlovi. Právě tato konstantní nenávist vůči všemu havlovskému, občanskému a kulturně liberálnímu je na Klausovi možná nejstálejší. Mění se vlády, mění se generace, mění se témata, ale tato jeho fixace zůstává téměř komicky pevná.
Klaus se tentokrát pustil nejen do Svěráka, ale také do keynesiánského myšlení, které kritizoval v témže rozhovoru pro Parlamentní listy. Na jedné straně se raduje ze „souboje vlády s neziskovkami“, který podle něj patří k podstatě současného systému, pochvaluje si souboj o velvyslance jako důležitou definiční charakteristiku doby, oceňuje, že vláda se nebojí jaderné energetiky, a dokonce přidává i pochvalu ministrovi dopravy za to, že dopravu nebere jako ideologii. Pak přichází okamžik, v němž se Klaus znovu pokouší nasadit někdejší masku velkého ekonomického arbitra. „Chcete ode mě na závěr pozitivní věci, ale řekl bych, že mě bolí hlavně to, že vláda uvěřila keynesiánskému myšlení a myslí si, že deficity veřejných rozpočtů jsou v pořádku. Jako bývalý ministr financí a zásadní odpůrce tohoto způsobu myšlení nemohu souhlasit. To mě trápí nejvíc. Je to asi v genech politického hnutí ANO a nedá se mu to zřejmě rozmluvit. Přesto jim to budu rozmlouvat, co budu žít,“ uvedl.
Na první pohled je to návrat ke známé klausovské lince. Deficity jsou špatně, keynesiánství je podezřelé, stát příliš utrácí a někde v pozadí se znovu vynořuje figura přísného účetního, který jediný ještě rozumí zdravým financím. Jenže právě tady je třeba udělat to, co Klaus už dlouho nepotřebuje a co jeho obdivovatelé ještě méně. Rozebrat věc věcně. Keynesiánská teorie není žádná prostoduchá obhajoba toho, že všechny deficity jsou vždy v pořádku a že stát má bezhlavě utrácet bez ohledu na okolnosti. Takto ji redukují buď její nepoctiví odpůrci, nebo lidé, kteří si ji pletou s pohodlnou záminkou pro fiskální nezodpovědnost. Ve své podstatě je keynesiánské myšlení spjaté s představou, že stát má v určitých hospodářských situacích, zejména v době recese nebo výrazného ochlazení poptávky, aktivně stabilizovat ekonomiku a že slepá víra ve spontánní samoúpravu trhu nemusí stačit. Jde o teorii, která zásadně proměnila moderní makroekonomické uvažování, ovlivnila podobu hospodářské politiky v mnoha demokratických zemích a zanechala po sobě celý soubor pojmů, debat a praktických aplikací, bez nichž nelze moderní ekonomii vůbec myslet.
Zde již začíná být klausovská póza mimořádně směšná. Není totiž podstatné jen to, zda má člověk ke Keynesovi výhrady. Samozřejmě že může mít. Ekonomická teorie není náboženství a vážná debata se vede právě skrze spor různých škol, důrazů a korekcí. Podstatné je něco jiného. Zatímco za Johnem Maynardem Keynesem zůstaly v ekonomii nesmazatelné stopy v podobě zásadních pojmů, textů, teoretických rámců a praktických inspirací, které ovlivnily podobu makroekonomie v celosvětovém měřítku, za Václavem Klausem nic takového nezůstalo. Neexistuje žádný klausovský teoretický převrat, žádná světově uznávaná ekonomická škola, žádný pojem, který by nesl jeho jméno a stal se součástí základní výbavy ekonomického myšlení napříč světem. Klaus byl politicky významný muž porevoluční transformace, byl ministrem financí, premiérem, prezidentem, ideologem českého neoliberalismu a důležitou figurou jedné historické etapy. To však ještě zdaleka neznamená, že se z něj stal ekonomický myslitel světového významu, který by zanechal po sobě teorii srovnatelnou s Keynesem.
Právě zde se ukazuje hlubší jádro celého klausovského problému. Již léta vystupuje tak, jako by jeho někdejší politické postavení samo o sobě dokazovalo i trvalou intelektuální velikost. Jenže to jsou dvě odlišné věci. Můžete být zásadní politickou postavou pro jednu zemi a přitom po vás v oboru, v němž se tak rádi stylizujete do role autority, nemusí zůstat nic, co by mělo opravdu trvalý a mezinárodně významný teoretický dopad. To je Klausův případ. V české politice zanechal hlubokou stopu. V ekonomické teorii světového formátu nikoliv. Není po něm žádná velká makroekonomická konstrukce, žádný trvale citovaný přínos, žádný zásadní pojem, který by vstoupil do učebnic jako milník. O to komičtěji působí, když se dnes staví do role člověka, který bude až do smrti „rozmlouvat“ keynesiánské myšlení, jako by šlo o rovnocenný duel dvou historických velikánů ekonomie. Ve skutečnosti to spíš připomíná stárnoucího českého politika, který si plete vlastní někdejší vliv s univerzální teoretickou relevancí.
Za Keynesem zůstala ekonomická teorie, za Klausem hlavně česká pachuť devadesátek
Tohle je na celé věci možná nejtvrdší, ale také nejpoctivější pointa. Keynes po sobě zanechal systém myšlení, který změnil způsob, jak moderní ekonomiky uvažují o hospodářských cyklech, agregátní poptávce, úloze státu a vztahu mezi krizí a veřejnými zásahy. Ať se již s jeho teoriemi polemizuje jakkoli, stále jde o prostor, který pomáhal definovat. Klaus po sobě zanechal především českou transformační zkušenost, privatizační legendu, ideologický odpor ke státu a stále hořčejší kulturně-politickou stopu, která se v posledních letech smrskla hlavně na nadávání na Evropu, občanskou společnost, neziskovky, Havla a vše, co se nevejde do jeho zjednodušeného světa. To není bezvýznamné. To však není totéž jako světový teoretický přínos. Právě v tom spočívá komika Klausova dnešního mentorství. Čím méně po něm zůstalo v ekonomii jako skutečně nosná teorie, tím hlasitěji se stylizuje do role posledního člověka, který ekonomii ještě rozumí.
Není to vlastně nic nového. Klausova veřejná role se v posledních letech stále víc podobá člověku, který už sám tuší, že jeho někdejší výklad světa zestárl, a tak se ho snaží udržet při životě nikoli novou kvalitou, ale stálým opakováním. Znovu a znovu stejné nepřátele, znovu a znovu stejný tón, znovu a znovu stejné rozhořčení nad tím, kam svět směřuje bez jeho vedení. Jenže čím víc se tento tón opakuje, tím méně připomíná státníka a tím víc právě onoho Děda Vševěda. Postavu, která by ráda rozdávala rady, chtěla být vnímána jako držitelka poslední autority, jenže místo skutečné velikosti už z ní zůstává hlavně směs samolibého mudrování a zvuk dávno vyšumělého vlivu. Takový nanicovatý dědula, který rád přednáší o světě, ale stále častěji jen míchá vlastní zášti s opakovanými klišé a očekává, že už samotná vzpomínka na jeho někdejší funkci zajistí jeho slovům větší váhu, než jakou opravdu mají.
Proto jeho útok na Svěráka i jeho kárání Keynese působí nakonec směšně. V obou případech jde o pokus přivlastnit si ještě jednou roli člověka, který má právo rozsoudit, kdo co v této zemi a v tomto světě znamená. Jenže v obou případech z toho leze hlavně něco jiného. U Svěráka závist vůči autoritě, u Keynese zase směšná disproporce mezi člověkem, po němž zůstala celá epocha ekonomického myšlení, a exprezidentem, po němž z makroekonomické teorie pravděpodobně nezůstane nic, co by se zapsalo do světových dějin jako zásadní pojem, definice nebo model. V tomto světle Klaus nepůsobí jako někdo, kdo přišel ještě jednou vstoupit do veřejné debaty. Působí spíš jako karikatura někdejšího architekta české pravice a zůstává jen ozvěna, která si o sobě nekriticky myslí, že je hlasem dějin.
Proto již dnešní klausovské rozhovory působí spíš jako veřejná terapie člověka, který potřebuje stále znovu dokazovat, že je ještě slyšet. Zdeněk Svěrák po sobě zanechal humor, jazyk, filmy, divadlo a kulturní svět, do něhož se česká společnost stále vrací. Keynes po sobě zanechal nesmazatelnou stopu v ekonomickém myšlení. Václav Klaus po sobě zanechal především ozvěnu vlastního ega.
