Vláda Andreje Babiše po několika dnech rozpačitého přešlapování, videí, výzev pumpařům a stále nervóznějšího vysvětlování konečně připustila, že vysoké ceny pohonných hmot nejsou jen téma na další marketingový výstup premiéra, ale problémem, který už začíná být politicky i ekonomicky příliš nebezpečný na to, aby se dál odbýval moralizováním o solidaritě a maržích.
Ministryně financí Alena Schillerová dnes na brífinku novinářům oznámila, že stát připraví opatření k zastropování marží obchodníků s pohonnými hmotami, protože jsou podle vlády v některých případech neadekvátní. Současně Ministerstvo financí chystá i několik variant možného snížení spotřební daně. Vláda je má projednat na mimořádném jednání. Na první pohled to může působit jako okamžik, kdy kabinet konečně přechází od řečí k činům. Jenže právě v tom je i největší problém celé věci. Tento obrat nepůsobí jako promyšlená a včasná reakce vlády, která má situaci pevně v rukou. Působí spíš jako opožděné přiznání, že dosavadní strategie založená na videích, osobních výzvách a improvizovaném tlaku na distributory přestává stačit a že kabinet, který ještě nedávno tvrdil, že některá řešení jsou nesmysl, je najednou nucen sahat právě po nástrojích, které by ještě před pár dny sám rozkládal nebo zesměšňoval. Z celé situace tak nevystupuje obraz rozhodné vlády, ale spíš obraz kabinetu, který se nechal dotlačit realitou, vlastním politickým pokrytectvím i veřejným tlakem do bodu, kdy už prostě nemůže dál předstírat, že všechno zvládne jen přes další premiérovu výzvu na sociálních sítích.
Je potřeba připomenout, jak rychle a v jakém tónu celá tahle vládní otočka přišla. Ještě na konci minulého týdne se Andrej Babiš stylizoval do role rozhořčeného premiéra, který vyzývá hlavní distributory, aby snížili ceny a nezneužívali konflikt na Blízkém východě. Současně se mluvilo o tom, že situaci má sledovat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a že stát bude dál tlačit na velké hráče na trhu, aby se chovali „solidárně“. Tohle všechno bylo prezentováno jako aktivní přístup vlády, která nenechá občany napospas drahotě. Jenže už tehdy bylo zjevné, že jde hlavně o komunikaci, nikoli o skutečný systémový zásah. Premiér vystupoval jako muž, který se zlobí na pumpaře, ale současně nebylo jasné, co přesně hodlá stát udělat, pokud výzvy nezaberou nebo pokud ceny porostou dál. V tom byla celá vládní strategie od počátku podezřele dutá. Vypadala rozhodně, ale stála hlavně na dojmu, že když premiér veřejně napomene distributory, trh zareaguje. Jenže ceny pohonných hmot nejsou dětský koutek v autoritářsky vedené firmě, kde šéf zvýší hlas a všichni se srovnají. Jakmile se ukázalo, že pouhé rozčilení nestačí a veřejnost chce vidět konkrétní nástroje, začal se kabinet posouvat k daleko konkrétnějšímu a současně politicky riskantnějšímu terénu.
Dnešní oznámení Aleny Schillerové je v tomto směru zlomové. Ministryně po jednání vlády řekla, že stát připraví opatření k zastropování marží obchodníků s pohonnými hmotami. Zároveň dodala, že ceny paliv jsou mimořádně důležité pro vývoj inflace a ekonomiky a že nastal okamžik, kdy už musí vláda reagovat na prudký růst cen. „V některých případech dochází k neúměrnému navyšování marží,“ řekla Schillerová a dodala, že jejich zastropování podle ní umožňuje legislativa. Tady je přitom velmi důležité číst nejen to, co říká, ale i to, co tím vláda nepřímo přiznává. Přiznává, že dosavadní stav už sama považuje za neudržitelný. Přiznává, že pouhé sledování situace a veřejné napomínání trhu nestačí. Především přiznává, že se reálně otevřela cesta k přímému zásahu státu do cenotvorby přes regulaci marží, tedy k něčemu, co už vůbec nelze vydávat za drobnou komunikační korekci nebo morální apel. To je zásadní moment. Nejen pro řidiče a firmy, ale i pro samotnou vládu. Jakmile totiž kabinet jednou začne mluvit o zastropování marží, přestává být možné tvářit se, že jde jen o výjimečnou slovní intervenci premiéra. Vstupuje do prostoru, kde bude muset nést odpovědnost za konkrétní výsledek. To je pro Babišovu vládu vždycky ta nejnebezpečnější fáze, protože v ní nestačí póza ani video.
V tomto bodě se nejvíc ukazuje, jak rozporuplná a místy až groteskní je dnešní pozice hnutí ANO a jeho premiéra. Když bylo v opozici, umělo cenách paliv mluvit nesrovnatelně ostřeji, rozhodněji a hlavně jednodušeji. Tehdy se předkládala rychlá řešení, zastropování se tvářilo jako téměř samozřejmý krok a snižování daňové zátěže jako důkaz, že tehdejší vláda nechce lidem pomoci. Dnes je tentýž politický tábor u moci a náhle zjišťuje, že realita je složitější, evropské prostředí svazuje ruce, spotřební daň má limity a DPH se může „ztratit po cestě“. Jenže teď, pod tlakem růstu cen a stále hlasitější kritiky, se kabinet zase posouvá k tvrdším opatřením. Tohle není obraz stabilní hospodářské politiky. Tohle je obraz vlády, která mezi vlastní minulostí a dnešní odpovědností kličkuje tak dlouho, až se sama dotlačí do kroku, který jí nakonec připadá nevyhnutelný. Protože k němu nedochází jako k výsledku jasné dlouhodobé strategie, ale jako k reakci na rostoucí tlak, působí celý obrat opožděně a nervózně.
Zásadní roli v tom všem hraje i samotný vývoj cen. Podle údajů společnosti CCS zdražil nejprodávanější benzin Natural 95 za poslední dva týdny o 3,66 koruny na průměrných 41,36 koruny za litr a nafta o 6,29 koruny na průměrných 48,08 koruny za litr. Ve srovnání s koncem února je benzin dražší téměř o osm korun a diesel skoro o patnáct. To už nejsou čísla, která by se dala utlumit jednoduchou větou o tom, že vláda situaci sleduje. To jsou částky, které se rychle propisují do nálady ve společnosti, do rozpočtů domácností, do nákladů firem a přes dopravu i do širší ekonomiky. Přesně proto Schillerová mluvila o inflaci a dopadech na hospodářství. V tom má pravdu. Ceny paliv nejsou okrajové téma. Jsou jedním z nejviditelnějších symbolů zdražování a zároveň jedním z nejcitlivějších spouštěčů širší nespokojenosti. Jenže právě proto je tak nebezpečné, když vláda nechá situaci několik dní rozkmitat v prostoru mezi videi, výzvami, schůzkami a nejasnými signály a teprve poté začne přiznávat, že už je třeba sáhnout po skutečném zásahu.
Samotné pondělní jednání ve Strakově akademii se zástupci firem MOL, OMV, Shell, EuroOil a Orlen pak znovu ukázalo, jak Babišovská politika ráda míchá veřejný tlak s osobní stylizací. Premiér po schůzce tvrdil, že distributorům představil pohled vlády na situaci a že jejich marže „často nejsou adekvátní“. Podle něj by marže u nafty měly být kolem 3,50 koruny a u benzinu 2,50 koruny. Tohle je vcelku pozoruhodný moment, protože právě tady se vláda pokouší vystupovat jako aktér, který nejen sleduje trh, ale už v podstatě stanovuje, jaká marže je ještě správná a jaká už ne. Jenže právě v tomto bodě by veřejnost měla být mimořádně pozorná. Pokud stát říká, že v některých případech jsou marže neadekvátní, musí být schopen velmi přesně vysvětlit, podle jaké metodiky k tomu došel, jak zohledňuje strukturu nákladů jednotlivých typů čerpacích stanic, rozdíl mezi dálničními a běžnými provozy, logistiku, nákupní ceny, vedlejší výnosy i celkové tržní podmínky. Jinak se z celé věci stává jen další politický soud nad „těmi druhými“, tentokrát přeložený do technokratického jazyka o korunách a padesátnících. A právě tady zatím vláda působí spíš jako někdo, kdo chce na trhu rychle demonstrovat rozhodnost, než jako kabinet, který má v ruce dokonale připravený regulační nástroj.
To je ostatně vidět i na tom, že kabinet nechává dveře otevřené více variantám najednou. Vedle zastropování marží totiž ministerstvo financí připravuje i několik možností pro případné snížení spotřební daně a vláda má o těchto variantách jednat ve čtvrtek na mimořádné schůzi. Na první pohled to může působit jako příklad odpovědné opatrnosti, kdy si kabinet zpracovává více scénářů a pak zvolí nejvhodnější. Jenže v kontextu posledních dnů to působí spíš jako známka toho, že vláda stále ještě vlastně neví, který krok bude schopna politicky i technicky ustát. Ještě před pár dny znělo z vládních kruhů, že snížení spotřební daně není účinné řešení. Dnes už je z toho jedna z variant na stole. Ještě před pár dny hrály hlavní roli výzvy k solidárnosti a sledování marží. Dnes už se připravuje regulace. Tohle není důkaz síly. Tohle je důkaz pohybu vlády pod tlakem.
Tady začíná být celá situace mnohem širší než jen otázkou cen na pumpách. Vláda Andreje Babiše totiž znovu ukazuje svůj základní způsob fungování. Nejprve přijde jednoduché politické gesto, většinou ve formě emotivního výroku nebo videa. Potom následuje fáze veřejného tlaku, v níž se vláda tváří, že jedná tvrdě a ve prospěch lidí. Teprve pak, když se ukáže, že samotné gesto nestačí, začne kabinet narychlo skládat konkrétní kroky. To je přesně opačný postup, než jak by měla vypadat stabilní vládní politika. Nejdřív by měl existovat jasný rozbor situace, pak promyšlené varianty a teprve poté komunikace. Jenže Babišův kabinet už dlouho funguje obráceně. Nejdřív komunikace, potom improvizace, nakonec hledání nástroje, který by celé předchozí divadlo dodatečně ospravedlnil. A protože právě takto dnes vláda přistupuje i k mimořádně citlivému tématu cen paliv, působí celý obrat spíš jako výsledek nervozity než jako důkaz kompetence.
Na celé věci je navíc ještě jedna výmluvná ironie. Zatímco se vláda teď pokouší dělat dojem, že razantně zakročí proti nepřiměřeným maržím, právě Babiš a Schillerová patřili v minulosti k těm, kdo velmi rádi obviňovali své soupeře z nečinnosti pokaždé, když ceny paliv rostly. Tehdy se z dnešního premiéra stával tribun proti drahotě a z dnešní ministryně financí hlas, který měl vždycky po ruce jednodušší a rychlejší recept. Dnes už jsou oba u moci a z někdejších velkých slov zůstává směs nervózních schůzek, regulací připravovaných pod tlakem a opožděně hledaných variant. To je možná nejpřesnější obraz celé této epizody. Ne vláda, která by suverénně řídila vývoj v mimořádné situaci, ale vláda, která po dnech videí a výzev konečně připouští, že musí použít nástroje, k nimž se měla dostat dávno a hlavně bez celé té trapné předehry.
Je tedy nutné číst oznámení Schillerové bez zbytečné úlevy. Ano, vláda konečně mluví o konkrétnějších zásazích. Ano, zastropování marží i možné snížení spotřební daně jsou už nástroje, které mohou mít skutečný dopad. Jenže stejně důležité je i to, jakým způsobem k nim kabinet dospěl. Ne jako výsledek klidné a důvěryhodné politiky, ale jako produkt vlastního zpoždění, rostoucího tlaku a stále zjevnějšího rozporu mezi starými opozičními sliby a dnešní vládní realitou. To je na celé věci možná ještě důležitější než samotné technické řešení. Protože ukazuje, že problém této vlády neleží jen v cenách paliv. Leží i v tom, že i když už nakonec zasáhne, zasahuje skoro pokaždé až ve chvíli, kdy předchozí marketingová mlha přestane fungovat. To je pro zemi v době drahoty, nejistoty a napjaté ekonomiky možná ještě horší zpráva než samotný údaj na stojanu u benzínky.
