Volba radních České televize se znovu mění v přesně ten typ politické frašky, který má na papíře působit jako procedura, ve skutečnosti ale stále zřetelněji připomíná zákulisní obchod s loajalitou, vlivem a poslušností vůči mocenskému zadání. Mediální výbor Poslanecké sněmovny zúžil výběr kandidátů do Rady ČT na osmnáct finalistů a mezi nimi znovu zůstávají i lidé, kteří už jednou předvedli, jak vypadá „dohled“ nad veřejnoprávní institucí ve chvíli, kdy se z rady stane klacek na vedení televize, na novináře a na samotnou představu nezávislé veřejné služby.
Luboš Xaver Veselý, Pavel Matocha, Roman Bradáč nebo Jiří Šlégr nejsou žádná neutrální jména z technické tabulky. Jsou to konkrétní postavy spojené s obdobím, kdy Rada ČT nefungovala jako střízlivý kontrolní orgán, ale jako prodloužená ruka politické snahy televizi rozkývat, oslabit a přivést do stavu permanentního nátlaku. Proto je skoro až obscénní, že se dnes znovu hraje o jejich návrat nebo posílení jejich tábora, přestože Česká televize kvůli jejich minulému postupu řeší milionovou škodu po nezákonném odvolání dozorčí komise. Jenže na celé věci je možná ještě výmluvnější něco jiného než samotná přítomnost těchto jmen. Totiž aritmetika hlasování, která velmi jasně ukazuje, že bez části opozice by se někteří kandidáti dál vůbec nedostali. Přesto teď opozice jeden po druhém tvrdí, že to nebyli oni. Hlasy tedy existují, ale jejich majitel nikde. Veřejnost tak sleduje něco mezi sněmovní detektivkou a politickým kabaretem, v němž se všichni tváří zásadově, zatímco čísla říkají, že někdo z nich lže.
Tahle záhada přitom není žádná spekulativní hra pro milovníky parlamentních intrik, ale úplně prostý důsledek matematiky. V mediálním výboru má opozice sedm zástupců, konkrétně Janu Jakoba, Andreu Hoffmannovou, Matěje Hlavatého, Lucii Bartošovou, Martina Baxu, Františka Talíře a Ester Weimerovou. Vládní koalice má devět hlasů. Kandidát jako Stanislav Berkovec, tedy jméno, které je v této souvislosti vnímáno jako jasně vyhovující současné vládní většině a jejím představám o směrování Rady ČT, získal třináct hlasů. To není pocit, interpretace ani politická metafora. To je tvrdý číselný údaj. Z něj plyne jediné. Musely přijít minimálně čtyři hlasy z opozice. Jinak by třináctka nevznikla. Žádný trik, žádná alternativní verze, žádný úhybný manévr. Jenže přesně ve chvíli, kdy se ta nejjednodušší otázka nabídla sama, tedy kdo ty čtyři hlasy dodal, začala z opozičních řad padat jedna veřejná distancování za druhou. Najednou se všichni tváří, že se jich to netýká, že oni hlasovali jinak, že žádné dohody nebyly a že všechno je čisté. V tomto okamžiku se z volby radních přestává stávat jen spor o budoucí tvář Rady ČT a začíná být výmluvným obrazem toho, jak hluboko může klesnout politická ochota nést odpovědnost za vlastní hlas.
První reagoval Jan Jakob z TOP 09, který na síti X napsal, že jako člen mediálního výboru „říká jasně“, že nehlasoval pro žádného kandidáta proti nezávislosti médií veřejné služby a neúčastnil se žádných dohod. Současně dodal, že bude navrhovat veřejnou volbu jak na mediálním výboru, tak na plénu celé sněmovny, aby to bylo „černé na bílém“. To zní na první pohled jako rozhodný a správný postoj. Jenže právě podobné věty v téhle chvíli působí skoro až ironicky. Ne proto, že by veřejná volba nebyla správná, ale proto, že teď už nejde o budoucnost, nýbrž o to, co se právě stalo. Hlasy už padly. Kandidáti už postoupili. Čtyři opoziční hlasy už někdo poskytl. Není to tedy situace, v níž by stačilo prohlásit svou zásadovost a navrhnout do budoucna lepší proceduru. Tady je třeba odpovědět na přítomnost. Kdo to byl? Kdo z opozičních poslanců se rozhodl poslat dál kandidáty, jejichž jména jsou spojována s útokem na nezávislost veřejnoprávní televize a s minulým nezákonným rozhodnutím, které televizi stálo miliony?
Stejně kategoricky se vymezila i Andrea Hoffmannová za Piráty. Připomněla, že od začátku mandátu kritizuje tajnou volbu, kauzu Matocha–Veselý i dosazování lidí do rad, které pak podle ní řídí politici. Zároveň dodala, že nemá důvod „v největší krizi nezávislých médií“ domlouvat kompromisy a handlovat se svým hlasem, protože právě to je podle ní začátek konce. Tohle je opět formulace, která je sama o sobě tvrdá a politicky čitelná. Jenže právě proto klade ještě ostřejší otázku na ostatní. Pokud se tedy nehandlovala ona, nehandloval se Jakob, nehandloval se Hlavatý, nehandlovala se ODS ani lidovci, pak kdo přesně to udělal? A proč? Právě v této chvíli se začíná ukazovat, že problém neleží jen v tom, že se do užšího výběru znovu dostávají pochybná jména. Problém leží i v samotné opozici, která velmi ráda mluví o obraně médií veřejné služby, ale teď očividně není schopna nebo ochotna vysvětlit, jak se stalo, že část jejích hlasů pomohla přesně těm kandidátům, před nimiž jinak navenek varuje.
Podobně se ozval i Matěj Hlavatý, který uvedl, že ani on, ani Ester Weimerová pro Berkovce a další podobné kandidáty nehlasovali. Předseda ODS Martin Kupka pak přidal ještě silnější ujištění, že pro zmíněné radní, kteří své posty obhajují, jeho poslanci nehlasovali a že stejně tak nedají hlas ani Stanislavu Berkovcovi. Ve svém vyjádření pak napsal, že kritériem podpory kandidátů do Rady ČT bude především schopnost přesvědčivě obhajovat nezávislost České televize, podporovat kvalitu programů a kontrolovat efektivní hospodaření, a že považuje za chybu, že se do užšího výběru dostali lidé, kteří v minulosti poškodili ČT a její nezávislost. Přesně tohle je okamžik, kdy se slovní rovina a číselná rovina střetávají tak silně, až je z toho slyšet skřípot. Na jedné straně krásně formulovaná zásadovost. Na druhé straně konkrétní výsledek hlasování, který bez opoziční pomoci nevznikl. A mezi tím prázdné místo, v němž by měla být pravda.
Právě proto dnes nelze mluvit jen o tom, že „někdo z opozice nemluví pravdu“. To by bylo až příliš jemné. Ve skutečnosti tu máme situaci, kdy se celý opoziční tábor navenek stylizuje do role obránce České televize před vládními nájezdníky, zatímco v samotném výboru evidentně došlo k něčemu, co bez částí opozice nebylo možné. A to už není jen drobná nepřesnost nebo komunikační šum. To je problém důvěryhodnosti. Jestliže opozice chce veřejnost přesvědčit, že bere obranu veřejnoprávních médií vážně, nemůže si dovolit předvádět právě v této chvíli takovýto numerický cirkus, v němž se najednou ztratí čtyři hlasy a všichni tvrdí, že to určitě nebyli oni. Politika samozřejmě zná tajnou volbu, zákulisní domluvy a všelijaká procedurální kouzla. Jenže čím citlivější je téma, tím menší prostor tu je pro podobné mlžení. A Rada ČT rozhodně není okrajová personální hra. Je to orgán, jehož složení spolurozhoduje o klimatu uvnitř České televize, o míře tlaku na vedení, o stabilitě celé instituce a v důsledku i o tom, zda bude veřejná služba dál fungovat jako veřejná služba, nebo jako prostor postupného politického ochočování.
Sněmovní výbor tak mimoděk odkryl ještě něco dalšího, co je v celé věci neméně důležité. Totiž že navzdory všem veřejným deklaracím se stále zjevně hraje o to, aby vládní koalice v Radě ČT posílila právě ten tábor, který už jednou ukázal, jak si představuje „nápravu“ televize. Tábor kolem Pavla Matochy není žádná neurčitá skupina kritiků hledajících efektivnější hospodaření. Je to skupina radních, která dlouhodobě útočí na konkrétní pořady, konkrétní novináře a konkrétní směřování televize. V minulosti se podílela na destruktivním střetu s vedením v čele s Petrem Dvořákem a později i na vytváření prostředí, v němž se nepohodlní lidé v televizi ocitají pod stálým tlakem. Není náhoda, že jedním ze symbolicky nejvýmluvnějších momentů poslední doby je odchod Václava Moravce po dvaceti letech působení v ČT. Není to jediný příběh, ale je to příběh mimořádně čitelný. V televizi se postupně vytváří prostředí, v němž se kritická a silná novinářská osobnost stává spíše přítěží než oporou. Lidé jako Matocha, Veselý, Bradáč nebo Šlégr se v tomhle směru neprofilovali jako strážci instituce, ale jako ti, kdo pomáhají tuto proměnu tlačit.
To celé by samo o sobě bylo vážné. Jenže do toho ještě vstupuje stará a nevyřešená kauza dozorčí komise. V roce 2020 totiž právě Matocha, Veselý, Bradáč a Šlégr spolu s dalšími radními odvolali dozorčí komisi, tedy ekonomický poradní orgán rady, způsobem, který soudy následně vyhodnotily jako nezákonný. Odvolaní členové se obrátili na soud a dosáhli pravomocného odškodnění. Česká televize tak čelí škodě, která podle právních odhadů může vyšplhat až ke čtyřem milionům korun. Zde začíná celá věc působit už skoro jako karikatura veřejné správy. Lidé, kteří se podíleli na rozhodnutí, jež televizi stálo miliony, dnes znovu kandidují do orgánu, který má televizi hlídat a chránit. Místo aby jim to politicky zlomilo vaz, mají velmi slušnou šanci znovu postoupit a znovu získat mandát. Tady už nestačí mluvit o sporném vkusu, o názorové pluralitě nebo o odlišných představách o roli veřejnoprávního média. Tady je třeba naplno říct, že jde o politický výsměch elementární odpovědnosti.
Právě v této souvislosti jsou mimořádně důležité i odpovědi některých kandidátů během slyšení. Když se poslanec František Talíř ptal Pavla Matochy, zda za škodu cítí odpovědnost, přišla očekávatelná, ale o to cyničtější obrana. Matocha připomněl, že se to stalo už před šesti lety, že si to leckdo nemusí pamatovat, a vysvětloval, že Rada ČT opakovaně kritizovala práci dozorčí komise a že když poradní orgán ztratil důvěru rady, byl odvolán. Podle něj vše proběhlo stejně jako v minulosti a způsobem, který prý nikdo předtím nezpochybnil. Právě to je na celé věci pozoruhodné. Ani minimální náznak sebereflexe, ani uznání, že výsledek byl nezákonný a škodlivý. Místo toho jen staré známé „my jsme měli důvody“ a „tak se to přece dělalo“. To není jazyk člověka, který rozumí závažnosti vlastního pochybení. To je jazyk někoho, kdo je přesvědčen, že pokud mu k tomu politika vytvoří dostatečný štít, může se po letech vrátit a pokračovat dál.
Jenže Rada ČT se neřeší jen přes staré známé tváře. Velmi důležitou roli tu hrají i nová jména, která mají tábor kritiků televize doplnit nebo rozšířit. A právě tady začíná být výběr kandidátů ještě temnější. Jméno Stanislava Berkovce nepůsobí v této sestavě jako náhoda. Bývalý poslanec hnutí ANO sehrál už v minulosti významnou roli při skládání rady podle politického zadání. V roce 2020 jako tehdejší šéf mediálního výboru rozdával poslancům instrukce, jak mají volit, aby rada vyšla podle stranické potřeby. Dnes znovu kandiduje a znovu se tváří jako běžný uchazeč o funkci. Jenže jeho jméno není technikálie. Je to jméno člověka, který je symbolem politického inženýrství kolem Rady ČT. A právě to dělá dnešní hlasování ještě absurdnější. Pokud se opoziční hlasy skutečně našly i pro něj, pak nejde o drobnou chybu nebo nedopatření. Jde o reálnou pomoc při otevírání dveří člověku, který už jednou pomáhal přetvářet radu k obrazu tehdejší mocenské objednávky.
Ostatně ani další kandidáti nevzbuzují právě důvěru v to, že se rada má vrátit ke klidnému a profesionálnímu výkonu své role. Petr Hampl například během slyšení bez obalu prohlásil, že „potřebujeme Českou televizi jako vládní vysílač“. To je věta tak otevřená, až je skoro užitečná. Protože obnažuje celou logiku části současného mocenského tábora bez jakýchkoli příkras. Nezávislost veřejnoprávní televize je pro ně problém. Myšlenka, že vláda nemá přímou kontrolu nad „vysílačem“, je pro ně podle vlastních slov „naprostá nehoráznost“. Hampl tím mimoděk pojmenoval to, co jiní oblékají do řečí o efektivitě, vyváženosti nebo reformě financování. Ve skutečnosti se totiž opravdu vede boj o to, zda má Česká televize zůstat veřejnou službou, nebo se stát poslušnějším médiem, které bude mocenskému centru méně překážet.
Podobně znepokojivé jsou i další kandidatury. Moderátor Jakub Jíra má za sebou podcast s Tomiem Okamurou, jehož označoval za „kámoše“, a při slyšení měl očividný problém s jednoduchou otázkou, jak chce garantovat apolitičnost. Jeho vysvětlování, že je svéprávná osoba, je mu více než osmnáct a má svou hlavu a svůj názor, nepůsobilo jako argument, ale jako improvizovaná obrana člověka, který nerozumí podstatě otázky. Bývalý ředitel Českého rozhlasu Richard Medek zase mluvil o tom, že se Česká televize místo spojování společnosti podílela na jejím rozdělování, že zpravodajství je zaujaté a redaktoři aktivističtí. Když pak argumentoval i obdobím covidu a tvrdil, že veřejnost dostávala strach, bylo zřejmé, jakým směrem jeho pohled míří. Nikoliv k posilování profesionální veřejné služby, ale k dalšímu roztahování narativu o „aktivistické“ televizi, která potřebuje srovnat.
V tomto širokém kontextu působí dnešní zúžení kandidátů jako mnohem víc než jen procedurální krok. Je to další kolo boje o to, zda bude Česká televize postupně obklíčena radou složenou z kritiků, revanšistů, poslušných správců a ideologických střelců, kteří si ochranu instituce pletou s jejím přestavováním. A je to také další test pro opozici. Ne té slovní, ale skutečné. Té, která se neprojevuje v tweetech a prohlášeních po hlasování, ale v samotném okamžiku volby. A právě tam dnes opozice selhává minimálně v jednom zásadním bodě. Není schopna vysvětlit vlastní hlasy. Není schopna očistit proceduru, za níž sama nyní vykřikuje o obraně nezávislých médií. A není schopna nabídnout veřejnosti nic jiného než sérii kategorických popření, která ale narážejí na elementární matematiku.
Na celé věci je mimořádně výmluvné i to, že někteří opoziční politici začali mluvit o veřejné volbě až teď, když už je část škody hotová. Ano, veřejná volba by situaci zpřehlednila. Ano, je rozumné požadovat, aby bylo „černé na bílém“, kdo pro koho hlasuje. Jenže zároveň je to i pozdní přiznání, že dosavadní model dává příliš velký prostor k tomu, aby se po hlasování rozběhla známá hra na anonymní zodpovědnost. Někdo to udělal, ale nikdo to nebyl. Někomu to pomohlo, ale nikdo mu nepomohl. Nějaké dohody možná vznikly, ale nikdo se jich neúčastnil. Přesně takhle se v politice vyrábí rozklad důvěry. Ne velkou korupční kauzou, ale drobným, opakovaným, procedurálním mlžením, které lidem stále znovu ukazuje, že mezi veřejnou deklarací a skutečným hlasem může být propast.
Proto dnes nejde jen o Xavera, Matochu, Berkovce nebo Šlégra. Jde i o to, zda se opozice sama nechce stát jedním z aktérů příběhu, který jinak tak ráda líčí jako výhradně vládní útok na veřejnoprávní média. Pokud opravdu platí, že bez jejích hlasů by se někteří problematičtí kandidáti do užšího výběru nedostali, pak už není možné hrát jen roli pobouřeného diváka. Pak je třeba říct pravdu o tom, co se stalo. Pokud to pravda není, pak ji musí někdo konečně doložit tak, aby se matematika přestala tvářit jako provokace. Do té doby bude celá sněmovní detektivka působit stále stejně. Jako příběh, v němž se našly hlasy pro kandidáty spojené s minulým poškozením České televize, ale jakmile došlo na jména, zůstala po nich jen politická mlha. Ta je možná ze všeho nejvýmluvnější.
