Ve Sněmovně se znovu odehrává přesně ten typ politické frašky, na němž je nejlépe vidět, co dnešní moc od České televize vlastně chce a jak si představuje její budoucnost. Formálně se tomu říká volba členů Rady České televize, veřejné slyšení kandidátů a standardní parlamentní procedura, v níž se mají poměřovat odborné předpoklady, zkušenosti, představy o fungování média veřejné služby a schopnost hájit veřejný zájem. Jenže právě za touhle kulisou se odehrává něco mnohem výmluvnějšího, mnohem hrubšího a také mnohem nebezpečnějšího.
Do orgánu, který má Českou televizi chránit, kontrolovat a držet v institucionální rovnováze, se znovu tlačí někteří lidé, kteří už jednou ukázali, že umějí přesný opak. Tedy škodit jí, vyvíjet na ni politický tlak a oslabovat ji zevnitř. Tedy jsou schopni vést válku s jejím vedením i konkrétními novináři a zvládají přitom ještě způsobit instituci milionové škody, které za ně nakonec zaplatí veřejnost. Právě tito lidé dnes nepatří k outsiderům nebo kompromitovaným figurám na okraji. Naopak. Patří mezi největší favority. Pavel Matocha, Lubomír Xaver Veselý, Roman Bradáč a Jiří Šlégr, tedy čtveřice radních, která se již dávno zapsala do dějin České televize jako jedna z nejagresivnějších a nejdestruktivnějších skupin v Radě. Vypadá to, že právě tito lidé mají velkou šanci své mandáty obhájit.
Na celé věci je mimořádně výmluvné již to, jak se kolem této volby vytváří falešný dojem plurality a důstojnosti. Ano, mezi kandidáty se objevují i jména, která na první pohled působí jako skutečná protiváha dnešnímu mocenskému projektu. Herec Hynek Čermák, novinář Tomáš Etzler nebo bývalý ministr kultury Daniel Herman nejsou figurky, které by automaticky zapadaly do obrazu televizních hrobařů. Jenže právě tohle je na celé proceduře tak rafinovaně průhledné. Tito lidé jsou do značné míry kulisou, která má celému procesu dodat zdání legitimity, odborného rozpětí a demokratické soutěže. Mají vytvářet pocit, že sněmovna opravdu vybírá mezi různými představami o veřejné službě, mezi různými typy zkušenosti a mezi různými názory na budoucnost České televize. Jenže skutečná mocenská matematika dnes leží jinde. Výbor i Sněmovna jsou pod kontrolou vládní většiny, která se netají dlouhodobou kritikou jak financování, tak obsahu České televize. Právě tato většina potřebuje do Rady především své spojence, nikoli autonomní a nepohodlné osobnosti. Proto se dnes jako nejpravděpodobnější scénář jeví znovuzvolení čtyř současných radních zvolených ještě v éře předchozího mocenského uspořádání kolem ANO, SPD a komunistů a k nim doplnění dalších dvou jmen, která budou současné vládní linii vyhovovat. V takovém prostředí už pak známá a slušně znějící jména skutečně plní spíš roli stafáže. Jsou přítomna, aby fraška nepůsobila příliš nahá.
Právě proto je třeba říct zcela natvrdo, co je na celé situaci nejhorší. Čtyři z nejžhavějších kandidátů do rady nejsou jen političtí spojenci dnešní koalice nebo lidé kritičtí vůči fungování televize. Jsou to současně lidé, kteří se přímo podíleli na nezákonném odvolání dozorčí komise Rady České televize a tím České televizi způsobili milionové škody. To není metafora, novinářská nadsázka ani publicistická hyperbola. To je velmi konkrétní a velmi tvrdý fakt. V roce 2020 totiž skupina radních včetně Matochy, Veselého, Bradáče a Šlégra spolu s dalšími členy rady odvolala dozorčí komisi, tedy její ekonomický poradní orgán. Odvolaní členové se následně obrátili na soud a pravomocně uspěli. Výsledkem bylo a je odškodnění v řádu milionů korun, které musí nést Česká televize. Tedy ne radní, kteří rozhodovali v rozporu se zákonem, ale sama instituce a ve výsledku veřejnost. Pokud by se škoda rozpočítala mezi ty, kdo pro nezákonné odvolání hlasovali, šlo by o stovky tisíc na osobu. Jenže přesně v tom spočívá celá odpornost této situace. Účet za jejich rozhodnutí nenesou oni, nýbrž televize, kterou měli chránit. Namísto toho, aby za tento výkon následoval konec a veřejná ostuda, hrozí velmi reálně jejich další funkční období. To již není jen skandální, ale otevřený vzkaz, že v dnešní mocenské logice je škoda způsobená České televizi spíš doporučením než diskvalifikací.
Zcela mimořádně odpudivé je pak i to, jak lehce se s touto skutečností zachází v samotném veřejném slyšení. Když se lidovecký poslanec František Talíř Pavla Matochy zeptal, zda za vzniklou škodu cítí odpovědnost, přišla přesně ta obrana, kterou bylo možné čekat od člověka, jenž si již dávno zvykl, že za své činy nemusí nést skutečné důsledky. Matocha věc odbyl vysvětlením, že se to stalo už před šesti lety, že Rada tehdy opakovaně kritizovala práci dozorčí komise, a že když tento poradní orgán ztratil důvěru Rady, její většina ho odvolala. Současně tvrdil, že odvolání proběhlo stejně jako v minulosti a způsobem, který nikdo předtím nezpochybnil. Tahle obrana je typická právě svou bezostyšností. Neobsahuje ani náznak sebereflexe, ani stín uznání, že došlo k pochybení, ani elementární pochopení, že pravomocný soudní výsledek snad něco znamená. Naopak. Z celé Matochovy reakce čiší přesvědčení, že se vlastně nic zásadního nestalo, že kritika je jen další kapitolou sporu a že škoda je jen nepříjemná formalita, nikoli důvod k odstupu. Zde se ukazuje, proč je tak nebezpečné, pokud tito lidé zůstanou nebo dokonce posílí. Nejde totiž jen o to, co už udělali, nýbrž i o to, že z toho nevyvodili vůbec nic.
Jestli něco celé volbě dodává téměř až obscénní ráz, pak je to skutečnost, že vedle této čtveřice se mezi kandidáty znovu objevují i další jména spojená s politickým skládáním rady podle zadání. Mimo hru evidentně není ani bývalý poslanec hnutí ANO Stanislav Berkovec, který v minulosti sehrál velmi důležitou roli právě při budování tehdejší rady po linii stranických potřeb. Už v roce 2020 se objevily informace, že jako předseda mediálního výboru rozdával poslancům instrukce, koho mají volit, aby složení rady odpovídalo tomu, co si žádá stranická disciplína. To znamená, že dnešní úderná skupina kolem Matochy se do rady nedostala jako přirozený důsledek náhodného parlamentního rozhodování, ale jako produkt politického skládání podle mocenského účelu. Právě díky tomu se pak rozjel otevřený střet s tehdejším generálním ředitelem Petrem Dvořákem, série útoků na konkrétní redaktory a moderátory a dlouhodobý tlak na vedení i atmosféru v televizi. Jestli dnes kandiduje znovu i Berkovec, není to návrat jednotlivce. Je to signál, že se znovu aktivuje stejný způsob uvažování. Nezávislá rada není cíl. Cíl je rada sestavená tak, aby byla užitečná.
Velmi cenné je v tomto směru i to, co během slyšení zaznělo od těch kandidátů, kteří se ani nesnaží svou představu o televizi příliš maskovat. Petr Hampl patří k těm, kdo řekli nahlas to, co si jiní raději nechávají do zákulisí. Když před poslanci prohlásil, že „potřebujeme Českou televizi jako vládní vysílač“, nešlo jen o jeden přepálený výrok excentrického kandidáta. Bylo to otevřené odhalení skutečné poptávky, která se za současným tažením proti televizi skrývá. Hampl šel ještě dál a dodal, že každá skupina si může založit svou vysílačku a šířit propagandu, jen vláda to právo nemá, což je podle něj naprostá nehoráznost, protože vláda přece potřebuje informovat veřejnost tak, jak to vláda potřebuje. To je mimořádně důležitá formulace, protože ukazuje autoritářské jádro celého problému. Veřejnoprávní televize není v tomto pohledu instituce sloužící občanům. Je to mocenská překážka, protože není dostatečně přímo podřízená vládní potřebě. Hampl pak zcela logicky označil nezávislost České televize za omyl a řekl, že jde o mocenskou instituci. V tom je obsaženo všechno. Pokud někdo chápe nezávislost veřejnoprávního média jako omyl, pak už se ani nepokouší vést spor o kvalitu veřejné služby. Vede spor o samotnou existenci institucionálního prostoru, který není vládě přímo k dispozici. Vše nasvědčuje tomu, že právě to je cíl, k němuž dnešní vládní garnitura zjevně směřuje, jen to obvykle neříká tak otevřeně.
Právě proto je třeba celé dění ve výboru číst v širší souvislosti a neupadnout do pohodlné představy, že jde jen o přirozenou pluralitu kandidátů, mezi nimiž jsou prostě i exoti nebo křiklouni. Ne. Hampl není marginální kuriozita. Je to extrémně srozumitelný hlas prostředí, které považuje veřejnoprávní televizi za problém, dokud není dostatečně poddajná. A právě v tom se setkává s těmi, kdo už v radě dávno sedí a snaží se k témuž cíli dojít méně okatou, ale o to systematičtější cestou. Matocha a spol. přece také dlouhodobě neříkají, že chtějí vládní vysílač. Oni mluví o kontrole, odpovědnosti, problémech ve zpravodajství, nevyváženosti, aktivismu a nutnosti změn. Jenže když si vedle sebe postavíte Hamplovu otevřenost a jejich dlouhodobé působení, obraz se neuvěřitelně zpřesní. Jedni říkají nahlas, co druzí uskutečňují po etapách.
Do této kulisy pak vstupují další kandidáti, kteří buď přímo sdílejí podobné představy, nebo alespoň působí jako lidé z téhož hodnotového a mocenského okruhu. Bývalý poslanec ANO Berkovec chce zpřísnit dodržování etického kodexu v oblasti střetu zájmů a upravit pravidla vystupování zaměstnanců ČT na sociálních sítích, současně pak uvedl, že by se mu líbil model, kdy do rady ČT přímo nominují své kandidáty politické strany. To je věta, která by v normální debatě měla okamžitě rozsvítit červené světlo. Jestli někdo uvažuje o tom, že by se vazba mezi stranami a radou stala ještě přímější a oficiálnější, pak se už vůbec nesnaží předstírat, že mu jde o odstup od politické moci. Naopak. Říká otevřeně, že by mu vyhovovala rada ještě přímočařeji sevřená se stranickým systémem. To v situaci, kdy právě politické obsazování Rady vedlo v minulosti ke všemu tomu, co dnes Česká televize sklízí jako účet.
Výmluvné jsou i některé další kandidatury, protože přesně ukazují, jak různorodě se dnes do rady hrnou lidé, kteří by v souhrnu vytvářeli ideální půdu pro další tlak na televizi. Publicistka Jane Frank, známá jako Janina z Londýna, například hned v úvodu svého projevu cítila potřebu říct, že ačkoli se možná může zdát jako kandidátka druhé strany, je nezávislá, nikdo za ní nestojí a mrzí ji, že nebyla pozvána na tiskovou konferenci s jinými kandidáty. Sama o sobě by tahle drobná stížnost nebyla důležitá, kdyby ji nenásledovala série výroků, které velmi přesně zapadají do dnešního slovníku oslabování veřejnoprávních médií. Česká televize by se podle ní měla podílet na uklidnění nálad ve společnosti a „posunout se zpět do středu“, přičemž kritizovala i úroveň pohádek z produkce ČT. Na první pohled to může působit jako nevinná kulturní výhrada, ale právě řeči o návratu „do středu“ bývají v těchto debatách velmi podezřelé. V překladu totiž často znamenají méně ostré otázky, méně nepříjemných témat, méně menšinových perspektiv, méně odvahy a více opatrné a uhlazené služby těm, kdo si přejí klidnější a méně konfliktní mediální prostor. Když pak Frank přidala řeč o tom, že někteří umělci jsou „přisátí na stát a měli by si najít jinou práci“, a když následně vysvětlovala, že okrajové kulturní věci se dají dělat i po práci, stala se z toho další ukázka nepochopení veřejné služby. Česká televize přece nemá být jen továrna na to, co se nejlépe prodá co nejširšímu publiku. Má být i místem, které nese menšinová témata, veřejný zájem a kulturní obsah, jenž by na čistě komerčním trhu nemusel mít šanci.
Tohle všechno ovšem nijak neumenšuje hlavní osu celé frašky. Tou zůstává očekávané znovuzvolení čtveřice současných radních, kteří přišli do rady v roce 2020 hlasy hnutí ANO, SPD a komunistů a kteří dnes mají velkou šanci stát se znovu základní oporou nového mocenského rozložení. Nejtvrdší z nich je bezpochyby Pavel Matocha, ale rozhodně není sám. Luboš Xaver Veselý se v radě opakovaně profiloval jako hlas, který se netají nepřátelstvím vůči části žurnalistické práce v televizi a který dlouhodobě notuje všem, kdo si přejí televizi disciplinovat. Roman Bradáč i Jiří Šlégr patří ke stejné skupině, která už v minulosti velmi ochotně hlasovala v souladu s linií destruktivního tlaku. Tato sestava má dnes velmi slušnou šanci znovu usednout do funkcí. Tady je nutné si naplno uvědomit, co to znamená. Nejde o návrat zkušených radních. Jde o potvrzení modelu, v němž Rada není ochranou televize, ale prostředkem jejího vnitřního oslabování.
Mimořádně cenné je také to, že se v celém slyšení ukazuje, jak málo některé kandidáty skutečně zajímá sama struktura nezávislé veřejné služby a jak rychle se debata láme k pseudomanažerským, ekonomickým nebo přímo politickým klišé. Moderátor Jakub Jíra například mluví o popularizaci iVysílání, přerozdělení více financí na jeho propagaci, zapojení influencerů a přidání peněz na seriály, pořady nebo reality show. To samo o sobě může znít jako modernizační nápad, ale právě v kombinaci s jeho vazbami na Okamuru a s celým politickým pozadím působí spíš jako další kus povrchního přemýšlení, které zaměňuje veřejnou službu s produkčním katalogem a popularitu s legitimací. Bývalý ředitel Primy Martin Konrád se zase stylizuje do „manažerského a pragmatického“ přístupu. Richard Medek kritizuje televizi za to, že se jí nepodařilo stát významnou součástí mediálního trhu a že místo spojování společnost rozdělovala. Jenže právě podobné formulace bývají často jen slušněji učesanou verzí starého útoku: televize je prý moc výrazná, moc konfliktní, moc nepoddajná a musí být více „normální“. Přesně tudy se instituce nechrání, ale ořezává.
Na celé věci je přitom ještě jedna trpká vrstva. Současné vládě její tažení za změnu sil v radě usnadnila i chyba minulé vlády, která prováhala obsazení jednoho z volných míst. Dnešní moc si tuto příležitost ujít nenechala a už před několika týdny vrátila do rady Vladimíra Karmazína, dalšího člena skupiny spojené s nezákonným odvoláním dozorčí komise. To je důležité připomenout i kvůli poctivosti. Dnešní nebezpečný stav není jen výsledkem agresivity současné koalice. Je také důsledkem podcenění, liknavosti a falešného pocitu bezpečí na straně jejích předchůdců. Takové chyby se u institucí, které mají být chráněny před mocenským tažením, neplatí jedním hlasováním. Platí se roky. A přesně to teď Česká televize sleduje v přímém přenosu.
Jestli z celé této tragikomedie plyne nějaký závěr, pak je mimořádně jednoduchý a nepříjemný. Dnešní vládní koalice si nejvíc cení těch lidí, kteří už předvedli, že dokážou rozkládat instituci zevnitř, útočit na její vedení, vytvářet tlak na konkrétní tváře, posouvat radu od ochranné funkce k mocenskému nástroji a ještě při tom všem způsobit milionovou škodu. To není vedlejší efekt. To je jejich hlavní kvalifikace. Získat post za rozkládání instituce, kterou má rada chránit, je zjevně dnes nejspolehlivější cesta k úspěchu. Proto se ve Sněmovně neodehrává důstojný výběr strážců veřejné služby. Odehrává se tam další kolo boje o to, aby Česká televize měla kolem krku pevnější mocenskou smyčku. Pokud se znovu vrátí Matocha, Veselý, Bradáč a Šlégr, nebude to žádná kontinuita ani potvrzení zkušenosti. Bude to oficiální vzkaz, že v dnešním Česku lze způsobit veřejnoprávní instituci milionovou škodu, dlouhodobě ji oslabovat a nakonec za to být odměněn novým mandátem. Tomu se již neříká volba, ale dokonale organizovaná fraška.
