Po internetovém pátrání rozhořčených opozičních voličů se začíná rozplétat jedna z nejtrapnějších parlamentních záhad posledních dnů, totiž kdo z opozice v mediálním výboru pomohl do užšího výběru kandidátů do Rady České televize bývalému poslanci ANO Stanislavu Berkovcovi, muži spojenému s kádrováním při volbě radních už před šesti lety i s politickým vkusem, který má k obraně nezávislé veřejné služby asi tak blízko jako komunismus k demokracii.
Celá skládačka čtyř opozičních hlasů sice stále není kompletní, jenže v jednom případě už se mlha začíná měnit v cosi mnohem konkrétnějšího a pro KDU-ČSL také mnohem nepříjemnějšího. Předseda mediálního výboru František Talíř se po několika dnech mlčení ozval způsobem, který měl patrně působit jako vysvětlení, ale ve výsledku jen přilil olej do ohně, protože přesně v tom místě, kde veřejnost čekala jasnou odpověď, zůstalo až příliš nápadné ticho. A v politice bývá někdy mlčení výmluvnější než dlouhý projev, zvlášť když se kolem něj začne skládat aritmetika, staré vazby, stranické zájmy a velmi nepříjemné podezření, že se zase jednou kšeftovalo se zlem a ještě se to zkouší prodat jako odpovědná taktika.
Matematika je přitom až urážlivě jednoduchá. Stanislav Berkovec získal třináct hlasů, koalice má v mediálním výboru jen devět členů, a protože základní počty pořád platí i v české sněmovně, museli čtyři hlasy dodat opoziční poslanci. To není interpretace, domněnka ani přehnaně dramatická konstrukce, nýbrž prostý početní fakt. Právě tam začíná celá fraška. Opozice se po hlasování začala jeden po druhém dušovat, že to nebyla ona, že ona přece chrání veřejnoprávní média, že ona přece tyto lidi nepodporuje, že ona přece s podobnými jmény nechce mít nic společného. Jenže když se sečtou hlasy a jména, vychází z toho stará známá česká disciplína: všichni se tváří zásadově, ale výsledek nějakým zázrakem vznikl. Protože zázraky se ve sněmovním výboru dějí jen výjimečně, začala si veřejnost skládat obrázek sama. Ne z posedlosti intrikami, nýbrž z prostého důvodu, že když politici nejsou schopni vysvětlit vlastní hlasování, začne to za ně dělat veřejnost.
Do tohoto nervózního ticha po čtyřech dnech vstoupil František Talíř a sepsal vyjádření, které mělo patrně působit jako obrana, ale vyznělo spíš jako nechtěné přiznání. „Na otázky, které zde padly – Matochu, kterého jsem na veřejném slyšení interpeloval, jsem samozřejmě nevolil. A nikdy nebudu, stejně jako Veselého, Šlégra nebo Bradáče. Někdo kolem volby evidentně nemluví pravdu. Bohužel. Cejch toho, kdo Matochu volil, ale odmítám,“ sdělil razantně. To zní na první pohled poměrně rozhodně, jenže jen do chvíle, než si člověk všimne, co v tom výčtu chybí. Chybí v něm Stanislav Berkovec. Muž, kvůli němuž se celé to pátrání vede, muž, jehož jméno je v této chvíli pro opozici jedovatější než kdokoli z ostatních, muž, který už jednou předvedl, jak vypadá politické kádrování při volbě radních. Talíř vypíše Matochu, Veselého, Šlégra i Bradáče, ale Berkovce nechá stranou. V ten moment přestane být jeho text obhajobou a začne působit jako trapně průhledné kličkování. V politice obvykle neplatí, že nejdůležitější je to, co je řečeno, nýbrž to, co zůstalo vynecháno.
Diskutující si toho samozřejmě všimli okamžitě a udělali to, co v podobných chvílích udělat musí, totiž že si spojili dvě a dvě. Talíř se totiž pokusil vytvořit dojem morálního odstupu od nejproblematičtějších jmen, ale současně si nechal otevřený zadní vchod právě u Berkovce, jehož podpora byla pro opozici aritmeticky nevyhnutelná. Zde se celý příběh mění z obyčejně podezřelé parlamentní procedury na výmluvný obraz opozičního selhání. Opozice, která se jinak tak ráda stylizuje do role obránce veřejnoprávní televize, v rozhodující chvíli neobstála ani v elementární disciplíně, jíž je schopnost říct pravdu o vlastním hlasování. Místo toho přišlo zamlžování, výčty bez nejdůležitějšího jména a pokusy zachránit si tvář polovičním přiznáním, které nakonec působí hůř než otevřené přiznání celé věci.
To, co činí Berkovcovo jméno tak toxickým, přitom není jen nějaká abstraktní pachuť. Je za ním zcela konkrétní minulost. Šarapatka připomněl, že jde o člověka, který je „navěky proslulý svým tajným kádrovým befelem s drby na radní adepty od jiných partají“, čímž narážel na kauzu z roku 2020, kdy tehdejší předseda mediálního výboru Stanislav Berkovec rozeslal poslancům e-mail s pokyny, jak hlasovat, aby výsledek odpovídal stranické linii. Součástí byly i kádrové poznámky ke kandidátům, tedy přesně ten typ nechutné politické práce, kterou si člověk spojuje se zákulisní manipulací, ne s veřejnou volbou lidí do orgánu, jenž má střežit nezávislost veřejnoprávního média. Tehdejší předseda lidovců Marek Výborný přirovnal Berkovcovo jednání k praktikám StB, což byl výrok ostrý, ale v daném kontextu velmi přesný. O několik let později pak tentýž politický prostor produkuje situaci, v níž poslanec KDU-ČSL nejspíš právě takovému muži pomůže znovu dál. Tady už se nehraje o drobnou proceduralitu. Tady se hraje o elementární politickou soudržnost a o to, zda strany aspoň trochu myslí vážně vlastní řeči o ochraně České televize.
Právě Zdeněk Šarapatka tuhle trapnou operaci pojmenoval způsobem, který v sobě má víc přesnosti než deset opatrných stranických vyjádření. „Čtyři ze sedmi poslanců opozice v Mediálním výboru Sněmovny hlasovali s devíti poslanci ANO a SPD pro zvolení provařeného anonisty Berkovce do užšího výběru adeptů na radní veřejnoprávní televize,“ napsal a doplnil to ještě výstižnější poznámkou: „Že exposlanec ANO, někdejší novácký ‚Loskuták‘ a trapácká legenda ve skocích do řitě Bureše Stanislav Berkovec, navěky proslulý svým tajným kádrovým befelem s drby na radní adepty od jiných partají, má dneska podporu víc jak dvou třetin poslanců našich stran výboru, fakt zvedá žaludek.“ Je to hrubé? Ano. Je to přehnané? Sotva. Protože přesně tak to působí. Ne jako drobné procedurální klopýtnutí, ale jako odpudivý politický kšeft, v němž se s údajnou obranou veřejné služby obchoduje způsobem, který zanechává za celou opozicí zápach laciné taktiky a zoufalé krátkozrakosti.
Talíř se pokusil situaci ještě dobarvit dalším vyjádřením, které mělo patrně vysvětlit logiku hlasování, ale ve výsledku potvrdilo to, co už lidé tušili. „Berkovce nakonec podpořili 4/7 z nás. I tady počty nesedí. Za sebe mohu říct, že jsem u každého jména – většina neprošla – hlasoval s úmyslem, aby to pro ČT nakonec dopadlo co nejméně špatně. Tady nejde o lajky, ale o to, kdo bude v Radě dalších 6 let. Tolik můj komentář.“ Tohle je přesně ten okamžik, kdy se politik snaží mluvit chytřeji, než je zdrávo, a dosáhne pravého opaku. Věta o tom, že hlasoval tak, aby to pro ČT dopadlo co nejméně špatně, nepůsobí jako popření, ale jako opatrně zabalené přiznání, že se zkrátka hlasovalo pro menší zlo, jenže v tomto konkrétním případě je problém v tom, že menší zlo má jméno Stanislav Berkovec a nese si s sebou minulost, kterou nejde smýt jednou větou o složité taktice. Opozice se tímto jazykem sama usvědčuje z přesně toho typu politického uvažování, proti němuž se jinak tak ráda vymezuje. Ne hrdá obrana principu, ale kalkul, že když se obětuje kus důvěryhodnosti, možná za to projde někdo vlastní. Proto veřejnost přečetla Talířova slova tak jednoznačně.
Reakce byly v tomto směru drsné, ale v podstatě nevyhnutelné. „Čímž jednoduchou implikací dospějeme k Vaší volbě Berkovce. Zaobalit si to můžete po těch pár dnech mlčení jak libo. Nesedící počty by mimochodem šly taky za Vámi, páč jste předseda výboru,“ napsal jeden z diskutujících pod příspěvkem Talíře. „Jednoduše František Talíř podpořil Berkovce, aby prošel Herman a nakonec jim to bude prd platný, protože stejně nebude zvolen. Koalice si zase z opozice vystřelila. Už nedávám, jak jsou tak hloupý a na všechno jim naletí,“ zněl jiný komentář. Další uživatel napsal: „A přitom by stačilo napsat, že jste hlasoval pro Berkovce výměnou za Hermana. Takhle to z toho stejně vyplyne, akorát to problém ještě víc rozmaže.“ A pak přišla i věta, která se stala snad nejvýstižnějším shrnutím celé situace: „Ty vole, Franto, ty si volil Berkovce? Tak tím jsem s Tebou skončil. Styď se.“ Tahle surovost není výrazem přehnané hysterie, ale frustrace z toho, že část opozice si zjevně myslela, že podobný kšeft projde bez následků, nebo že ho půjde utopit ve změti polovičních vyjádření. Jenže tentokrát se nestalo ani jedno.
Do celé věci navíc vstupuje silné podezření, že Berkovec nebyl cílem, ale prostředkem. Že jeho hlasy mohly být součástí výměnného obchodu za podporu jiných kandidátů, zejména Daniela Hermana. Šarapatka to formuloval bez příkras. „Ač nejsme naivní a žijeme v reálu, výměnné obchody a hlasy pro Berkovce třeba za hlasy pro ctěného pana Daniela Hermana, natož pak hlasy pro špinavce Matochu, jsou cenou, jíž slušní neplatí,“ napsal bývalý radní ČT. Tady už není co kosmeticky uhlazovat. Pokud se skutečně kšeftovalo stylem ty podržíš našeho, my podržíme vašeho, pak se rozpadá celý morální rámec, jímž opozice svou roli kolem Rady ČT tak ráda obaluje. Pak už to není boj za veřejnoprávní televizi, ale obyčejná burza hlasů, v níž se s principy zachází jako se žetony na stole. Přesně v tom okamžiku začíná být Talířův výklad o tom, že hlasoval tak, aby to dopadlo co nejméně špatně, téměř groteskní. Protože kšefty se zlem opravdu nebývají menším zlem. Bývají jen jinak zabaleným selháním.
František Talíř je přitom pouze jednou částí celé skládačky. Pořád chybějí další tři opoziční hlasy pro Berkovce a stále není jasné, kdo z opozice hlasoval pro Pavla Matochu, který získal jeden hlas navíc oproti koaličnímu základu. I tam je aritmetika neúprosná. Ve výboru sedí devět zástupců koalice, Matocha získal deset hlasů, někdo z opozice mu tedy pomohl. Zatímco opoziční kluby veřejně odmítají, že by tak učinily, konkrétní odpovědi zůstávají nápadně vyhýbavé. V tomto světle působí poněkud zakřiknutě i vyjádření bývalého ministra kultury Martina Baxy, který pouze sdílel odmítavé stanovisko předsedy ODS Martina Kupky, ale na přímé dotazy, zda může vyloučit podporu Berkovce či Matochy, na síti X neodpověděl
O to tvrději celou situaci pojmenoval Miroslav Tomanec, registrovaný příznivec ODS, který po debatě s Markem Bendou napsal text, jenž působí jako výbuch frustrace nad stranou, která si podle něj léta lže do kapsy a není schopna sebemenší sebereflexe. „ODS považuji dnes za nejhorší demokratickou stranu u nás. S velkým náskokem. A to přesto, že má pořád relativně stabilní podporu. Právě proto jsem se stal jejich registrovaným příznivcem, abych se alespoň pokusil přispět ke změně v tom, že jejich podpora je tak stabilně zamrzlá, aby se aspoň trochu vzpamatovali a přestali si pořád tak lhát do kapsy…,“ napsal a tím nastavil tón, který už dál nijak nezmírňoval. „Každý čtvrtek večer máme on-line debaty. Tentokrát byla s Markem Bendou. Byla to naprostá ztráta času, “ pokračoval v komentáři. Už tahle věta působí jako ortel nad prostředím, které podle něj už ani nepředstírá, že by chtělo něco měnit, a další pasáže ten dojem jen prohlubují. „Na to proč neodvolali Xavera z RČT odpověděl v úvodu že jím to nestálo za to, protože opozice jim hrozila že rozpoutá peklo, když to udělají . No bodejť. Ti totiž moc dobře vědí, na rozdíl od něj, co to znamená udržet si tam takového koně. V opoziční době. Oni s námi mít takové ohledy nebudou – jak se ukázalo v aktuálních nominacích mediální rady. Tady jenom pokrčil rameny – no co chcete dělat, když mají většinu. Ale když jste měli většinu vy, tak jste neudělali….NIC. A v tom je ten zásadní rozdíl,“ napsal nekompromisně. Tomanec se tím však netrefuje jen do jedné schůzky nebo do jednoho jména, ale do celé mentality, která se tváří bezmocně v opozici a přitom promarnila dobu, kdy mohla jednat.
Jeho text je cenný i v tom, že pojmenovává něco, co v opozičním prostředí doutná už delší dobu, totiž znechucení z permanentních výmluv, z alibismu a z pocitu, že i zjevná selhání se uvnitř strany dají vždycky nějak ukecat. „Své vazby s Matochou v této souvislosti nijak nevyvrátil, ani nevysvětlil. A pak už to byla jenom série výmluv a hledání důvodů proč to nejde. Válec Babiš, Česko bylo vždy levicovou zemí, strejcokracie je nepravdivý zlý pojem, který nám škodí, zase tak špatně jsme ve volbách nedopadli, jsme poslední stranou držákem ve střední Evropě, být ve straně je pro mladé nuda, odvolání Baxy Klempířem je naprosto legitimní, STAN měl teď více jen o desetinky procenta, to není tak hrozné. Prostě festival zoufalé marnosti a beznaděje. Ani náznak pokory, sebereflexe nebo pokání. Zodpovědnosti už vůbec,“ popsal čtvrteční ODS talk jeho účastník Tomanec. To není už obyčejná kritika někoho, kdo věřil v procitnutí ODS z výsledku prohraných voleb. To je téměř diagnostika rozkladu politického instinktu ODS, který se utápí ve výmluvách a mezitím nechává věci dojít do bodu, kdy si voliči musejí sami dopočítávat, kdo jim právě podrazil deklarované principy. A Tomanec ještě přitvrdil. „Ten člověk už je úplně mimo realitu, o zemi mu vůbec nejde a pokud tam budou mít slovo, funkci a vliv on a jemu podobní, třebas Vondra, nic se nepohne,“ zdůraznil. Když pak připomněl i Vondrův starší výrok, že Trump byl podle něj pro nás lepší volbou než Kamala, přidal už jen jedovatou tečku: „No tak voliči, až budete dnes tankovat, vzpomeňte si u toho na své americké kolegy se stejným názorem jako má Alexandr Vondra. A všem jím pěkně poděkujte.“
Tomanec tak do celé aféry nevnáší jen další dávku rozhořčení, ale i mnohem širší rámec, v němž se kauza kolem Berkovce a Matochy nejeví jako izolované selhání několika jednotlivců, ale jako symptom většího problému, totiž politické pohodlnosti, samouspokojení a neschopnosti nést následky vlastních rozhodnutí. Opozice v jeho podání nevypadá jako síla, která statečně vzdoruje převaze koalice, ale jako prostředí, kde se dlouhodobě pěstuje kultura výmluv, vztahových vazeb a křečovitého ujišťování, že to vlastně není tak zlé, i když to zlé je zcela očividné. Proto jeho slova do celé věci zapadají tak přesně. Největší škoda tu neleží jen v tom, že někdo podpořil Berkovce nebo že někdo mlčí o Matochovi. Největší škoda leží v tom, že lidé, kteří se mají tvářit jako protipól podobných praktik, začínají v rozhodujících chvílích působit podezřele podobně.
Největší ironie celé věci spočívá v tom, že i kdyby šlo o výměnné obchody skutečně proběhly, nemusejí přinést vůbec nic. Opozice potřebovala alespoň jeden hlas navíc, aby do užšího výběru dostala některé své kandidáty, například Daniela Hermana nebo právničku Annu Koller, jenže odtud ke skutečnému zvolení vede ještě dlouhá cesta a v dnešním složení Sněmovny působí úspěch těchto jmen spíš jako zbožné přání než realistický plán. Jinými slovy, pokud by se opravdu obchodovalo s podporou Berkovce za opoziční kandidáty, je dost možné, že se část opozice jen nechala natáhnout a zaplatila důvěryhodností za něco, co stejně nemusí vyjít. To je na celé věci možná vůbec nejžalostnější. Nejenže takový obchod smrdí, on ještě může být i úplně hloupý.
Vládní koalice má totiž ve finální osmnáctce bohatý výběr kandidátů, kteří vyhovují jejím představám o politické spolehlivosti. Opozice se tedy mohla umazat kvůli lidem, kteří nakonec zvoleni vůbec nebudou, zatímco Berkovec, Matocha a jim podobní si odnesli to hlavní, totiž průchod do další fáze. Pokud je tohle výsledek údajně odpovědné taktiky, pak je to opravdu strategie hodná potlesku jen ve velmi zvláštní politické škole.
Celý ten příběh tak přestává být jen epizodou kolem mediálního výboru a stává se učebnicovým obrázkem opozičního selhání v momentu, kdy měla být na stole jasnost, pravda a ochota nést následky. Místo toho přišlo ticho, pak podivně děravé vysvětlení, poté další mlčení a nakonec rozzuřená veřejnost, která si začala počítat hlasy sama. Když si voliči musejí sami dopočítávat, kdo z jejich politiků pomohl dál člověku typu Berkovce, je něco opravdu špatně. Tady už nejde o lajky, jak Talíř psal. Tady jde o něco mnohem horšího. O to, že část opozice si zjevně pořád myslí, že voličům stačí několik morálně znějících vět, zatímco matematika, paměť a selský rozum zůstanou sedět tiše v koutě.
Jenže tentokrát nezůstaly. A proto dnes kolem Františka Talíře nevisí jen otázka, zda hlasoval pro Berkovce. Visí kolem něj mnohem nepříjemnější podezření, že se pokusil politický obchod schovat za jazyk menšího zla.
