Bohumil Kartous by možná hledal dezinformační vzorce, jiní by mluvili o zákulisních dohodách, ale Zdeněk Šarapatka to pojmenoval po svém, s ironickou brutalitou, která je v podobných chvílích často přesnější než deset opatrných politologických analýz. Volba kandidátů do Rady České televize v mediálním výboru Poslanecké sněmovny se podle něj proměnila v přesně ten typ veřejné ostudy, kdy čísla mluví naprosto jasně, ale politici se tváří, že zrovna tady matematika selhává, selský rozum odešel na oběd a pravděpodobnost je jen jakýsi nešťastný omyl.
Šarapatka se ostře pustil především do opozičních stran, které se po hlasování začaly jedna přes druhou dušovat, že pro Pavla Matochu, Luboše Xavera Veselého, Jiřího Šlégra, Romana Bradáče ani Stanislava Berkovce nehlasovaly, přestože samotná aritmetika ukazuje, že bez části opozičních hlasů by se někteří z těchto kandidátů do užšího výběru vůbec nedostali. V tom se celá věc mění z obyčejně podezřelé parlamentní procedury v mnohem větší problém. Nejde jen o to, že se o místa v Radě ČT znovu ucházejí lidé spojení s destruktivním tlakem na televizi a s nezákonným odvoláním dozorčí komise, které stálo veřejnoprávní instituci miliony. Jde i o to, že část opozice, která se jinak ráda stylizuje do role poslední hráze proti rozkladu veřejné služby, se v rozhodující chvíli začíná chovat tak, že zanechává po sobě jen politickou mlhu, zapírání a velmi nápadné ticho tam, kde by měla stát úplně obyčejná odpověď na jednoduchou otázku: kdo ty hlasy dodal.
Právě na to Šarapatka upozornil ve dvou textech, které dohromady působí jako sarkastický obžalovací spis proti prostředí, v němž se údajná obrana České televize najednou zadrhne přesně ve chvíli, kdy je třeba přestat pózovat a začít nést odpovědnost za konkrétní hlasování. Ve svém dnešním vyjádření připomněl, že spor se nevede jen o jména kandidátů, ale i o samotnou podobu volby, tedy o to, zda má v mimořádné situaci dál pokračovat tajný režim, který umožňuje pohodlně hlasovat a následně se od výsledku distancovat. „Jde také o střet argumentů nad veřejnou volbou místo stávající tajné volby radních ČT jak ve výboru, tak na plénu Sněmovny,“ napsal Šarapatka a vzápětí velmi tvrdě vysvětlil, proč považuje lpění na tajné volbě právě teď za neobhajitelné. Připomněl, že čtveřice kandidátů, tedy Matocha, Veselý, Šlégr a Bradáč, podle pravomocných soudních závěrů přispěla ke vzniku škody na veřejnoprávní instituci ve výši čtyř milionů korun v důsledku nezákonného jednání, a právě proto podle něj situace opravňuje k mimořádným prostředkům. Jinými slovy, nejde o běžnou procedurální debatu, ale o případ, kdy by ochrana občanů, tedy koncesionářů, měla mít přednost před pohodlím politiků, kteří se schovávají za anonymitu hlasování. Když pak dodal, že veřejná volba mediálních rad může být jedním z nástrojů, jak zamezit pokračování v nezákonném chování konkrétních kandidátů, přesně trefil jádro celé věci. Tajná volba dnes už nepůsobí jako ochrana svobodného svědomí poslance. Působí jako krytí pro ty, kdo chtějí udělat pochybnou věc a pak se od ní co nejrychleji odsunout.
To je také důvod, proč Šarapatka tak ostře zmiňuje senátora ODS Zdeňka Nytru, který se i nadále drží názoru, že tajná volba je správná. Šarapatka k tomu jedovatě poznamenal, že Nytra je bezpochyby pamětliv dobré demokratické tradice, jenže zároveň dodal, že tato tradice nejspíš nepočítala s „g.áz.y, tlačenými do Rady ČT gaunery při vědomí jejich nezákonného jednání“. Tady už nejde o salonní polemiku, ale o zcela vědomé stržení masky z jednoho velmi častého českého politického alibi. Tedy z představy, že procedura je sama o sobě posvátná a že není třeba ji přehodnocovat ani tehdy, když se z ní fakticky stává stroj na rozpuštění odpovědnosti. Právě v tomto ohledu je Šarapatkův text cenný, protože odmítá ten líný formalismus, jímž se v české politice často omlouvá všechno možné. Ano, tajná volba může mít v některých situacích své opodstatnění. Jenže ve chvíli, kdy se evidentně stává nástrojem, díky němuž se do užšího výběru dostávají lidé s tak zatíženou minulostí a nikdo se k tomu nechce přihlásit, přestává být ochranou demokracie a začíná být pohodlným nástrojem jejího rozmazávání.
Ještě ostřejší byl ale Šarapatka ve svém prvním textu, který zcela rezignuje na uhlazený politický jazyk a místo toho předvádí sarkastickou pitvu celé sněmovní záhady. „Křížovky v koncích. Ježek v kleci hadr. Chybí ti písmeno. Hned tak ho nevyndáš. Selhává tady i ‚matika‘: neznámá je pořád proměnná. V čudu je i sám Pascal, tatínek přepočtu možností: pravděpodobnost veliká, náhoda mizivá,“ napsal a pokračoval v podobném duchu dál, jako by chtěl ukázat, že celá ta trapná hra na nikdo-neví-kdo-hlasoval už dávno překročila hranici politické serióznosti a propadla se někam mezi absurdní detektivku a poslaneckou frašku. Šarapatka si přitom nedělá žádné iluze o tom, jak celá věc skončí. „Hlas ‚našich‘ pro g.áz.a Matochu a čtyři pro Berkovce ve výboru Sněmovny tu navždycky už nikdo nepřizná,“ píše s hořkým sarkasmem a právě zde je možná nejpřesnější. Na celé věci je nejodpornější právě tohle vědomí, že aritmetika je jasná, veřejná prohlášení jsou v přímém rozporu s výsledkem, a přesto se zřejmě veřejnost spolehlivě nedozví, kdo přesně se rozhodl podat těmto kandidátům pomocnou ruku. Jeho text nepůsobí jako přehnaná glosa, ale jako velmi přesná charakteristika stavu české parlamentní kultury. Hlasy existují, ale jejich autoři nikde. Čísla sedí, ale politická odvaha se vypařila. Zůstává jen ta známá a nechutná disciplína, v níž se každý zaklíná zásadami a nikdo nechce stát za výsledkem.
Do této situace pak Šarapatka vkládá i konkrétní citace opozičních politiků, čímž celou věc ještě víc utahuje do smyčky veřejné trapnosti. Připomněl i vyjádření Martina Kupky. „To, že do užšího výběru postoupili lidé, kteří v minulosti poškodili ČT a její nezávislost, považuji za chybu. Naši poslanci pro ně nehlasovali. Je zcela zřejmé, že mezi námi podporovanými kandidáty nebudou z uvedených důvodů Pavel Matocha, Lubomír Veselý, Roman Bradáč ani Jiří Šlégr. Nebudeme hlasovat ani pro Stanislava Berkovce, který se objevil mezi novými kandidáty,“ uvedl Kupka. Zmínil i slova Jana Jakoba, podle něhož jako člena mediálního výboru nehlasoval pro žádného kandidáta proti nezávislosti médií veřejné služby a neúčastnil se žádných dohod. Dále citoval vyjádření Pirátů, že nevolili a nebudou volit žádné bývalé politiky ani radní, kteří ČT způsobili škodu, a konečně i Matěje Hlavatého, který napsal, že ani on, ani Ester Weimerová nehlasovali pro Berkovce, Matochu, Xavera a jim podobné. Zde se již celý příběh přestává tvářit jako neurčitý konflikt interpretací a začíná připomínat skoro laboratorní příklad politického rozporu mezi slovy a výsledkem. Na jedné straně série kategorických popření. Na straně druhé prostá matematika, která říká, že minimálně čtyři hlasy z opozice u Berkovce být musely. A mezi tím nic. Žádné vysvětlení. Žádné přiznání. Jen známé „to my ne“.
Tato disproporce dělá z celé situace něco mnohem vážnějšího než jen procedurální zmatek. Kdyby šlo o kandidáty bez zatížené minulosti, bez jasného mocenského pozadí a bez symbolického významu pro budoucnost Rady ČT, dalo by se celé hlasování ještě odbýt jako běžný parlamentní chaos. Jenže tohle tak není. Pavel Matocha, Luboš Xaver Veselý, Roman Bradáč a Jiří Šlégr nejsou nějaká neutrální jména z výtahu životopisů. Jsou to lidé, kteří jsou spojeni s obdobím, kdy se Rada České televize proměnila z kontrolního orgánu v nástroj politického nátlaku. Jsou to lidé, kteří stáli u nezákonného odvolání dozorčí komise, které následně veřejnoprávní instituci přineslo milionové škody. Jsou to lidé, kteří dlouhodobě pomáhali vytvářet atmosféru, v níž se televize nehlídala ve prospěch veřejnosti, ale ostřelovala ve prospěch konkrétního mocenského vkusu. Proto je naprosto zásadní, kdo jim znovu pomohl postoupit dál. Tady již nejde o maličkost, nýbrž o důvěryhodnost samotného opozičního tábora, který se jinak rád zaklíná obranou médií veřejné služby.
Šarapatka navíc velmi přesně pojmenoval i to, co z celé situace dělá už téměř groteskní obraz. „Zloděj křičí, chyťte zloděje,“ napsal. „Kdo mlčí, nepřiznává, ale nepopírá,“ dodal. To je přesně ten mechanismus, který dnes sledujeme v přímém přenosu. Nejde o to, že by opozice neměla právo se bránit nařčení, pokud je přesvědčena o své čistotě. Jde o to, že obrana je v tomto případě vedena čistě deklaratorně, bez schopnosti uzavřít základní logickou díru. Pokud všichni jmenovaní tvrdí, že to nebyli oni, pak buď někdo z nich neříká pravdu, nebo někdo další záměrně mlčí a nechává ostatní, ať se v tom dusí. Ani jedna varianta nevypadá dobře. Ani jedna se nedá prodat jako odpovědné politické chování v mimořádně citlivé chvíli, kdy se rozhoduje o dalším směřování Rady ČT.
Do celé věci navíc vstupuje i mlčení Františka Talíře, které Šarapatka nezapomněl sarkasticky vypíchnout poznámkou, že jeho vyjádření chybí, protože „přeci jen, jsou Velikonoce“. Tohle rýpnutí je možná malé, ale v kontextu celé situace přesné. Nejde jen o to, kdo co řekl. Jde i o to, kdo v takové chvíli raději neříká nic. Předseda výboru má přitom v podobné kauze dvojnásobnou odpovědnost, a to nejen za vlastní hlas, ale i za politickou důvěryhodnost celého procesu. Ticho v takové chvíli nepůsobí jako noblesní zdrženlivost, ale jako součást problému. Protože i ono pomáhá vytvářet přesně tu mlhu, v níž se zjevně odehrálo něco, co se stalo jen díky části opozice, ale co současně nikdo nechce nést na svých bedrech, a na kterou Šarapatka poukázal.
Ještě důležitější ale je, že Šarapatka nevede tuhle kritiku jen jako osobní výpad nebo emocionální status. Ve skutečnosti velmi přesně popisuje širší nemoc celé české politiky. Tedy situaci, kdy i v otázkách tak závažných, jako je ochrana veřejnoprávních médií, se nakonec všechno rozplizne do procesní neprůhlednosti, anonymního hlasování a následného zapírání. Demokracie navenek funguje dál, procedury formálně fungují, kandidáti postupují, výbory zasedají, prohlášení se vydávají. Jenže pod povrchem se ztrácí to nejdůležitější, totiž schopnost nést odpovědnost za rozhodnutí. Proto má spor o veřejnou nebo tajnou volbu takový význam. Není to technikálie ani procedurální hra pro ústavní puristy. Je to spor o to, zda si poslanci budou muset stát za svým hlasem právě ve chvíli, kdy jde o kandidáty s mimořádně problematickou minulostí, nebo zda se znovu schovají za oponu, z níž se pak snadno vystupuje jako zásadový obránce nezávislé televize, přestože vlastní hlas řekl něco jiného.
Na celé věci je mimořádně výmluvné i to, jak málo vlastně stačí, aby se část opozice dostala do stejného typu bahna, jaké jinak tak ráda přičítá vládní většině. Stačí několik hlasů. Stačí jedna tajná procedura. Stačí pár následných vět o tom, že „my ne“. Rázem se obraz obránců veřejnoprávní televize začne bortit. Ne proto, že by snad opozice jako celek přestala mít pravdu, nýbrž proto, že ani ona sama nedokáže v rozhodující chvíli působit důvěryhodně. To je pro vládu vždycky ten nejlepší dárek. Není totiž nic cennějšího než opozice, která mluví správně, ale hlasuje tak, že pak musí složitě vysvětlovat, proč matematika nesedí s jejím morálním rozhořčením.
Šarapatka se tak ve skutečnosti nepouští jen do opozičních stran kvůli jednomu hlasování. On je zkouší z elementární politické poctivosti. Zatím ten test nevypadá dobře. Pokud někdo opravdu bere obranu České televize vážně, nemůže se spokojit s tím, že po hlasování vydá pěkné prohlášení a bude předstírat, že tím je vše vyřízeno. Musí být schopen vysvětlit výsledek. Musí být schopen říct, kdo pomohl dál lidem, kteří už jednou veřejnoprávní instituci poškodili. Musí být schopen nést důsledky vlastní procedury. Pokud to nedokáže, pak je celý ten velikonoční sněmovní kvíz o čtyřech ztracených hlasech opravdu jen další kapitolou v české politické detektivce, kde se všichni tváří jako hrdinové, ale mrtvola důvěryhodnosti už dávno leží uprostřed místnosti.
Proto má Šarapatkův vztek i jeho ironie smysl. Nejde v ní jen o osobní jízlivost, ale o přesné pojmenování situace, kdy se opozice sama vystavila velmi nepříjemnému podezření a zatím nepředložila nic, co by ho skutečně rozptýlilo. Do té doby bude platit jediné. Hlasy pro Matochu, Xavera a Berkovce se našly. To je fakt. Když došlo na počítání, opozice najednou nevěděla, kdo je dodal. To není již jen politický problém, nýbrž učebnicový obraz toho, jak vypadá parlamentní mlha ve chvíli, kdy se její autoři ještě pořád snaží vydávat za strážce světla.
