Ministerstvo zahraničí se rozhodlo veřejně distancovat od výroku prezidenta Petra Pavla o Donaldu Trumpovi a v několika větách předvedlo něco, co v normálně fungující zemi působí až neuvěřitelně malicherně. Rezort, který má hájit zahraničněpolitické zájmy státu, se stal symbolem války s Hradem.
Prezident Petr Pavel v debatě na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a v podcastu Ptám se já kritizoval Donalda Trumpa za výroky vůči spojencům v NATO a prohlásil, že „Trump pro snížení důvěryhodnosti Aliance udělal za posledních několik týdnů více, než se podařilo Vladimiru Putinovi za mnoho let“. Prezident tím reagoval na Trumpovu kritiku NATO v souvislosti s americko-izraelskou válkou proti Íránu a připomněl, že Aliance stojí na principu odstrašení a efektivní obrany, které se ztrácejí ve chvíli, kdy ji začne rozkládat sám prezident Spojených států. Místo aby ministerstvo zahraničí vzalo na vědomí, že prezident republiky v zahraničněpolitické debatě vyslovil svůj názor, rozhodlo se sehrát aktivistickou roli opravného dozorce a zveřejnilo prohlášení, v němž „vyjádřilo politování“ nad obsahem Pavlových slov a zdůraznilo, že nejde o oficiální pozici vlády. Současně ujistilo, že vláda přikládá zásadní význam síle, jednotě a věrohodnosti NATO a pevnému transatlantickému partnerství a že česko-americké vztahy jsou mimořádně silné a dále se prohlubují v oblasti obrany, bezpečnosti, energetiky, ekonomiky i nových technologií. Celé to působí tak dětinsky, až je skoro obtížné uvěřit, že podobný text skutečně opustil oficiální komunikační kanály české diplomacie.
Na celé věci je výmluvné již to, jak prázdný a přitom útočný výstup je. Ministerstvo totiž nevyvrací, že by Trumpova slova a jeho zacházení se spojenci objektivně podrývaly důvěryhodnost NATO. Nevede polemiku s Pavlovým hodnocením, neukazuje, v čem by se prezident mýlil, ani nepřináší žádnou hlubší argumentaci o tom, proč je takové srovnání přehnané nebo nepřesné. Místo toho jen byrokraticky oznamuje, že prezident nemluvil za vládu, a k tomu připojuje několik povinných vět o síle transatlantického partnerství. Tím ale neříká nic zásadního o věci samé. Říká pouze to, že Petr Macinka a jeho ministerstvo měli potřebu veřejně signalizovat odlišnost, loajalitu vůči vlastní vládní linii a hlavně chuť prezidenta symbolicky okřiknout. Z Černínského paláce se nestává instituce, která přináší klid, profesionalitu a stabilitu, ale nervózní politický aparát, který má potřebu reagovat na každý prezidentský výrok jako uražený konkurent, jenž si chce za každou cenu vymezit teritorium.
Je skoro fascinující, jak banální je obsah sdělení ve srovnání s tím, jak skandální je forma. Samozřejmě že prezidentův názor není automaticky oficiální pozicí vlády. To je ústavní a politická banalita, kterou není třeba vysvětlovat. Stejně tak nelze pochybovat, že vláda usiluje o pevné vztahy se Spojenými státy a že diplomatický jazyk bývá střízlivější než prezidentovo politické hodnocení. Proto je celé nedělní „politování“ směšné. Ministerstvo neoznámilo nic, co by veřejnost nevěděla. Jen zneužilo svou institucionální autoritu k tomu, aby vypadalo, že prezident republiky překročil meze, které je třeba okamžitě korigovat. To již není zahraniční politika, nýbrž osobní souboj převlečený za státní komunikaci. Petr Macinka v posledních měsících dělá vše pro to, aby česká diplomacie přestala působit jako profesionální služba státu a začala připomínat prodlouženou ruku jeho politického ega, které se potřebuje neustále vymezovat vůči Hradu, vůči prezidentovi i vůči všem, kdo se od něj odchylují.
Není náhoda, že opozice na tenhle výpad reagovala mimořádně ostře. „Primitivní arogance ministra zahraničí s nulou v CV a hranatou nulou vedle, zjevně dosáhla svého vrcholu. Tyto osoby zmítány svými emocemi a egem by neměly mít oprávnění ani řídit auto, aby neohrožovali bezpečnost silničního provozu,“ komentovala prohlášení ministerstva europoslankyně Danuše Nerudová. „Vláda Andreje Babiše přikládá tak „zásadní význam síle, jednotě a věrohodnosti NATO”, že vydává na obranu zoufalých 1,7 % HDP, americké F-35 označovali politici ANO a SPD jako „předražené a zbytečné” a očerňovali českou muniční iniciativu,“ napsala opoziční TOP 09 pod příspěvek ministerstva. „Degradujete Ministerstvo zahraničních věcí způsobem, jaký nemá od roku 1989 obdoby. Žádná instituce nemůže být hlásnou troubou vyšinutých názorů Petra Macinky. Oni autičkáři jednou odejdou, škoda napáchána zůstane. Proberte se včas,“ vzkázal na ministerstvo Marek Ženíšek. „Já bych prosil, aby si svoje výlevy psal Macinka skrze svoje profily a neznásilňoval oficiální kanály ČR. Díky,“ poprosil ironicky Matěj Hlavatý ministerstvo. Snad nejvýstižněji s přímou stručností shrnul celou situaci Tomáš Zdechovský. „Eroze komunikace ministerstva zahraniční v přímém přenosu. Politováníhodné,“ napsal krátce.
Všechny tyto reakce míří na totéž. Na zjevný pocit, že se z Ministerstva zahraničí stává zařízení, které místo profesionálního výkonu státní služby ventiluje momentální podráždění svého šéfa, což je problém mnohem vážnější než samotná přestřelka o Trumpa. Prezidentův výrok mohl být předmětem politické polemiky, mohl být kritizován, mohl být odmítnut vládními politiky na jejich osobních profilech. Jakmile se ale k tomu nechá použít oficiální účet a autorita ministerstva, mění se celá věc v institucionální zneužití. Nejtrapnější je tato epizoda v kontextu dlouhodobě napjatých vztahů mezi Pavlem a Macinkou. Pokud si ministr zahraničí zvykne, že oficiální účet rezortu slouží jako nástroj jeho osobních mocenských soubojů, velmi rychle se ztratí hranice mezi politickým názorem a státní komunikací. Ministerstvo přestává být zdrojem důvěryhodné a předvídatelné informace a stává se polem boje o symbolický vliv. To není drobná stylistická chyba. To je zásah do samotného charakteru instituce. Diplomacie přitom funguje právě proto, že si dlouhodobě buduje obraz profesionality, předvídatelnosti a jisté zdrženlivosti. Jakmile její oficiální kanály začnou sloužit jako zbraně v domácí politické šarvátce, přestává být jasné, co je ještě státní postoj a co už jen psychologická potřeba ministra vymezit se proti prezidentovi. Zahraniční partneři se přitom v takovém prostředí neorientují skrze domácí jemnůstky, ale skrze signály. Tímto Česká republika nevyslala nic dobrého.
