Martin Kuba se ostře pustil do svého někdejšího kolegy z ODS a současného ministra Borise Šťastného kvůli odmítnutému návrhu, který měl poslancům uložit povinnost účastnit se jednání Sněmovny ve střízlivém stavu. Šťastný z Motoristů se proti úpravě postavil s tvrzením, že alkohol je dostupný na každém pracovišti, protože si ho tam kdokoli může přinést, a zákaz prodeje ve sněmovních prostorách by proto nic nevyřešil. Jihočeský hejtman a lídr hnutí Naše Česko mu připomněl, že běžní lidé nemají v zaměstnání privilegium rozhodovat o zákonech pod vlivem a že představa popíjení jako normální součásti pracovního dne je mimo realitu. K odpůrcům návrhu se přidal také místopředseda Sněmovny Patrik Nacher z ANO. Alkohol podle něj do Parlamentu nepatří, přesto označil zavedení povinné střízlivosti za populismus a začal se ptát, jak by se opilý poslanec vůbec poznal a kontroloval.
Takzvaný lex střízlivost předložila skupina poslanců STAN při schvalování novely jednacího řádu, která omezuje možnosti parlamentních obstrukcí. Návrh se neomezoval na zákaz nalévání nebo prodeje alkoholu ve sněmovních restauracích. Požadoval, aby poslanci nevstupovali na jednání pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek a ve střízlivém stavu se účastnili také schůzí výborů, komisí a dalších orgánů dolní komory. Za porušení měla následovat možnost vykázání ze schůze a disciplinární řízení. Sněmovní většina však návrh odmítla, takže na zákonodárce se dál nevztahuje srovnatelná výslovná povinnost, jakou zákoník práce stanoví zaměstnancům.
Šťastný se při obhajobě odmítavého postoje zapletl do výroku, který zněl, jako by přístup k alkoholu na pracovišti představoval nevyhnutelný přírodní jev. Každý si podle něj může láhev koupit, schovat do tašky a donést do zaměstnání, takže zákaz prodeje ve Sněmovně postrádá smysl. Takové vysvětlení ale mířilo jinam než předložená úprava. STAN nenavrhoval prohledávání poslaneckých zavazadel ani prohibici v okolních obchodech. Chtěl zavést jednoduché pravidlo, že člověk rozhodující o státním rozpočtu, trestních zákonech, daních nebo vysílání vojáků nemá hlasovat a vystupovat pod vlivem. Šťastný odpověděl argumentem, že kdo se chce napít, stejně si alkohol přinese, jako by existence možnosti pravidlo porušit dokazovala zbytečnost pravidla jako takového.
Kuba jeho výklad zasadil do reality pracovišť, kde chyba člověka pod vlivem nekončí směšnou poznámkou ve stenozáznamu. „Ahoj, Borisi Šťastný. Oba jsme doktoři. Já nevím, jak ty, ale já jsem dost času strávil na operačním sále na kardiochirurgii jako anesteziolog. Tam se tedy alkohol používá k dezinfekci, ale fakt ho tam nikdo nepopíjí, protože když tam uděláš chybu, můžeš pacienta během chvíle zabít,“ napsal ministrovi. Připomněl mu, že běžný zaměstnanec nemůže přijít opilý do továrny, nemocnice, školy nebo kanceláře a vysvětlovat nadřízenému, že zákaz stejně nemá význam, protože si láhev dokázal přinést z obchodu. „Nechci se tě dotknout, ale představa, že většina lidí v práci normálně popíjí alkohol, je fakt mimo. A jinak: co se stane běžnému obyvateli naší země, když jej v práci přistihne zaměstnavatel, že je opilý? Musí na hodinu skončit,“ dodal Kuba.
Jeho formulace o automatickém okamžitém vyhazovu je politickou zkratkou, protože pracovněprávní důsledky závisejí na závažnosti, okolnostech i druhu práce. Podstata výtky ale sedí. Zaměstnanci mají povinnost nevstupovat na pracoviště pod vlivem, nepožívat tam alkohol a na výzvu oprávněného vedoucího se podrobit zkoušce. Soudy řeší případy dechových kontrol, odmítnutí zkoušky i ukončení pracovního vztahu, aniž by někdo tvrdil, že kontrola střízlivosti představuje neřešitelnou technologickou záhadu. Poslanci si naproti tomu ponechali výjimečné postavení a ještě u toho vysvětlovali veřejnosti, že jsou dospělí lidé, kteří žádné pravidlo nepotřebují.
Šťastný na Kubův úder reagoval obviněním, že bývalý stranický kolega využívá jeho jméno k nahánění podpory před komunálními volbami. „Ahoj Martine, chápu, že si potřebuješ na mém jménu a tomto tématu nahnat před komunálkami trošku preferencí, ale poslechni si pečlivě obě má vystoupení ve Sněmovně. Neřekl jsem, že poslanci nebo lidé mají v práci pít,“ ohradil se. V tomto bodě měl pravdu: netvrdil, že většina zaměstnanců běžně popíjí. Zvolil však tak nešikovnou obhajobu, že Kubovi nahrál na snadnou smeč. Když ministr při debatě o povinné střízlivosti začne vysvětlovat, že alkohol je dostupný na všech pracovištích, protože si ho tam lze přinést, nemůže se následně divit, že jeho slova znějí jako omluva poslaneckého privilegia.
Šťastný svůj argument rozvedl tím, že poukazoval pouze na marnost zákazu prodeje. „Žádné zákazy prodeje to nevyřeší, kdo by chtěl, může to takto obcházet, prakticky každý si může koupit v obchodě láhev alkoholu a v tašce přinést na pracoviště a tam pít, i když je to nelegální. Příště bude nápad zakázat prodávat alkohol v obchodech kolem pracovišť? Blázinec,“ napsal. Jenže tím potvrdil, že mluví o jiném problému. Jestli lze zákaz porušit přinesenou lahví, není argumentem proti zákazu výkonu poslanecké práce pod vlivem. Stejnou logikou by bylo možné odmítnout zákaz alkoholu za volantem, protože řidič si může láhev koupit na čerpací stanici, nebo zákaz kouření v nemocnici, protože cigarety prodávají v trafice přes ulici.
Celý střet navíc ukázal rozdíl mezi zákazem prodeje a povinností střízlivosti, který část poslanců ochotně rozmazávala. O tom, zda má Parlament ve svých restauracích a barech prodávat pivo, víno či lihoviny, lze vést zvláštní debatu. Poslanec si skutečně může alkohol obstarat jinde. Lex střízlivost ale mířil na stav člověka při výkonu mandátu, nikoli na místo nákupu. Zákonodárce by mohl večer pít, mohl by si alkohol koupit a mohl by ho vlastnit. Nesměl by pod jeho vlivem rozhodovat na schůzi a při zjištění opilosti by čelil konkrétním následkům. Šťastný se proti tomuto jádru bránil větou o lahvi v tašce, která pouze dokazuje, že zákaz bez kontroly lze obejít. To lze říct o téměř každém zákonu, který kdy Sněmovna schválila.
Ještě podivnější představení nabídl Patrik Nacher. Označil se za celoživotního abstinenta, potvrdil, že alkohol nepatří do Sněmovny ani na jiné pracoviště, a vzápětí návrh odmítl jako čistokrevný populismus. „Zároveň mi však přijde opravdu absurdní vytvářet novou zákonnou úpravu. Jde totiž především o otázku respektu k vážené instituci, osobní odpovědnosti a profesionálního přístupu ze strany každého jednotlivého poslance a poslankyně,“ napsal. Podle něj nebylo zřejmé, jak zákaz kontrolovat, vymáhat a sankcionovat. Ve sněmovní debatě se ptal, zda má jako místopředseda komory pouze oznamovat, že mu někdo připadá podnapilý.
Nacher tím smíchal dvě rozdílné otázky. Je namístě přesně určit, kdo smí poslance vyzvat ke zkoušce, na základě jakých známek, jak se výsledek ověří a kdo rozhodne o vykázání. To jsou legitimní připomínky k provedení návrhu. Není však pravda, že by stát nevěděl, jak zjistit přítomnost alkoholu. Existuje dechová zkouška, odborné lékařské vyšetření i toxikologický rozbor. To by mohl poslanec Nacher jako zákonodárce alespoň tušit, když ne dopodrobna znát.
Argument osobní odpovědností navíc působí směšně ve chvíli, kdy zákonodárci osobní odpovědnost odmítají doplnit měřitelným pravidlem. Každý řidič může rovněž slíbit, že se zachová odpovědně, přesto se u něj alkohol kontroluje. Lékař, strojvedoucí, policista nebo pracovník továrny může být slušný a disciplinovaný, ale jeho zaměstnavatel se nemusí spokojit s čestným prohlášením. Ve Sněmovně, kde se rozhoduje o životě milionů lidí, má však podle Nachera postačit respekt k instituci. Pokud by tento respekt vždy fungoval, nevznikaly by ani veřejné dohady o podnapilých poslancích, nočním nalévání ve sněmovních prostorách a projevech, jejichž nesrozumitelnost se vysvětlovala únavou, léky nebo společenským večerem.
Debata v dolní komoře nakonec připomínala spíš soutěž v hledání výmluv než vážnou úvahu o důvěryhodnosti parlamentu. Poslankyně STAN Ester Weimerová vyzvala kolegy, aby lidem ukázali, že normální je nepít. Taťána Malá z ANO návrh označila za bezzubý, ale chtěla ho podpořit kvůli symbolickému významu. Marek Benda z ODS namítl, že přijímat zákony jako symboly je chyba. Marek Výborný z KDU-ČSL tvrdil, že poslanci jsou dospělí a mají se chovat odpovědně. Zdeněk Hřib připomněl, že člověk pod vlivem těžko může být způsobilý k výkonu mandátu. Poslanec ANO Pavel Růžička úroveň debaty uzavřel výrokem, že poslouchat předkladatele ve střízlivém stavu nelze. Návrh nakonec poslanci neschválili.
