Tomio Okamura v nedělním speciálu CNN Prima NEWS předvedl zahraniční politiku ve stylu cestovní kanceláře s příměsí geopolitické slepoty. Předseda Poslanecké sněmovny a šéf SPD hájil plánovanou cestu do Číny jako praktickou misi za turisty, zrušením víz a hospodářskými příležitostmi. Zdeněk Hřib mu proti tomu připomněl, že Peking není lázeňské město čekající na český veletržní stánek, ale autoritářský režim, který zadržuje občany cizích států, pracuje s nátlakem a u Tchaj-wanu nesnese ani slovní přešlap. Okamura chtěl z návštěvy udělat rozumný obchod bez ideologie. Hřib mu ukázal, že právě u Číny se ideologie nedá odložit u vchodu vedle kabátu. Oficiální česká delegace má do Pekingu zamířit poprvé od roku 2019, kdy zemi navštívil tehdejší prezident Miloš Zeman. A právě zemanovská stopa se v debatě vracela jako špatně zaplacená faktura za staré sny o čínských miliardách.
Okamura svou cestu prodával s větou, že je potřeba „dát ideologii stranou“. V jeho podání to znělo skoro prostě: méně řečí o režimu, více turistů, méně hodnot, více peněz, méně bezpečnostních otázek, více terakotové armády. Šéf dolní komory tvrdil, že sleduje šest hlavních cílů. Mluvil o podpoře cestovního ruchu z Číny, od něhož si slibuje stovky milionů pro českou ekonomiku, a také o snaze zrušit vízovou povinnost pro české občany cestující do Číny. Ta se podle podkladů v Evropské unii vztahuje pouze na Českou republiku a Litvu. Okamura zároveň uvedl, že přípravu návštěvy konzultoval s českými zpravodajskými službami. Papírově to může vypadat jako seznam bodů pro zahraniční cestu. Politicky je to ale mnohem méně nevinné: předseda Sněmovny jede do Pekingu ve chvíli, kdy Čína zadržela českého podnikatele a kdy bezpečnostní rozměr vztahů s Pekingem nelze zamést pod koberec suvenýrem z výstavy.
Hřib Okamurovi vytkl, že taková cesta vysílá špatný signál. Neřešil, jestli se do Číny obecně smí jezdit, ale kdy, kdo, s jakým mandátem a za jakých okolností. Podle předsedy Pirátů Okamura legitimizuje režim, který používá „diplomacii pomocí rukojmích“, tedy zadržování občanů cizích států jako nástroj politického tlaku. Česká republika na začátku roku zadržela čínského novináře a Čína před několika dny zadržela českého podnikatele; podle některých názorů může jít o reakci na český krok. V takové situaci nepůsobí Okamurův plán jako chladná státnická mise, ale jako výlet člověka, který chce uprostřed bezpečnostního sporu mluvit hlavně o návštěvnosti, vízech a tom, že by se v Praze hezky vyjímala terakotová armáda.
Okamura se snažil vystupovat jako pragmatik, který rozumí byznysu a nechce se nechat svazovat ideologickými předsudky. Jenže podobný slovník už Česko zná z éry Miloše Zemana. Také tehdy se mluvilo o ekonomické diplomacii, investicích, nových příležitostech a cestě na Východ, která prý konečně přinese peníze. Hřib mu proto připomněl, že naprostá většina čínských investic slibovaných za Zemanova prezidentství se nikdy neuskutečnila. Z velkých slibů zůstaly vzpomínky na podlézavost, politické fotografie a hořký pocit, že se Česká republika kvůli iluzi miliard tvářila vůči Pekingu vstřícněji, než bylo zdrávo. Okamura nyní nabízí podobnou melodii, jen s jiným aranžmá: místo čínských investic turisté, místo velkých memorand víza, místo státnické vážnosti výstava terakotové armády.
Hřib zároveň varoval před českými investicemi v Číně, protože riziko není jen v tom, že sliby zase skončí ve ztracenu. Rizikem je i ztráta know-how. Předseda Pirátů připomněl zkušenost německých automobilek a použil formulaci, která Okamurovu pohádku o jednoduchém obchodu s Pekingem poslala do příkopu. Německé firmy si podle něj v Číně „vykrmily asijského tygříka a ten teď otevřel tlamu“. V té větě je víc zahraničněpolitického realismu než v celém Okamurově katalogu cestovních cílů. Čína není charitativní partner, který jen čeká, až mu předseda české Sněmovny přiveze prospekt o Praze. Je to mocnost, která si bere technologie, učí se, kopíruje, posiluje a potom začne soupeřit s těmi, kdo jí roky nosili know-how v dárkovém balení.
Ani Okamurův sen o čínských turistech Hřib nenechal bez odpovědi. Šéf SPD mluví o stovkách milionů pro českou ekonomiku, jenže návštěvníci z Číny podle Hřiba míří hlavně do Prahy. A Praha není prázdná vitrína připravená na další zájezdové autobusy. Metropole řeší tlak na bydlení, přetížené centrum a ceny, které už dnes vyhánějí část obyvatel z vlastního města. Okamura počítá peníze, Hřib připomíná dopady. To je rozdíl mezi turistickým sloganem a politikou města, kde ti lidé opravdu vystoupí z autobusu, zaplní centrum a zvýší tlak na služby i bydlení. Předseda Sněmovny vidí stovky milionů. Bývalý pražský primátor vidí také účtenku, kterou po podobné slávě neplatí Peking, ale obyvatelé hlavního města.
Nejzábavnější část debaty přišla ve chvíli, kdy se Okamura dotkl Tchaj-wanu. Hřib ocenil jeho výrok, že Tchaj-wan je jiná destinace než Čína, protože přesně taková věta je v přímém rozporu s oficiální politikou Pekingu. Čínský režim považuje Tchaj-wan za součást svého území a z podobných formulací dělá diplomatické incidenty. Hřib proto Okamurovi doporučil, aby stejnou větu zopakoval přímo před čínskými představiteli. „To tam určitě řekněte v té Číně, nejlépe až se potkáte s předsedou čínského parlamentu,“ poznamenal sarkasticky předseda Pirátů. Tahle poznámka trefila Okamuru přesně. Doma může hrát muže praktického rozumu, který nechce ideologii. Jenže v Pekingu by mu jedna věta o Tchaj-wanu okamžitě připomněla, že čínská diplomacie není diskusní kroužek SPD.
Okamurův problém je v tom, že chce s Čínou jednat jako s obchodním partnerem a současně se tvářit, že mocenská politika Pekingu je jen nepříjemná poznámka pod čarou. Zadržení českého občana však není poznámkou a varování před nátlakovou diplomacií ideologickou náladou a Tchaj-wan není turistickým detailem katalogu zážitkové cestovní kanceláře, kde je předseda Sněmovny jejím soukromým delegátem, co vyrazí do Pekingu s kufrem plným letáků a vrátí se s historkou o zrušených vízech. Okamura patří mezi nejvyšší ústavní činitele, přičemž každý jeho krok je politicky významným. Pokud do Číny pojede v takto citlivé chvíli, nebude to jen cesta za turisty, leč vzkaz, že český stát je ochoten tvářit se normálně i tehdy, když normální nejsou okolnosti.
Debata se pak vrátila také ke sporu vlády s prezidentem Petrem Pavlem kvůli složení české delegace na summit NATO v Ankaře. Okamura tvrdil, že prezident podle něj zasahuje do zahraniční politiky nad rámec ústavních pravomocí, a dodal, že veřejnost je pokračujícím konfliktem mezi Hradem a vládou už unavená. Hřib chování vládních představitelů označil za „nedospělé“. Přesnější slovo se hledá těžko. Babišova koalice nejdřív bojovala s Hradem o to, zda má prezident jet na summit NATO, pak musela jeho účast po zásahu Ústavního soudu strpět a nakonec se doma řešilo, kdo seděl za kým, komu kdo uvolnil místo a kdo komu údajně dělal ostudu. Jestli je z toho veřejnost unavená, není to kvůli prezidentovi, nýbrž kvůli vládě, která si z aliančního summitu udělala školní hádku o židli.
