Nora Fridrichová se rozhodla žalovat Kancelář Poslanecké sněmovny kvůli tříměsíčnímu zákazu vstupu, který dostala za natáčení rozhovorů s Filipem Turkem a Otou Klempířem mimo prostory vyhrazené pro média. Novinářka se odvolává na obdobné případy z Maďarska, kde podle ní novináři potrestaní za vlády Viktora Orbána uspěli se žalobami. Její případ není ve Sněmovně jediný. Investigativní reportér Seznam Zpráv Lukáš Valášek přišel o možnost získat akreditaci do konce října poté, co při otázkách na majetkové poměry šéfa poslanců SPD Radima Fialy pokračoval s kamerou za politikem do prostoru, kde natáčení povolené nebylo. Oba případy otevírají stejný spor: kde končí právo Sněmovny určit pravidla pohybu médií a kde začíná nepřiměřené omezení novinářské kontroly politiků.
Fridrichová oznámila svůj další postup jednoznačně. „Rozhodla jsem se podat žalobu na Kancelář Poslanecké sněmovny. Za to, že mi zakázala na 3 měsíce vstup kvůli rozhovorům natočeným se dvěma politiky,“ uvedla. Inspiraci hledá v Maďarsku. „Podobné tresty dostali i maďarští novináři za Orbánovy éry a se svou žalobou uspěli. Chci postupovat stejně,“ dodala Fridrichová.
Turek odešel, Fridrichová šla s kamerou za ním
Fridrichová se ve Sněmovně ptala politiků Motoristů Filipa Turka a Oty Klempíře. U Turka se zajímala o původ jeho majetku, Klempířovi připomínala mimo jiné jeho dřívější výroky. Oba politici při rozhovorech pokračovali chodbami a Fridrichová šla s kamerou za nimi. Podle jejího popisu začalo natáčení Turka v prostoru, kde média natáčet smějí, a povolenou zónu překročilo pouze o několik metrů. Klempíře natáčela v přilehlé chodbě. Následoval zákaz vstupu do budovy Sněmovny kvůli natáčení mimo povolené prostory.
Pravidlo, o které se Kancelář Poslanecké sněmovny opírá, existuje. Média nemají volný pohyb s kamerou po celé budově a vedení dolní komory může určit místa, kde je natáčení dovoleno. Spor proto nestojí na otázce, zda Sněmovna smí mít bezpečnostní a provozní pravidla. Jádrem je přiměřenost sankce a způsob, jakým se pravidla používají ve chvíli, kdy politik ukončí nepříjemný rozhovor tím, že jednoduše odejde z prostoru určeného pro média.
Fridrichová se chce o tuto hranici soudit. Tříměsíční zákaz totiž neznamená pouze zákaz natáčet v konkrétní chodbě. Znamená nemožnost osobně pracovat v budově, kde zasedají poslanci, ministři a další představitelé veřejné moci a kde se odehrává značná část politického rozhodování.
Stejný problém potkal Valáška
Podobný případ se týká investigativního reportéra Seznam Zpráv Lukáše Valáška. Ten se ve Sněmovně ptal šéfa poslanců SPD Radima Fialy na majetkové nejasnosti za desítky milionů korun a možné daňové úniky. Fiala při natáčení odcházel sněmovními chodbami a Valášek pokračoval za ním. Následkem bylo odmítnutí akreditace do konce října kvůli porušení pravidel a režimu ochrany objektu.
Valášek ani jeho redakce se podle popisu případu o opatření nedozvěděli předem. Problém se ukázal až ve chvíli, kdy další vstup potřeboval. To přidává sporu další rovinu: nejen samotnou sankci, ale i způsob jejího uložení a komunikace vůči novináři.
Reportérka Seznam Zpráv se pak pokusila získat vyjádření Tomia Okamury. Předseda Sněmovny věc komentovat odmítl. Jeho spolupracovnice následně začala Okamuru i reportérku natáčet ve stejném prostoru, kde pravidla samotným novinářům natáčení nedovolují.
Politik odejde, kamera pokračuje a přijde trest
Společný mechanismus obou případů je nápadný. Novinář položí politikovi nepříjemnou otázku. Politik se rozhodne odejít. Reportér pokračuje za ním s kamerou. Překročí hranici prostoru vyhrazeného pro natáčení a následně přijde omezení přístupu do Sněmovny.
Takové nastavení může mít praktický důsledek, který přesahuje prosté dodržování provozního řádu. Politikovi stačí z prostoru určeného pro média odejít a novinář se musí rozhodnout, zda rozhovor ukončí, nebo za ním půjde s rizikem sankce. Pravidlo, které má organizovat pohyb médií, se tím může současně stát velmi účinným způsobem, jak nepříjemný rozhovor utnout.
Zde se otevírá otázka přiměřenosti. Sněmovna má právo určit, kde lze natáčet, leč novináři nejsou v budově kvůli soukromé návštěvě. Jejich práce spočívá mimo jiné v tom, že se ptají lidí vykonávajících veřejnou moc a někdy pokračují i ve chvíli, kdy politik odpovídat nechce.
Fridrichové žaloba má rozhodnout, zda Kancelář Poslanecké sněmovny při tříměsíčním zákazu tuto hranici nepřekročila.
Maďarský precedent jako argument
Fridrichová při oznámení žaloby připomněla maďarské novináře, kteří dostali srovnatelné tresty za vlády Viktora Orbána a následně uspěli u soudu. Tím svůj spor neposunula pouze k otázce jednoho povolení vstupu. Staví jej také do roviny přístupu médií k politické moci.
Maďarské srovnání je v jejím vyjádření záměrné. Neříká, že česká situace je totožná s maďarskou. Tvrdí však, že právní spor o omezení přístupu novinářů do parlamentních prostor má precedent, který chce následovat. „Chci postupovat stejně,“ uvedla Fridrichová.
Rozhodující bude, jak soud vyhodnotí konkrétní česká pravidla, okolnosti natáčení a přiměřenost tříměsíční sankce. Fridrichová tak ze sporu, který začal několika metry sněmovní chodby, dělá právní test hranice mezi provozními pravidly parlamentu a prací médií.
Nejde pouze o Fridrichovou
Spor o přístup novinářů k politikům se neomezuje na Sněmovnu. Stejný rok přinesl také konflikt mezi Ministerstvem zahraničních věcí a novinářkou Deníku N Zdislavou Pokornou, které resort opakovaně neumožnil účast na tiskových konferencích.
Fridrichová a Valášek představují jiný typ případu. Nejde o odmítnutou akreditaci kvůli médiu jako takovému, ale o sankci spojenou s konkrétním způsobem práce přímo uvnitř parlamentu. Přesto všechny případy spojuje základní otázka: jak snadno může veřejná instituce omezit přístup novináře ve chvíli, kdy jeho práce začne být politikům nepříjemná.
