Roman Roun se rozhodl připomenout, že český komunismus zestárl, leč sebevědomí ani pokora mu nechybí. Předseda KSČM nastoupil do televizní debaty jako hrdý soudruh, lidovcům přiřkl drzost, žádal omluvu za jejich minulost a nakonec je označil za jedny z největších šmejdů socialismu. Jan Grolich chvíli poslouchal, jak představitel strany hlásící se ke komunistické tradici rozdává historická vysvědčení těm, jejichž členové po únoru 1948 končili ve vězeních, pod šibenicemi nebo s rozvrácenými rodinami. Poté mu trpělivost se soudružským dějepisem definitivně došla.
Vstal, vykročil k Rounovi a televizní studio na okamžik zjistilo, že fráze o historické paměti mohou mít také velmi současnou teplotu. Moderátorka musela zasáhnout. Roun mezitím pokračoval v roli soudruha, který přichází napravovat morální profil obětí režimu, k němuž se jeho strana dodnes hlásí. „Já jsem hrdým soudruhem. Já jsem si myslel, že už nebudou mít tu drzost tady takto mluvit a že se aspoň částečně omluví za to, co tomuto národu udělali,“ prohlásil Roun. Komunistický dějepis tím získal tradiční kouzlo obráceného dalekohledu. Režim zavíral odpůrce, posílal je do pracovních táborů, ničil rodiny a popravoval politické vězně, jenže podle Rouna se má nyní s omluvou hlásit KDU-ČSL. Soudruh přišel do studia vybaven stejnou metodou, která komunismu sloužila desítky let: nejdřív určíte viníka, potom mu vysvětlíte jeho vinu a nakonec očekáváte sebekritiku. Chyběl pouze zapisovatel okresního výboru a závazek k nápravě.
Grolich na historickou převýchovu reagoval bez diplomatické vaty. „Vy jste tady zabíjeli lidi a nikdy jste se za to neomluvili. Jestli tohle říkáte veřejně v televizi a nestydíte se za to, tak mám opravdu sto chutí tu debatu opustit, protože s váma v jedné místnosti být nechci,“ prohlásil. Předseda lidovců tím v několika větách rozbil pohodlnou konstrukci, v níž se komunista postaví do role žalobce a všichni ostatní poslušně přijmou lavici obžalovaných. Roun chtěl mluvit o drzosti lidovců, Grolich mu připomněl mrtvé. Soudruh chtěl omluvu, dostal historii.
Hrdý soudruh rozdává vysvědčení
Roun se však nenechal připravit o druhé dějství. „Lidovci patřili mezi ty největší šmejdy, kteří tady za socialismu byli,“ řekl. V tu chvíli se komunistická sebereflexe dostala na úroveň, kde by i Gustáv Husák mohl požádat o trochu skromnosti. Lidovci byli podle předsedy KSČM šmejdi, protože zřejmě neocenili všechny výhody lidově demokratického zřízení dostatečně nadšeně. Někteří skončili ve věznicích, jiní na popravišti, ale soudružská paměť má jednu mimořádnou vlastnost: utrpení odpůrců dokáže při správném úhlu pohledu proměnit v jejich morální pochybení.
Grolichovi zde oprávněně došla trpělivost. Vykročil směrem k Rounovi a zvýšil hlas. „Vy jste ty lidovce zabíjeli, doslova! Já znám spoustu lidí, kterým jste zabili dědečka, tak toho nechte!“ vmetl předsedovi KSČM. Televizní debata se tím přestala podobat běžnému politickému štěbetání a na několik sekund dostala zcela jinou váhu. Grolich nehájil abstraktní logo strany ani několik procent ve volebním modelu. Připomněl mrtvé, zatímco proti němu stál politik, který ještě před chvílí s hrdostí zdůrazňoval soudružskou identitu.
Roun odpověděl větou, která by v satirickém textu působila příliš prvoplánově, kdyby ji skutečně nepronesl. „Já jsem nikoho nezabil,“ kontroval. Pravda. Roman Roun osobně po únoru 1948 nestál u popravčí oprátky a těžko mu přičítat jednotlivé rozsudky komunistické justice. Jenže nikdo mu také nepřidělil osobní odpovědnost za každého mrtvého. Grolich reagoval na politickou tradici, k níž se Roun právě hrdě přihlásil, a na stranu, jejíž minulost se nedá vyčistit větou ve stylu já u toho nebyl. Jestliže někdo vstoupí do debaty jako „hrdý soudruh“, nemůže o dvě minuty později předstírat, že soudružství začíná až jeho vlastní členskou legitimací.
Moderátorka se pokusila zabránit tomu, aby se televizní studio změnilo v historický ring. „Pánové, prosím, pánové, prosím,“ zasahovala. V podobných okamžicích má moderátor nevděčnou práci. Jeden host právě označil politické odpůrce z doby diktatury za největší šmejdy, druhý mu připomíná lidi popravené a zemřelé ve vězení a pořad by se měl nějak vrátit k civilizované debatě. Čas na reklamu by byl skoro milosrdnější.
Soudruh bez soudružské minulosti
Rounova obrana „já jsem nikoho nezabil“ má přesto jistou historickou eleganci. Dokonale ilustruje způsob, jakým lze přijmout značku, symboliku i identitu komunistického hnutí, ale odpovědnost za dědictví nechat pokaždé v jiné místnosti. Hrdost ano, účet ne. Soudruh ano, zločiny někdo jiný. KSČM se může hlásit ke komunistické tradici, ale jakmile někdo připomene politické popravy, věznění a zničené rodiny, tradice se náhle rozplyne do individuálního alibi. Roman Roun nikoho osobně nezabil. Stejně jako člověk obdivující Titanic osobně nenarazil do ledovce.
Grolich se ke střetu později vrátil bez výraznějšího ochlazení. „Znám osobně lidi, kterým komunisti zabili dědečka. Několik lidovců po roce 1948, jako třeba Stanislav Broj nebo Rostislav Sochorec, byli popraveni nebo zavražděni ve vězení. Všichni, kdo se vzepřeli, byli zabiti, uvězněni nebo zničení – oni i jejich rodiny,“ napsal. Tady přestává být Rounovo označení lidovců za „největší šmejdy“ pouhou televizní provokací a získává přesný historický rozměr. Politický nástupce strany komunistické diktatury peskuje potomky a spolustraníky lidí, které režim zavíral a likvidoval, že měli za socialismu špatný charakter.
Grolich přidal ještě stručnější hodnocení. „A pak slyšíte tyhle kecy. Omlouvám se, ale tohle bylo fakt moc,“ uvedl. Předseda lidovců tentokrát nepotřeboval Pana Kšiltovku, volební písničku ani nadsázku. Roun zvládl satirickou část programu vlastními silami. Politik, který s hrdostí představí soudružství a vzápětí začne požadovat omluvu od politického proudu pronásledovaného komunistickým režimem, je materiál, do něhož se zasahuje téměř se strachem, aby se nepokazila originální pointa.
Dvě stě čtyřicet osm důvodů ke skromnosti
Komunistický režim nechal z politických důvodů popravit 248 lidí. Další tisíce lidí zemřely ve věznicích a pracovních táborech, při pokusech o překročení hranic bylo v letech 1948 až 1989 zabito zhruba 300 lidí. V takovém historickém kontextu vyžaduje označení pronásledovaných politických odpůrců za „největší šmejdy“ mimořádnou dávku sebevědomí. Roman Roun ji evidentně má.
Soudružská hrdost je ostatně mimořádně pružná disciplína. Může se hlásit k tradici, když přináší identitu, nostalgii a pevné voličské jádro, a současně se od ní odstřihnout v okamžiku, kdy přijde řeč na šibenice, vězení a pracovní tábory. Politický zisk z dědictví zůstává, historická faktura se vrací odesílateli. Roun k tomu ještě přidal požadavek, aby se omlouvali druzí. Je třeba uznat určitou ideologickou důslednost: když už převrátit dějiny, proč je nepostavit rovnou na hlavu.
Grolich odmítl podobnou hru přijmout. Jeho reakce byla ostrá, emotivní a na televizní poměry mimořádně vyhrocená, nýbrž šla k jádru Rounovy provokace. Komunistický představitel nemůže s vážnou tváří nazývat příslušníky pronásledované politické strany šmejdy a očekávat akademickou debatu o historických nuancích. Ve chvíli, kdy sáhne po takové větě, otevírá i otázku toho, co režim jeho politických předchůdců těmto lidem skutečně dělal. Roun chtěl lidovcům udělit lekci z minulosti, Grolich doplnil opomenuté kapitoly.
