Když bývalý ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák prohlásil, že Andrej Babiš vedle SPD a Motoristů vypadá jako nejchytřejší z celé vlády, nešlo jen o jedovatou poznámku do televizní debaty. Ve skutečnosti tím velmi přesně pojmenoval, proč současný vládní půdorys premiérovi vyhovuje a proč nemá nejmenší důvod měnit partnery, kteří mu dělají užitečnou kulisu, poslušnou oporu i hlasovací servis.
Pokud totiž vedle sebe postaví SPD a Motoristy, může se tvářit jako ten rozumnější, zkušenější a státotvornější, ačkoli v jiném složení vlády by takový kontrast zdaleka tak výhodně nevypadal. Když se k tomu připojí fakt, že právě tito partneři pomáhají držet jeho politickou beztrestnost a za pár drobků moci ochotně tleskají téměř všemu, co jim shora spadne na stůl, začíná být jasné, proč se Andrej Babiš svého současného modelu drží tak křečovitě.
Na české politice je občas fascinující, jak přesně se v ní v krátké větě dá odhalit podstata celé mocenské konstrukce. Bývalý ministr Martin Dvořák to v nedělní Partii Terezie Tománkové zvládl s odzbrojující stručností. „Premiér Andrej Babiš nestojí o to, aby se cokoliv v jeho vládě měnilo,“ zaznělo z jeho strany v podstatě jako diagnóza, ne jako dojem. Pak přišla druhá, mnohem ostřejší rovina celé úvahy. „Vedle SPD a Motoristů vypadá jako nejchytřejší z nich, což by se mu v jiném vládním půdorysu nestalo,“ řekl Dvořák. To není jen televizní šleh. To je poměrně přesný popis politické mechaniky, která dnes drží kabinet pohromadě.
Andreji Babišovi současná vláda nevyhovuje navzdory svým partnerům, ale právě kvůli nim. To je potřeba říct hned na začátku, jinak se pořád budeme tvářit, že předseda ANO žije v jakémsi permanentním koaličním stresu a že by nejraději vládl s někým civilizovanějším, uměřenějším a mezinárodně přijatelnějším. Jenže nic takového nevyplývá ani z jeho chování, ani z logiky celé koalice. Naopak. Současné rozložení sil mu poskytuje hned několik výhod najednou. Jednak může sám sebe prodávat jako pragmatického profesionála vedle partnerů, kteří často působí jako zkratkovitá směs ideologické tvrdosti, provinčního hulvátství a polootrocké poslušnosti. Jednak si může užívat to, že jeho menší spojenci nemají sílu ho opravdu ohrozit, a pokud se někdy začnou vzpírat, mohou být bez větších problémů usazeni, obejiti nebo mediálně převálcováni.
Není to přitom jen otázka dojmu. Dvořák v televizi upozornil i na druhý rozměr celé věci, když řekl, že vedle toho, že premiér vedle SPD a Motoristů vypadá jako nejchytřejší, má zároveň možnost své menší koaliční partnery „brutálním způsobem dusit“. Zde se dostáváme k jádru problému. Tihle partneři nejsou pro Babiše rovnocennými aktéry. Nejsou to subjekty, které by mu udávaly tón nebo které by si s ním vynucovaly respekt. Jsou to menší satelity, které se k jeho moci přimkly, protože bez ní by samy o sobě sotva udržely pozice, které dnes drží. Výměnou za přístup ke státní správě, rozpočtům, funkcím a obrazovkám jsou ochotny tolerovat téměř cokoli. To z nich činí pro Andreje Babiše ideální spojence.
Slabý partner je pro Babiše nejlepší partner
Martin Dvořák v debatě připomněl, že ten mechanismus je vlastně až podezřele průhledný. „Koaliční partneři postupně slábnou, ANO kanibalizuje jejich hlasy a získává je na svoji stranu. Proč to chce Andrej Babiš, je podle mého názoru úplně zjevné. Chce a potřebuje slabé partnery,“ prohlásil. To je věta, která by zasloužila zarámovat a pověsit do každé stranické kanceláře, kde si ještě někdo naivně myslí, že koalice s Andrejem Babišem je cestou k dlouhodobému přežití. Není. Je to cesta k pomalému vyčerpání, k postupnému vysávání identity a ke stavu, v němž partner nakonec zůstane jen jako přívažek bez skutečné samostatnosti.
Tohle přitom není žádná novinka. Česká politika už si ten experiment s ANO několikrát vyzkoušela. Sociální demokraté do něj vstoupili s představou, že budou umět Babiše držet v institucionálních mantinelech a zároveň na vládní účasti politicky vydělají. Nakonec se stali jedním z nejdražších politických exemplářů poslední dekády. Lidovci se také přesvědčili, že spolupráce s hnutím ANO není partnerství dvou subjektů, ale spíš neustálý test odolnosti vůči tomu, jak rychle a bez skrupulí umí Babiš obcházet, přepisovat a přizpůsobovat pravidla. Přesně na tuto zkušenost Dvořák v Partii navázal. „Všichni vědí, že Andrej Babiš nebude mít problém své koaliční partnery obejít, pokud bude chtít prosadit něco, s čím nesouhlasí,“ připomněl.
Právě proto působí dnešní SPD a Motoristé vedle ANO tak zvláštně. Jako by se z těch dřívějších zkušeností nikdo nepoučil. Jako by někde uvnitř stále přežívala komická víra, že tentokrát to bude jiné, že tentokrát si menší partneři dokážou zachovat profil a důstojnost, že tentokrát zůstanou autonomními hráči a nenechají se spolknout. Jenže realita už dnes ukazuje pravý opak. Nejde jen o parlamentní hlasování, o rozdělení ministerstev nebo o to, kdo s kým stojí na tiskovce. Jde o atmosféru celé vlády, v níž jsou menší partneři stále méně partnery a stále více užitečnou klakou, která přikyvuje, legitimizuje a ochotně zatleská pokaždé, když z Babišova centra přijde signál, že je potřeba držet linii.
To slovo klaka není v tomto případě přehnané. Na sítích i ve veřejných vystoupeních se SPD i Motoristé často chovají přesně jako servisní sbor, jehož hlavním úkolem není formulovat vlastní politickou linii, ale vytvářet hluk, rozptylovat pozornost a dodat hlavnímu hráči dojem širšího, pevného a ideově pestrého zázemí. Babiš tím získává dvě věci najednou. Jednak má po ruce ostřejší a hlučnější figury, které mohou říkat to, co se jemu osobně nehodí vyslovit naplno, a jednak se sám může stylizovat do role umírněnějšího manažera, jenž vedle těchto partnerů najednou působí téměř jako státník. To je mimořádně výhodná pozice. Proto se jí s největší pravděpodobností nevzdá.
Imunita, moc a drobky pro poslušné
K celé věci je navíc potřeba přidat ještě jednu rovinu, bez níž by analýza současné vlády byla neúplná. Pokud se člověk podívá na to, kdo je Andreji Babišovi opravdu užitečný a v jakých chvílích, musí se nevyhnutelně zastavit u otázky jeho politické ochrany. V posledních týdnech bylo velmi dobře vidět, že bez koaličních partnerů, kteří jsou ochotni hlasovat tak, jak se od nich očekává, by premiér neměl takový komfort, jaký dnes má. Právě hlasování o jeho nevydání k trestnímu stíhání v dotačním případu Čapí hnízdo ukázalo, jak cenná je pro Babiše koalice, která nejen drží vládu, ale také drží jeho osobní politické bezpečí.
V takovém světě se pak opravdu není čemu divit, že o jiné půdorysy nestojí. Proč by to dělal? Proč by si dobrovolně bral do vlády někoho, kdo by po něm chtěl skutečné kompromisy, kdo by trval na procedurách, kdo by se zdráhal schvalovat každou mocenskou potřebu, kdo by mu komplikoval život a nutil ho chovat se jako koaliční partner, nikoli jako dominantní vlastník celého provozu? Současní spojenci jsou pro něj výhodní přesně proto, že nejsou komplikovaní. Za pár drobků moci, trochu pozornosti, pár rezortů a iluzi vlivu ochotně přistoupí na víceméně cokoli.
To se netýká jen jejich poslanců nebo ministrů. Podobně funguje i jejich voličská základna, která v nemalé části působí spíš jako rozšířený podpůrný oddíl hlavního premiérova narativu než jako sebevědomé publikum samostatných stran. Tihle voliči nepřicházejí do veřejné debaty s požadavkem, aby jejich strany korigovaly Babiše nebo po něm chtěly vyšší standard. Naopak často fungují jako emocionální zesilovač vládní argumentace, jako ochotné publikum, které tleská pokaždé, když se zaútočí na média, opozici, neziskovky, veřejnoprávní televizi nebo evropské instituce. Je to zvláštní druh politické směny: Babiš rozdá mocenské drobky, partneři za ně nabídnou loajalitu a jejich publikum tomu zatleská jako velkému vítězství.
Právě proto Dvořákova poznámka působila tak přesně. Neříká jen to, že Babiš je vedle svých partnerů viditelnější nebo dominantnější. Říká i to, že tenhle model je pro něj z definice výhodný, protože kolem sebe nemá partnery, ale podřízené články konstrukce, které mu přinášejí víc užitku než rizika. To již není běžná koaliční politika. Je to systém moci, kde se loajalita odměňuje přístupem ke stolu a neposlušnost by vedla k okamžité marginalizaci.
Proč Babiš nestojí o „demokratičtější“ variantu
Sobotní demonstrace na Letné znovu otevřela otázku, zda by opozice neměla přemýšlet pružněji, včetně různých modelů tolerance menšinové vlády ANO nebo jiných pragmatických kombinací, které by vytlačily SPD a Motoristy mimo kabinet. Z tribuny i z různých debat kolem protestu zaznělo, že by se některé opoziční síly měly více otevřít spolupráci s ANO, pokud by to znamenalo oslabení extremistických a populistických partnerů. Jenže právě tady je Dvořákova úvaha pro celé opoziční prostředí mimořádně cenná. Protože připomíná jednoduchou věc: tato debata může fascinovat opozici, ale Andrej Babiš o ni nestojí.
To je zásadní rozdíl. Opozice si může kreslit scénáře, jak by se dala vláda „umanout“ do přijatelnější podoby, ale pokud takovou potřebu nemá sám premiér, je celá konstrukce spíš teoretické cvičení než realistický výhled. Dvořák to popsal zcela srozumitelně. Kdyby měl Babiš vedle sebe demokratickou stranu, která by mu nebyla existenčně zavázaná, už by vedle ní nevypadal jako nejchytřejší, nejstabilnější a nejstátnější prvek celé vlády. Naopak by vynikla jeho vlastní autoritářská povaha, neochota respektovat partnery a styl vládnutí, který dobře funguje mezi slabšími, ale mezi rovnějšími by se velmi rychle měnil v konflikt.
To ostatně Dvořák formuloval i zcela otevřeně, když řekl, že jakákoli podobná spolupráce by pravděpodobně skončila buď krachem, nebo odchodem z vlády. „Andrej Babiš nikdy nebude respektovat svoje koaliční partnery, to nemá ve své genetické výbavě,“ prohlásil rázně. Je to tvrdá věta, ale v podstatě jen shrnuje to, co už česká politika s ANO zažila. Babiš může koaliční partnery chvíli potřebovat, může je chvíli chválit a chvíli jim i takticky ustoupit. Ale nelze od něj čekat, že by je dlouhodobě vnímal jako rovnocenný pól moci.
Právě v tom spočívá jeden z největších omylů, kterých se část opozice i spolek Milion chvilek dopouští. Stále předpokládá, že problémem jsou hlavně Babišovi dnešní partneři a že jejich výměna by z Babišovy vlády udělala snesitelnější, civilizovanější, institucionálně přijatelnější celek. Jenže problém nejsou jen oni. Problém je i sám model moci, který Andrej Babiš vybudoval a v němž potřebuje mít po svém boku právě takové partnery, kteří jsou dost slabí na to, aby mu nekonkurovali, a dost závislí na to, aby ho nezpochybňovali.
Bžochova obrana a realita koaličního provozu
Europoslanec Jaroslav Bžoch z ANO se proti Dvořákově interpretaci v Partii pochopitelně ohradil. „Je to o tom, abychom měli partnery, se kterými se můžeme dohodnout, se kterými jsme schopni spolupracovat, se kterými jsme schopni se dohodnout na nějakých kompromisech,“ vysvětloval. Ta věta sama o sobě zní jako standardní obhajoba každé koalice, ale právě v českém kontextu a právě ve vztahu k dnešní vládě působí téměř komicky. O jakých kompromisech je vlastně řeč? O těch, kdy menší partneři dostanou možnost hlasitě vykřikovat na sociálních sítích a občas obsadit kameru, zatímco v klíčových věcech poslušně odvedou práci, kterou od nich ANO potřebuje?
Ještě výmluvnější byl Bžochův další výrok. „Pokud některý z našich koaličních partnerů v minulosti ztrácel, tak to bylo jenom kvůli tomu, že prostě nestíhal tempo pana premiéra,“ prohlásil. Tohle je mimochodem skoro učebnicové přiznání toho, co Dvořák popisoval. Ne snad partnerství, ne snad vzájemné doplňování, ale „tempo pana premiéra“. Tedy model, v němž hlavní figura určuje rytmus a zbytek má buď držet krok, nebo být považován za slabý článek. Bžoch to možná myslel jako pochvalu předsedy vlády, ale ve skutečnosti jen potvrdil mocenskou hierarchii, v níž se menší partneři nemají prosazovat, nýbrž stíhat.
Právě na tom je postavena současná výhodnost SPD a Motoristů pro Babiše. Oni totiž tohle tempo nestíhají už z definice, a přesto zůstávají loajální, protože bez Babiše by se jejich vliv rozpadl mnohem rychleji než s ním. Je to vztah asymetrický, ale funkční. Babiš jim dává dost na to, aby měli důvod zůstávat uvnitř, a zároveň jim nedává tolik, aby mohli vyrůst do velikosti, která by ho ohrozila. Když pak Bžoch mluví o „silném partnerovi a silném koaličním základu“, zní to skoro paradoxně. Tato vláda přece nestojí na síle partnerů, ale na jejich užitečné slabosti.
Vláda, která se neudrží silou argumentu, ale silou závislosti
To je možná nejpřesnější klíč k pochopení celé dnešní koalice. Není to vláda, kterou drží pohromadě velká společná vize nebo dlouhodobě sdílený program. Je to vláda, kterou drží pohromadě závislost. Závislost menších partnerů na Babišovi, závislost Babiše na jejich hlasovacím servisu a závislost všech dohromady na tom, že se tento obchod nebude zvenčí příliš nahlas pojmenovávat. Jenže právě to se teď děje stále častěji. Ať už na Letné, v televizních debatách, nebo v komentářích části opozice a veřejnosti. Čím víc se o tomto modelu mluví otevřeně, tím obtížněji se dá předstírat, že jde o běžnou standardní koalici.
Dvořákova poznámka proto není důležitá proto, že je ostrá. Je důležitá proto, že popisuje mechanismus, který je v české politice viditelný, ale často se zakrývá jazykem technické spolupráce a programových priorit. Ve skutečnosti je ale tento kabinet postavený na jednoduchém principu: čím méně sebevědomí, samostatní a institucionálně ukotvení budou koaliční partneři, tím bezpečnější pozici bude mít Andrej Babiš. Přesně proto dnes vedle SPD a Motoristů působí tak, jak působí. Ne nutně proto, že by se sám nějak proměnil, ale proto, že si velmi chytře vybral okolí, vedle něhož může vypadat přijatelněji, než jaký skutečně je.
Tento model se navíc velmi dobře prodává veřejnosti, která už je unavená konfliktem a která má někdy tendenci zaměňovat relativní srovnání za skutečnou kvalitu. Když vedle premiéra stojí někdo, kdo mluví ještě radikálněji, ještě primitivněji, ještě hlučněji nebo ještě ideologičtěji, snadno vzniká dojem, že Babiš je vlastně ten rozumný střed. Jenže to je přesně past, na které podobné vlády stojí. Ne na vysoké kvalitě svého středu, ale na nízkém standardu svého okolí.
Co z toho plyne pro opozici i veřejnost
Pro opozici je z toho nepříjemné, ale důležité poučení. Jestli chce někdo skutečně ukončit éru Andreje Babiše, nebude stačit čekat, až se koaliční partneři sami rozpadnou. Ano, budou slábnout, budou ztrácet identitu, ANO bude dál kanibalizovat jejich hlasy a vysávat jejich témata i publikum. Jenže to ještě automaticky neznamená pád premiéra. Naopak. Dokud budou partneři dost silní na to, aby dodávali hlasy, a dost slabí na to, aby nekladli podmínky, bude Andrej Babiš v pohodlné pozici.
Veřejnost by si z této debaty měla odnést ještě jednu věc. Když dnes menší vládní strany na sítích působí jako spolek užitečné klaky, která za pár drobků ochotně zatleská každému dalšímu kroku z Babišovy dílny, není to žádná náhoda ani dočasné nedorozumění. Je to přirozený důsledek systému, v němž se loajalita odměňuje a autonomie trestá. Totéž pak z velké části platí i pro jejich publikum, které často nehodnotí, zda jeho strana něco skutečně prosazuje, ale zda se dostatečně hlasitě podílí na společném vládním hluku.
Právě proto je dnešní vládní půdorys pro Andreje Babiše tak výhodný a právě proto nemá důvod na něm cokoli měnit. V jiné vládě by vedle rovnocennějších partnerů vypadal mnohem méně pohodlně. Musel by víc vyjednávat, víc respektovat, víc ustupovat a častěji nést světlo reflektorů bez ochranného štítu tvořeného hlučnějšími a poslušnějšími figurami kolem sebe. To by se mu opravdu nestalo tak snadno jako dnes. Přesně o tom Dvořák ve skutečnosti mluvil.
Nešlo jen o jedovatou televizní glosu. Šlo o přesné pojmenování vlády, která není postavená na partnerství, ale na užitečnosti. To je pro Českou republiku možná mnohem horší zpráva než samotná skutečnost, že v ní sedí SPD a Motoristé.
