Karel Havlíček se po maďarských volbách pokusil předvést obvyklou disciplínu hnutí ANO, tedy rychlé přizpůsobení se nové realitě spojené s co nejměkčím dojezdem pro staré spojence. Nešlo o diplomatickou zdvořilost, ale o nepříjemně průhledný pokus tvářit se, že orbánovská éra byla vlastně jen unavený materiál, ne politický problém pro Maďarsko i Evropu.
Karel Havlíček se po drtivé porážce Viktora Orbána zachoval přesně tak, jak se od něj v podobných situacích dá čekat: formálně uznal realitu, ale zároveň se pokusil co nejvíc zjemnit politický účet za svět, k němuž se hnutí ANO v posledních letech tolikrát symbolicky i hodnotově přibližovalo. Po maďarských parlamentních volbách nejprve poblahopřál vítězi a mluvil o respektu k demokratickému výsledku, jenže hned vzápětí přidal něco, co z celé jeho reakce udělalo mnohem víc než obyčejné povolební vyjádření. „Je třeba poděkovat Viktoru Orbánovi za tu dosavadní spolupráci, která byla v rámci Maďarska a České republiky na velmi dobré úrovni. A je třeba rovněž vyjádřit respekt, protože Viktor Orbán byl v jednom kuse premiérem šestnáct let, dohromady to bylo dvacet let, což je tedy skutečně úctyhodné a s ohledem na poválečný vývoj v Evropě mám ten pocit, že je to skutečně jeden z nejdéle sloužících premiérů,“ prohlásil Havlíček.
V této formulaci je ukrytý celý problém Havlíčkovy politické řeči. Nejde o prostou zdvořilost vůči poraženému premiérovi, jak by se snad někdo mohl pokusit tvrdit. Jde o vědomé změkčování významu Orbánovy éry a o nenápadnou, ale zřetelnou snahu převést šestnáct let systematického odklonu Maďarska od liberální demokracie, proruského lavírování a permanentní války s evropským rámcem do tónu téměř pietního uznání za dlouhou službu. Havlíček neřekl, že Orbán vládl dlouho a že Maďaři si demokraticky zvolili změnu. On cítil potřebu mu poděkovat, což je něco úplně jiného. Protože poděkování není neutrální procedurální věta, ale hodnotové gesto. Je to signál, že i po porážce zůstává v očích mluvčího něco na dosavadní politické linii hodno respektu, snad i nostalgie. Zde se ukazuje, že ANO má s Orbánem větší problém, než by si přálo přiznat. Když totiž jeho systém padne, nestačí jen blahopřát vítězi. Ještě je potřeba nějak zachránit tvář starého spojence, aby se spolu s ním nezhroutila i vlastní politická orientace posledních let.
Havlíček pak porážku Fideszu vysvětloval „únavou materiálu“ a tím, že lidé v Maďarsku už chtěli změnu. Taková formulace je na první pohled nenápadná, ale ve skutečnosti mimořádně výmluvná. „Únava materiálu“ totiž z porážky Orbána dělá téměř technický, přirozený a odideologizovaný proces, jako by se starý stroj po letech prostě opotřeboval a bylo třeba vyměnit součástky. Jenže to je přesně ten typ jazyka, jímž se zakrývá skutečný obsah politické změny. Orbán neprohrál jen proto, že vládl dlouho. Prohrál i proto, že jeho styl vlády dovedl Maďarsko do hlubokého střetu s evropským prostorem, že se z něj stal symbol proruského oportunismu a že značná část maďarské společnosti už nechtěla pokračování tohoto směru. Když se z takové porážky udělá jen únava materiálu, ztrácí se z ní to nejpodstatnější: že šlo o odmítnutí konkrétního typu politiky. To je pro ANO mimořádně užitečné, protože právě tento typ politiky mu byl v mnohém blízký, i když si nyní po volebním zemětřesení v Budapešti musí rychle hledat novou polohu.
Přesně tady je třeba chápat i Havlíčkovu další větu, že „budeme spolupracovat s kýmkoli, kdo vyhraje v demokratických volbách“ a že „my nikoho nepoučujeme, my blahopřejeme vítězi a plně respektujeme výsledky voleb v dané zemi“. Sama o sobě je to fráze, která zní téměř učebnicově správně. Jenže právě v kontextu ANO působí velmi falešně. Andrej Babiš Orbánův Fidesz veřejně podpořil i v těchto volbách, stejně jako další představitelé politického tábora, který dnes vládne v Česku. Havlíček tedy nemluví z neutrální pozice někoho, kdo jen s nadhledem bere na vědomí výsledky cizí země. Mluví jako člen hnutí, které mělo své jasné sympatie, své regionální preference a svůj zřetelný ideový zájem na tom, aby Orbán přežil. Proto jeho slova o nepoučování a respektu k vítězi nezní velkoryse. Zní vypočítavě. Jako rychlé přebarvení tváře ve chvíli, kdy je jasné, že stará politická investice nevyšla.
Tohle všechno by samo o sobě stačilo k tomu, aby Havlíčkova reakce působila trapně. Jenže potom ještě projevil víru, „že s novou maďarskou vládou posílíme V4 a že v EU budeme společně hlasem rozumu“. Zde se celá věc propadá. Visegrádská čtyřka se totiž v posledních letech nepotýkala s problémy kvůli tomu, že by se v regionu nedostávalo dobré vůle, ale kvůli tomu, že právě Orbán proměnil Maďarsko v problémového hráče, který se systematicky rozcházel s Polskem i dalšími partnery v otázce Ruska, války na Ukrajině i základního vztahu k Evropské unii. Mluvit dnes o posílení V4 právě ve chvíli, kdy Maďarsko opouští orbánovský kurs, je mimo realitu. Jako by Havlíček stále nepochopil, že případné nové regionální sbližování nebude navazovat na starý model vzájemného krytí populistických režimů, ale právě naopak na snahu tento model opustit. Pokud tedy nová maďarská vláda vůbec bude chtít nějakou V4 oživovat, pak určitě ne v podobě, kterou si vysnil Orbánovi čeští obdivovatelé. V tom je Havlíčkova věta tak výmluvná, jako by ještě pořád nepochopil, co se vlastně v Maďarsku stalo.
Není proto divu, že se pod Havlíčkův status okamžitě dostavila i ostřejší reakce Pavla Novotného. Bývalý starosta Řeporyjí a člen ODS zvolil svůj tradičně nejméně diplomatický styl. „Karle, že se nestydíš mu ještě děkovat, ty koště,“ napsal Novotný Havlíčkovi. Tato věta samozřejmě není ukázkou kultivované veřejné debaty a nikdo rozumný z ní nebude dělat model hodný následování. Jenže i u podobných reakcí platí, že někdy svou surovostí přesně pojmenují slabé místo, které se jinak opatrnými formulacemi maskuje. Novotný nevedl analytickou polemiku o povaze Orbánova režimu, o problémech V4 ani o proruských postojích Budapešti. Jen v jediné větě vystihl to, co na Havlíčkově reakci bilo do očí nejvíc: že po všem, co Orbán v Evropě představoval, po všem, čím poslední roky rozkládal společnou pozici Unie a jak fungoval jako užitečný brzdič všeho, co mohlo znesnadnit život Moskvě, působí veřejná „děkovačka“ českého vicepremiéra jako neomluvitelný projev politické slepoty nebo loajality k modelu, od něhož se nový maďarský volič právě odvrátil.
V tom je celá kauza zajímavější, než by odpovídalo jedné internetové nadávce. Nejde totiž jen o střet Novotného a Havlíčka, ani o pouhou další epizodu z nekonečné série hrubostí, které český veřejný prostor snáší čím dál ochotněji. Jde o to, že Havlíček v přímém přenosu předvedl hlubší problém ANO v zahraniční politice. Hnutí Andreje Babiše se totiž dlouhodobě snažilo spojovat dvě role, které spolu jdou dohromady jen velmi těžko. Na jedné straně chtělo působit jako seriózní správce českých zájmů, proevropská síla schopná komunikovat s kýmkoli a zachovávat funkční pragmatismus. Na druhé straně ale velmi rádo koketovalo s orbánovskou představou střední Evropy, se suverenistickou pózou a s regionálními figurami, které se otevřeně posouvaly k proruskému a protibruselskému resentimentu. Když tento svět fungoval, bylo možné tvrdit, že jde o realistické partnerství. Jakmile ale Orbán padl, vyvstal problém, jak rychle se od něj oddělit, aniž by člověk vypadal jako někdo, kdo jen hbitě přepisuje vlastní minulost. Havlíček tuhle úlohu nezvládl. Místo aby stručně uznal výsledek voleb a nechal Orbánovu éru odejít s tichou neutralitou, pokusil se zachránit z ní kus symbolického kapitálu. To z celé věci udělalo malý, ale mimořádně výmluvný politický trapas.
Na celé situaci je ještě jedna mimořádně nepříjemná rovina. Havlíček se svou reakcí nesnažil pouze uhladit odchod Orbána. Současně se pokoušel zachránit i představu, že V4 může s novou maďarskou vládou fungovat dál jako „hlas rozumu“ v Evropské unii. Jenže přesně tohle je dnes čím dál méně uvěřitelné. Pokud nový maďarský premiér Péter Magyar zamíří nejprve do Varšavy, Bruselu a Rakouska a Praha mezi prvními zastávkami nefiguruje, pak je to politické sdělení, které se těžko přehlíží. Znamená to, že nová Budapešť zjevně necítí potřebu potvrzovat kontinuitu s těmi, kdo v regionu léta hráli po boku Orbána. Tím se Havlíčkova slova o budoucím posílení V4 mění v cosi až nechtěně komického.
