Vicepremiér a ministr obrany Jaromír Zůna, nominant SPD v Babišově koaliční vládě, se v České televizi pokusil ukázat jako ministr, který řídí resort podle bezpečnostních potřeb státu, nikoli podle politických nálad hnutí, jež ho do funkce vyslalo. Vystoupení v pořadu Interview ČT24 ale znovu ukázalo základní rozpor celé jeho pozice. Na jedné straně mluví o závazcích vůči spojencům, výstavbě armády a možné debatě o navýšení rozpočtu na obranu. Na straně druhé sedí ve vládě díky SPD, která dlouhodobě útočí na nákup stíhaček F-35, odmítá muniční iniciativu pro Ukrajinu a jejíž voliči berou jakékoli pokračování podpory Kyjeva jako zradu vlastního programu.
Zůna se snažil vysvětlit, proč Česká republika aktuálně nedává na obranu ani dvě procenta HDP, ačkoli se k této hranici zavázala v rámci NATO. „Budu vždycky podporovat, aby výstavba armády běžela v pravidelném taktu, aby směřovala k nějakým cílům, abychom naplnili závazky, které máme vůči našim spojencům. Ale my budujeme armádu, která má i jiné úkoly, a to jsou ty národní,“ uvedl ministr obrany. Tato formulace zní na první poslech smířlivě a technokraticky, jenže ve skutečnosti v ní zůstává velká díra. Pokud stát neplní vlastní alianční závazek, nelze to dlouhodobě zakrývat větami o „národních úkolech“ armády. Ty samozřejmě existují, ale nejsou náhradou za závazky vůči spojencům, zejména ve chvíli, kdy Evropa čelí ruské agresi proti Ukrajině a bezpečnostní prostředí se zhoršilo nejvíce za poslední desetiletí.
Ministr následně doplnil, že je nutné „v prvé řadě sanovat bezpečnostní potřeby České republiky a z těchto vybudovaných kapacit, tak jak to dělají státy, které jsou ekonomicky silnější, vyčleňovat prostředky do kolektivní obrany.“ Právě zde se ukazuje, jak složitě se Zůna pohybuje mezi řečí profesionálního vojáka a politickou realitou vlády. V NATO však nejde o dvě oddělené věci. Obrana České republiky je součástí kolektivní obrany a kolektivní obrana je zároveň pojistkou české bezpečnosti.
Přesto Zůna v rozhovoru připustil, že diskuse o rozpočtu se bude muset znovu otevřít. „Nepočítali jsme s krizí na Blízkém východě, která má ekonomické implikace pro Českou republiku, ale i Evropskou unii. V případě, že ta krize skončí a budeme mít jasno, jaké důsledky měla krize, ten konflikt v Íránu, na českou ekonomiku, na státní rozpočet, můžeme otevřít tuto diskusi,“ prohlásil. To jednak ukazuje, že vláda si nechává otevřené dveře k úpravám rozpočtu, ale také znovu potvrzuje, že bezpečnostní politika kabinetu působí spíše reaktivně než strategicky. Nejprve se rozpočet nastaví níže, pak přijde tlak opozice, spojenců i NATO, následně se čeká na vývoj krizí a teprve poté se připouští, že bude možná nutné vrátit se k debatě.
Nejvýraznější moment přišel ve chvíli, kdy Zůna připustil, že je připraven navrhnout premiérovi Andreji Babišovi otevření otázky navýšení rozpočtu na obranu. „Navrhnu panu premiérovi, abychom tuto otázku otevřeli,“ sdělil ministr obrany. Dodal, že se tak bude dít i na základě hodnocení aliance, protože rozpočet na rok 2026 je v podstatě jen výhled. Zde se Zůna dostává do politicky mimořádně citlivého prostoru. Pokud skutečně přijde za Babišem s návrhem na vyšší výdaje na obranu, bude muset premiér vysvětlovat nejen opozici a spojencům, proč vláda původně obranu podstřelila, ale také vlastním partnerům, proč kabinet dělá něco, co část SPD dlouhodobě odmítá.
Právě na tento rozpor mířil moderátor Daniel Takáč, když Zůnovi připomněl, že jeho postoje se často rozcházejí s tím, co prosazuje SPD. Hnutí odmítalo nákup stíhaček F-35, stavělo se proti muniční iniciativě a jeho představitelé dlouhodobě vystupují způsobem, který se v otázkách Ukrajiny a Ruska pohybuje nápadně blízko rétorice ruské propagandy. Takáč se proto zeptal přímo: „Pane ministře, jste pod politickým tlakem Tomia Okamury a Radima Fialy?“ Zůna odpověděl odmítavě. „Já bych vůbec neřekl, s nimi vycházím velice dobře, teď jsem byl dokonce i na jejich sjezdu,“ uvedl.
Tato odpověď měla působit klidně, leč ve skutečnosti otevřela další otázky. Pakliže ministr obrany říká, že není pod tlakem SPD, protože s jejími představiteli dobře vychází a byl na jejich sjezdu, nevysvětluje tím podstatu problému. Nejde totiž o to, zda si s Tomiem Okamurou nebo Radimem Fialou osobně tyká u kávy. Jde o to, zda může ministr obrany prosazovat bezpečnostní politiku státu v souladu se závazky NATO a podporou Ukrajiny, když jeho politický domov tlačí přesně opačným směrem. Právě na to jeho odpověď nestačí.
Zůna následně odmítl, že by byl ve sporu s hnutím, které ho do vlády nominovalo. „Vůbec ne a já vám řeknu proč. Všechna tato klíčová rozhodnutí se dělají v rámci koaliční rady. A teprve po dohodě na koaliční radě jdou na vládu,“ prohlásil. Tím však současně popsal mechanismus, který může být pro resort obrany problematický. Klíčová rozhodnutí se podle něj neodehrávají pouze v odborném rámci ministerstva, armády a vlády, ale procházejí politickou koaliční radou ANO, SPD a Motoristů sobě. To je standardní politický provoz, leč u obrany, nákupu zbraní, podpory Ukrajiny a aliančních závazků je však důležité, kdo u stolu sedí a s jakými prioritami.
Zůna rovněž uvedl, že po dohodě s náčelníkem Generálního štábu Armády ČR připravil seznam kandidátů na jeho nástupce. Seznam podle svých slov předal premiérovi a se jmény se seznámil i předseda Sněmovny Tomio Okamura. „Jsou čtyři a jdu s tímto i za panem prezidentem. Já jsem komunikoval i s panem premiérem, který je v zahraničí, abych od něho dostal mandát na předání té informace panu prezidentovi. Předal jsem ta jména panu premiérovi už před nějakým časem, aby mohl zahájit politický proces výběru náčelníka generálního štábu,“ řekl ministr. Rovněž zde zůstává ve vzduchu citlivá otázka, proč se s kandidáty seznamoval právě Okamura, tedy politik, jehož hnutí dlouhodobě zpochybňuje část bezpečnostních priorit státu.
Celá Zůnova pozice je křehká zejména kvůli Ukrajině. V minulosti prohlásil, že podpora Ukrajiny bude pokračovat. Jenže SPD, která ho do funkce nominovala, prosazuje ukončení posílání peněz na Ukrajinu i české muniční iniciativy. Zůnův výrok proto vyvolal nevoli mezi voliči SPD, kteří jej na sociálních sítích považovali za zradu programu hnutí. Do věci následně vstoupil poslanec SPD Radim Fiala a snažil se ministrova slova korigovat. Označil je za neobratná a v pořadu Partie Terezie Tománkové prohlásil: „Sedí ve vládě, kde mu jasně bylo řečeno i panem premiérem, že muniční iniciativu Česká republika nebude dělat. Jestli ji někdo chce dělat, ať ji dělá NATO samo.“
Zde již nelze hovořit pouze o odlišných nuancích. Ministr obrany říká, že podpora Ukrajiny bude pokračovat. Jeden z hlavních představitelů SPD tvrdí, že mu bylo jasně řečeno, že česká muniční iniciativa pokračovat nebude. To není drobná komunikační neobratnost, ale střet dvou politických linií. Jedna se snaží držet Českou republiku v rámci spojenecké odpovědnosti. Druhá chce z podpory Ukrajiny vycouvat a přehodit ji na NATO jako abstraktní celek, jako by Česká republika nebyla jeho součástí.
Radim Fiala se pak se Zůnou pokusil natočit vysvětlující video, které mělo zřejmě uklidnit voliče SPD. Výsledek ale působil spíše jako politická kontrola než jako suverénní vystoupení ministra obrany. „Pane ministře, hodně se mluví o tom, že jste dostal pozvání na Ukrajinu, jak to tedy je?“ ptal se ve videu Fiala. „Ano, takové pozvání jsem obdržel v průběhu telefonického rozhovoru s ministrem Ukrajiny, ale rozhodl jsem se tohle pozvání nepřijmout,“ reagoval Zůna. „Takže na Ukrajinu nepojedete?“ ověřoval si Fiala. „Určitě ne,“ přitakal generál Zůna, aniž by změnu postoje blíže vysvětlil.
Tato scéna ukazuje nejlépe, proč Zůnovo ujišťování o absenci politického tlaku nepůsobí přesvědčivě. Ministr může v České televizi tvrdit, že s SPD vychází dobře a že pod tlakem není. Jenže když následně stojí ve videu, kde mu poslanec SPD klade kontrolní otázky k Ukrajině a ministr odpovídá tak, aby bylo jasné, že na Ukrajinu nepojede, veřejnost si udělá vlastní obrázek. Tady nejde o to, zda někdo na ministra křičí v kanceláři. Tlak může vypadat i tak, že se politik musí veřejně dovysvětlovat vlastním voličům, proč náhodou nevybočil z linie hnutí.
Zůna je tak ve zvláštní a politicky nevděčné situaci. Jako ministr obrany musí mluvit jazykem NATO, aliančních závazků, modernizace armády a podpory spojenců. Jako nominant SPD ale zároveň nese politickou odpovědnost vůči hnutí, které na těchto tématech dlouhodobě stavělo odpor proti předchozí vládě. Babišova koalice mu sice umožnila usednout do čela strategického resortu, ale zároveň z něj udělala člověka sevřeného mezi realitou bezpečnostní politiky a populistickými sliby vlastního tábora.
Proto je jeho výrok o možném návrhu na zvýšení rozpočtu na obranu důležitý. Pokud ho myslí vážně, bude to test nejen jeho osobní autority, ale celé vlády. Babiš bude muset ukázat, zda je ochoten kvůli aliančním závazkům a bezpečnosti státu jít proti pohodlné politice vlastních partnerů. SPD bude muset ukázat, zda skutečně spoluvládne, nebo jen poskytuje hlasy a přitom se tváří, že za obrannou politiku nenese odpovědnost. Zůna bude muset ukázat, zda je ministrem obrany České republiky, nebo jen ministrem obrany v mezích toho, co mu dovolí Okamura s Fialou.
Zatím z jeho vystoupení vyplývá jedno: snaží se působit jako profesionál, který drží armádu mimo stranické přetahování. Jenže politika ho už dávno vtáhla dovnitř. Rozpočet pod dvěma procenty HDP, pokračující spory o muniční iniciativu, odmítnuté pozvání na Ukrajinu, koaliční rada jako filtr zásadních rozhodnutí a konzultace kolem budoucího náčelníka generálního štábu vytvářejí obraz ministra, který sice popírá tlak, ale pohybuje se v něm každý den. A to je pro resort obrany špatná zpráva.
