Tomio Okamura zkusil po prezidentském vetu rozpočtové novely vytáhnout osvědčenou zbraň Babišova vládního tábora: strach. Předseda Poslanecké sněmovny a šéf SPD obvinil prezidenta Petra Pavla, že ohrožuje peníze na důchody, zdravotnictví a stavby silnic v příštím roce. Jenže do jeho konstrukce se ostře vložil Miroslav Kalousek a rozebral ji na úplně základní věci. Výdaje na důchody a platby za státní pojištěnce nejsou politická hračka, kterou může vypnout prezidentské veto. Jsou to mandatorní výdaje, tedy zákonná povinnost státu. Okamura tak podle Kalouska nestrašil lidi reálným rizikem, ale situací, která ani teoreticky nemůže nastat.
Kalousek pojmenoval Okamurův výpad jako jeden z nejhorších druhů politického strašení. „Jedním z nejhanebnějších politických faulů je strašit lidi situací, která nemůže nastat, a vinit z ní protivníka,“ vzkázal na sociální síti spoluzakladatel TOP 09 a bývalý ministr financí. Podle něj jde o povinné výdaje, které stojí nad státním rozpočtem, ne pod ním. To je pro celou věc klíčové. I kdyby se rozpočet zadrhl, i kdyby nebyl schválen včas, a dokonce i kdyby v něm nebyla dostatečně rozepsaná suma, vláda se tím nezbaví zákonné povinnosti penze a platby zdravotním pojišťovnám vyplatit.
Bývalý šéf státní kasy to vysvětlil bez politické omáčky a bez ohledu na Okamurovu snahu udělat z prezidentského veta hrozbu pro seniory a pacienty. „I kdyby rozpočet nebyl schválen nebo i kdyby se do něj nedalo dost peněz na důchody a na platby zdravotním pojišťovnám za státní pojištěnce, nezbavuje to vládu zákonné povinnosti vyplatit povinné výdaje včas a v plné výši, což jí stávající právní stav nejen umožňuje, ale přímo ukládá,“ vysvětlil Kalousek. V jedné větě tak smetl základní lešení Okamurova útoku. Pavel vetem nebere peníze důchodcům, nezavírá nemocnice a nebrání vládě vyplácet povinné výdaje. Kabinet tuto povinnost má tak jako tak.
Kalousek současně obrátil pozornost tam, kde je skutečné riziko. Důchody a zdravotnictví podle něj neohrožuje prezidentské veto, ale zadlužovací politika, která může stát dovést do situace, kdy už mu věřitelé nepůjčí za rozumných podmínek. „Ty jsou v budoucnu ohroženy jen zadlužovací politikou, která míří k situaci, kdy už nám nikdo nepůjčí za rozumných, a ne lichvářských podmínek. Politikou, kdy sice budeme mít všichni na všechno nárok, ale reálné peníze na to nebudou. Před tímto rizikem prezidentské veto varuje. V žádném případě ho nemůže způsobit,“ dodal. Tím Kalousek zasáhl hlavní podstatu Pavlova veta: nejde o zastavení povinných plateb, ale o varování před vládou, která si chce uvolnit cestu k dalšímu dluhu.
Okamura přitom nevolil opatrná slova. „Prezident Pavel ohrožuje peníze na důchody, zdravotnictví a stavby silnic na příští rok,“ napsal na sociální síti. Hned přidal ujištění, že vládní koalice občany nenechá „na holičkách“. Při návštěvě Číny pak přitvrdil ještě víc a spojil veto s vládní oblíbenou nálepkou o „lídrovi opozice“. „My jsme očekávali, že pan prezident Pavel jako lídr opozice půjde opozici na ruku, jak jinak – tedy že nám dá veto, aby ohrozil sestavení rozpočtu na příští rok,“ prohlásil Okamura před novináři. Takto dnes vypadá vládní práce s vetem: nejdřív strašení důchody a nemocnicemi, potom obvinění prezidenta, že jedná jako opozice.
Okamura ale nebyl první, kdo po Pavlově vetu sáhl po katastrofických scénářích. Velmi podobně zaútočila také ministryně financí Alena Schillerová. „Je cílem prezidenta, aby Česko zastavilo investice, uzavřelo nemocnice a omezilo armádu? Jeho veto totiž směřuje právě k tomu,“ obvinila prezidenta na sociální síti. Vzápětí dodala, že koalice veto přehlasuje. Šéfka státní kasy tak místo věcné debaty o rozpočtových pravidlech rovnou nabídla veřejnosti obraz zavíraných nemocnic, omezené armády a zastavených investic. To není vysvětlení zákona. To je politický poplach zapnutý na maximum.
Na Schillerovou ostře reagovala předsedkyně poslaneckého klubu STAN Michaela Šebelová. Její odpověď ukázala, že opozice už vládní strašení nechce brát jako běžnou nadsázku. „Tak dost! Strašit lidi uzavřením nemocnic je podraz na těch nejzranitelnějších,“ vypálila Šebelová. Připomněla také starší temná proroctví Babišova politického tábora, od benzinu za stovku po migranty v chatách a chalupách. „Váš rozpočtový podfuk za to stejně neschováte. A navíc je to nedůstojné a nezodpovědné,“ dodala. Přesně to je jádro sporu: vláda nechce mluvit o tom, co novela skutečně mění, a tak lidem servíruje strach.
Prezident Pavel přitom při vetu neřekl nic o tom, že by chtěl zastavit důchody, zdravotnictví nebo investice. Oznámil, že vrací vládní novelu, která by umožnila rozvolnění rozpočtových pravidel. Šlo o jeho první veto od nástupu Babišovy vlády. V odůvodnění napsal, že zákon podstatně mění způsob, jakým stát i budoucí vlády budou hospodařit s veřejnými penězi. Podle prezidenta by novela ohrozila dlouhodobou udržitelnost veřejných financí a zároveň oslabila kontrolu peněz ze strany Sněmovny ve prospěch vlády. To je úplně jiná debata než Okamurovo strašení penzemi.
Pavel svou výhradu formuloval jako problém dluhu a odpovědnosti vůči budoucím generacím. „Tento zákon umožňuje vládě půjčovat si výrazně víc, než je tomu dnes. V praxi to znamená, že vláda získá větší prostor pro financování výdajů prostřednictvím dluhu,“ řekl prezident. Pravidla pro hospodaření státu podle něj mají chránit nejen současné, ale také budoucí generace. „Pokud stát vytvoří pravidla, která mu umožní snáze navyšovat výdaje na dluh, konečný účet za tato rozhodnutí poneseme v budoucnu právě my všichni,“ dodal Pavel. Vláda z toho udělala útok na důchodce. Prezident přitom mluvil o tom, že účet za dnešní rozvolnění pravidel někdo zaplatí později.
Další část Pavlova odůvodnění mířila na nezávislé instituce. Novela podle něj umožňuje, aby ministerstvo financí měnilo hospodaření některých z nich na základě takzvané dohody. Prezident výslovně zmínil Ústavní soud, Veřejného ochránce práv, Kancelář prezidenta republiky, Nejvyšší kontrolní úřad a Národní rozpočtovou radu. „Nepodezírám vládu, že jí jde o další zásah do působení Ústavního soudu, Veřejného ochránce práv, Kanceláře prezidenta republiky, Nejvyššího kontrolního úřadu nebo Národní rozpočtové rady. Ve skutečnosti si tu ale nejsou obě strany rovné a zákon nově vytváří prostor pro to, aby ministerstvo financí o těchto změnách rozhodovalo z výrazně silnější pozice,“ řekl Pavel. I to je vážná námitka, kterou Okamurovo strašení důchody úplně překrývá.
Prezident současně odmítl, že by zpochybňoval význam investic. Řekl, že i důležité projekty v dopravě nebo energetice musí mít jasná pravidla, odpovědné hospodaření a demokratickou kontrolu. „Právě ta chrání veřejné finance i důvěru občanů v to, jak stát nakládá s jejich penězi,“ uvedl Pavel. Z jeho odůvodnění tedy neplyne stopka pro silnice, nemocnice ani armádu. Plyne z něj požadavek, aby si vláda nemohla snáze půjčovat a přesouvat moc nad veřejnými penězi bez dostatečné kontroly. To je přesně ten typ sporu, který by se měl vést čísly, paragrafy a odpovědností, ne strašením lidí, že jim kvůli prezidentovi nepřijdou důchody.
Okamurova slova modelově zapadají do typické vládní rétoriky. Pokud prezident odmítne Turka, je to útok na vládu. Když se obrátí na Ústavní soud kvůli summitu NATO, je z něj lídr opozice. Jakmile vetuje zákon, který rozvolňuje rozpočtová pravidla, ohrožuje prý důchody a nemocnice. Vždy stejný postup: vzít institucionální spor, přeložit ho do popustické demagogie strachu a přilepit Pavlovi roli viníka. Schillerová k tomu přidá uzavírání nemocnic, Okamura důchody a silnice, přičemž Babišův tábor může před svým elektorátem předstírat, že neřeší vlastní snahu uvolnit si ruce k dluhu, ale brání obyčejné lidi před prezidentem.
Kalouskova reakce je trefá proto, že vrací spor na zem. Důchody a zákonné platby za státní pojištěnce nejsou rukojmí prezidentského veta. Stát je musí vyplatit. Vláda se této povinnosti nezbaví tím, že se jí nehodí Pavlovo rozhodnutí. Pokud tedy Okamura tvrdí, že prezident ohrožuje peníze na důchody a zdravotnictví, nesděluje rozpočtovou realitu, leč vyrábí paniku. V tom je propastný rozdíl mezi politickou kritikou a faulem, který jasně a přesně pojmenoval Kalousek.
Prezidentské veto může vládě zkomplikovat její plán, může oddálit novelu a může přinutit Sněmovnu o zákonu znovu hlasovat. Nemůže ale zrušit zákonnou povinnost státu vyplatit penze a zdravotní platby. To je základní fakt, který Okamura i Schillerová ve svých útocích pohodlně obejdou. Místo aby obhájili, proč vláda potřebuje pravidla rozvolnit, zvolili nejkratší cestu k emocím. Senioři, pacienti, nemocnice, silnice. Všechno se hodí, když je potřeba zakrýt, že prezident vetoval zákon kvůli dluhu, kontrole veřejných peněz a rovnováze moci.
