Vláda Andreje Babiše rozhodla, že Milan Knížák dostane pohřeb se státními poctami, pokud s tím bude souhlasit jeho rodina. Na první pohled jde o uznání výrazné osobnosti českého umění, která komunistickému režimu odmítla podřídit, nesměla vystavovat a opakovaně skončila v rukou Státní bezpečnosti. Rozhodnutí kabinetu má však mimořádně ironický rozměr. Stát se chystá slavnostně rozloučit s člověkem, který patřil k nejtvrdším kritikům současného premiéra, jeho politického působení i minulosti. Knížák Babišovi připomínal členství v KSČ, spolupráci s StB, dotace, vlastnictví médií i způsob, jakým zachází s Českou republikou. Nezůstával u náznaků. Babiše označoval za člověka pochybného charakteru, který podle něj do politiky vůbec nepatří, a v dopise Miloši Zemanovi napsal, že pro něj premiér zůstane zločincem.
Knížák se do Babiše pustil už v roce 2014, kdy byl předseda hnutí ANO ministrem financí. Otevřený dopis zahájil otázkou, kdo mu dal právo označovat Českou republiku za zkorumpovanou zemi v rozkladu. Podle výtvarníka tím urážel lidi, kteří po listopadu 1989 napravovali škody způsobené komunistickou diktaturou. Hned poté přešel k Babišově minulosti. „Urážíte tím množství poctivých lidí, kteří čtvrt století pracovali na obnově země spálené bolševickou diktaturou, jejíž jste byl součástí jako člen komunistické strany a jako spolupracovník zločinecké StB,“ napsal Knížák. Nebyla to kritika konkrétního zákona ani jedné politické chyby. Napadal samotnou legitimitu Babišova moralizování o zemi, jejíž svobodný vývoj byl podle něj poškozen režimem, jehož struktur se předseda ANO účastnil.
Výtvarník odmítal také Babišovo přesvědčení, že volební vítězství a ekonomická síla opravňují politika zacházet se státem jako s vlastní firmou. „Myslíte si, že když jste si koupil média a barnumskou kampaní získal volební hlasy, že Vám to dává právo jednat s naší zemí, jako by to byl Váš majetek?“ ptal se. Tehdejšímu ministrovi financí zároveň vyčetl, že pro republiku nic neudělal a místo toho ji poškozuje zásahy do zemědělství a využíváním státních i evropských dotací. Babiš tak dnes schvaluje státní pocty muži, který už před více než deseti lety popsal jeho politický vzestup jako spojení mediální moci, peněz a přístupu ke státu připomínajícího správu soukromého majetku.
Knížák se s Babišovým vstupem do nejvyšší politiky nikdy nesmířil. Jeho odpor nebyl přechodný ani spojený s jednou volební kampaní. V roce 2018 napsal otevřený dopis prezidentu Miloši Zemanovi, kterému vyčetl, že předsedu ANO podporuje. „Nechápu, jak je možné, že tolerujete zvůli imigranta Andreje Babiše, který byl aktivním členem KSČ a agentem StB. Nehovořím o způsobu, jak přišel ke svému majetku a jak ho dál rozšiřuje. Nemluvím o tom, že je obžalován z trestného činu. Pro mne je a zůstane zločincem proto, že byl agentem StB,“ uvedl. Svůj postoj spojoval s osobní zkušeností člověka pronásledovaného komunistickým režimem. Agenti StB se podle něj aktivně podíleli na diktatuře a on jejich působení poznal na vlastní kůži.
V témže dopise označil za ostudu země, že se necelých třicet let po listopadu 1989 dostal do jejího čela člověk, kterého považoval za osobnost pochybného charakteru. Nechápal ani Zemanovu podporu. Knížák vnímal Babišův politický úspěch jako důkaz ústupu od hodnot, k nimž se společnost po pádu komunismu hlásila. Kritizoval pohrdání parlamentem, policií a soudy i podnikatelskou představu, že stát má fungovat jako firma s poslušnými zaměstnanci. „Člověk, který vstoupí do politiky se slovenským heslem ‚všeci kradnú‘ a ustavičně uráží náš národ tím, že odmítá respektovat policii, soudy a o parlamentu tvrdí, že je zbytečný, poněvadž nefunguje dostatečně pružně jako poslušní zaměstnanci firmy, atp. … takový člověk nepatří do politiky,“ napsal.
Právě tato slova dnes znějí ještě ostřeji, protože je státními poctami oceňuje vláda, jejíž premiér se s médii, opozicí, prezidentem i soudy střetává stále stejným způsobem. Když novináři otevřou kauzu ministra, kabinet je obviní ze lhaní. Pokud prezident vetuje zákon, vládní politici z něj udělají lídra opozice a hrozbu pro důchodce či nemocnice. Jakmile Ústavní soud vydá rozhodnutí, které se kabinetu nehodí, vláda mluví o aktivismu a svévoli. Pohřeb se státními poctami tak nebude jen rozloučením s umělcem. Bude také připomínkou kritiky, kterou si premiér zřejmě dobrovolně na pietní tabuli nenapíše.
Knížák přitom rozhodně nebyl uhlazenou ikonou, kterou lze po smrti bez problémů zařadit do jedné politické vitríny. Byl konfliktní, provokativní a často krutý v soudech o lidech, s nimiž nesouhlasil. Udržoval dobré vztahy s Václavem Klausem, nesnášel komunistický režim a později se ostře vymezoval nejen proti Babišovi, ale také proti opozici a prezidentu Petru Pavlovi. Toho nazýval komunistickým lampasákem a dokonce největším nepřítelem České republiky od druhé světové války. Jeho kritika tedy neměla pohodlný stranický směr. Útočil na Babiše, Pavla i opoziční politiky a neřídil se tím, komu jeho výroky zrovna pomohou.
Právě proto nelze Knížáka po smrti jednoduše přepsat na vládního hrdinu. Babišův kabinet může ocenit jeho umělecký přínos, odpor ke komunismu a celoživotní nezávislost. Nemůže však oddělit tyto vlastnosti od jeho nesmlouvavých výroků o premiérovi. Knížák nebyl člověkem, který by po roce 1989 považoval Babiše za pokračovatele demokratické obnovy země. Viděl v něm její popření. Babišovu politiku spojoval s úpadkem veřejné kultury, vítězstvím majetku nad vnitřními hodnotami a ochotou sociálně nejistých či méně kritických voličů uvěřit slibům a hezkým tvářím.
V jednom z posledních rozhovorů viděl příčinu Babišova úspěchu v nevzdělanosti české společnosti. „Naše společnost je velmi nevzdělaná. Komunistický režim potlačoval kulturu a umění, čímž vytvářel určitou opoziční intelektuální úroveň. Dnes to tak není. Lidé chtějí mít třikrát nebo čtyřikrát ročně dovolenou, chtějí mít majetek, a tak mizí vnitřní kultura, kterou jsme v sobě měli. A zvětšuje se skupina starších, sociálně slabších lidí. Není příliš kritická, a tak naletí na sliby a hezké tváře,“ uvedl. Ani toto hodnocení nebylo laskavé a už vůbec ne demokraticky citlivé vůči lidem, o nichž mluvil. Ukazuje však, jak hluboké bylo jeho přesvědčení, že Babišův vzestup není běžnou změnou vlády, ale příznakem širšího kulturního a morálního úpadku.
Vláda se rozhodla pro pohřeb se státními poctami, nikoli pro státní pohřeb. Rozdíl spočívá v rozsahu formalit i postavení osobnosti, jíž se pocta uděluje. Pohřeb se státními poctami už v minulosti doprovodil poslední rozloučení s Karlem Gottem nebo Karlem Schwarzenbergem. U Knížáka má jít o ocenění celoživotního přínosu české kultuře, jeho role ve výtvarném umění a odporu proti totalitnímu režimu. Podmínkou zůstává souhlas rodiny.
Taková pocta je vzhledem ke Knížákovu významu obhajitelná. Od šedesátých let patřil k nejvýraznějším osobnostem české umělecké scény. Prosazoval happeningy, akční umění a vlastní pojetí tvorby v době, kdy podobné projevy narážely na represivní aparát státu. Komunistický režim mu zakazoval publikovat a vystavovat, opakovaně ho zatýkal a věznil. Státní bezpečnost jej od roku 1966 evidovala jako nepřítele státu. Po pádu diktatury se stal rektorem Akademie výtvarných umění, později vedl Národní galerii a výrazně zasahoval do veřejných debat o kultuře i politice.
Knížák zemřel 26. července 2026 ve věku šestaosmdesáti let. O jeho úmrtí informoval ministr zahraničí Petr Macinka. Výtvarník, hudebník, performer, někdejší ředitel Národní galerie a rektor Akademie výtvarných umění ovlivnil českou kulturní scénu ve druhé polovině dvacátého století i v prvních desetiletích století současného. Stejně výrazně jako uměním na sebe upozorňoval veřejnými soudy, které byly často nemilosrdné, osobní a vedené přesvědčením, že kompromis znamená zradu vlastního názoru.
Rozhodnutí vlády je proto současně správné i politicky nepohodlné. Knížák si státní uznání nezaslouží proto, že by vyhovoval Babišovi, Macinkovi nebo kterékoli současné straně. Zaslouží si ho navzdory tomu, že nevyhovoval téměř nikomu. Jeho názory byly často přehnané a někdy urážlivé, jeho odpor k totalitě však nebyl dodatečnou pózou. Zaplatil za něj zákazem práce, sledováním, zatýkáním i vězením. Stát se proto správně hlásí k člověku, kterého komunistický režim považoval za nepřítele.
Babišova vláda se však při posledním rozloučení nevyhne paradoxu, který sama vytvořila. Vzdá čest umělci, jenž považoval Andreje Babiše za produkt komunistické minulosti, za člověka, který zachází se zemí jako s majetkem, uráží demokratické instituce a do politiky nepatří. Pietní akt může být důstojný, zazní státní pocty a kabinet se přihlásí ke Knížákovu významu. Jeho vlastní slova ale zůstanou. Patří k nim i věta, kterou by současný premiér ze všech Knížákových výroků nejraději neslyšel: „Pro mne je a zůstane zločincem.“
