Andrej Babiš podle Jiřího Lobkowicze nevybudoval hnutí založené na pevné ideologii, ale dokonale centralizovaný systém osobní loajality, odměn a existenční závislosti na jediném člověku. Finančník a politický glosátor pro něj vytvořil označení „cosANOstra“, které odkazuje na mafiánskou organizaci Cosa Nostra, aniž by hnutí ANO obviňoval z organizovaného zločinu. Přirovnáním popisuje architekturu moci, v níž politickou budoucnost poslanců, ministrů i regionálních představitelů určuje jejich vztah k předsedovi. Kdo drží linii, může počítat s místem, funkcí a ochranou, kdo se postaví proti centru, riskuje konec na kandidátce i odchod do politické bezvýznamnosti. Z demokratické strany se v tomto výkladu stává uzavřený mocenský klan, jehož členové nepotřebují společný hodnotový program. Stačí jim vědomí, komu vděčí za kariéru a kdo je může jediným rozhodnutím připravit o všechno.
Lobkowicz svůj komentář pojmenoval „Don z Průhonic: Babiš a cosANOstra“ a už v úvodu vymezil základní princip takového uspořádání. Moc se podle něj nemusí opírat o doktrínu, společenskou vizi ani soubor politických hodnot. Potřebuje síť lidí spojených závislostí, mlčenlivostí a obavou z vyloučení. „Kdo pozoruje, jak Andrej Babiš buduje a řídí ANO, vidí minimum ideologie a maximum rafinované mafiánské architektury moci,“ napsal Lobkowicz. Slovní hříčka nemá tvrdit, že premiér stojí v čele zločinecké organizace. Má upozornit na podobnost vnitřního mechanismu, v němž rozhoduje hierarchie, věrnost vůdci a schopnost bez veřejných pochybností plnit jeho politické zadání.
Hnutí ANO v tomto směru skutečně působí jako mimořádně ukázněný celek. Veřejné spory uvnitř poslaneckého klubu téměř nejsou vidět, zásadní hlasování dopadají podle potřeb vedení a výraznější nesouhlas s Babišem se zpravidla nestává začátkem vnitrostranické diskuse. Člověk, který by chtěl vystupovat jako samostatná politická osobnost s vlastní mocenskou základnou, narazí na systém, v němž o kandidátkách, funkcích i mediální podpoře rozhoduje úzké centrum. Lobkowicz tuto disciplínu nepovažuje za výsledek přesvědčení. „V ANO platí tvrdě: stranická disciplína není otázkou přesvědčení, ale přežití. Poslanci hlasují jako jeden muž, veřejná kritika uvnitř strany je politickou sebevraždou. Kdo se vzepře, končí mimo kandidátky,“ uvedl.
Takové uspořádání podle Lobkowicze vysvětluje, proč mohou představitelé hnutí ve velmi krátké době přijmout téměř jakoukoli novou linii. ANO dokáže slibovat rozpočtovou odpovědnost a současně prosazovat rozvolnění pravidel pro další zadlužování. Může se představovat jako ochránce sociálních jistot, podnikatelů, zaměstnanců i důchodců, aniž by mezi těmito skupinami muselo hledat dlouhodobě udržitelný programový kompromis. Ideologická pružnost není slabinou, ale podmínkou fungování. Dokud téma přináší hlasy, lze je přijmout. Jakmile přestane sloužit, vedení je nahradí jiným. Poslanec nepotřebuje vysvětlovat, proč dnes hájí opak toho, co prosazoval včera. Potřebuje vědět, jaký postoj od něj očekává předseda.
Lobkowicz pro tuto poslušnost používá výraz omertà, tedy pravidlo mlčení. V českém politickém prostředí nejde o mlčení před policií, ale o zákaz skutečné veřejné polemiky uvnitř hnutí. Jednotliví členové mohou mít soukromé výhrady, jejich politická hodnota však spočívá v tom, že je nevynášejí ven a neohrožují Babišovu autoritu. „Loajalita se tu nekupuje argumenty, ale pozicemi, trafikami a strachem,“ napsal Lobkowicz. Funkce pak nejsou pouze prostředkem k výkonu politiky. Stávají se odměnou za spolehlivost a současně připomínkou, že stejná ruka, která člověka vynesla vzhůru, ho může bez větších obtíží odstranit.
Další část Lobkowiczovy kritiky míří k prolínání politické moci s Babišovým někdejším podnikatelským impériem. Agrofert byl v únoru 2026 znovu převeden do svěřenského fondu RSVP Trust a vláda tento krok představovala jako řešení premiérova střetu zájmů. Lobkowicz však právní konstrukci nepovažuje za důkaz zániku faktického vlivu rodiny. Připomíná dlouhodobé výhrady Evropské komise, protikorupčních organizací i kauzu Čapí hnízdo, která se stala symbolem podezření, že veřejné dotace mohou sloužit ekonomickým zájmům úzkého okruhu lidí spojených s politickou mocí.
Převedení majetku do fondu podle této argumentace mění formální uspořádání, nikoli nutně skutečné vazby. Veřejnost má uvěřit, že ekonomické impérium a předseda vlády stojí od sebe odděleně, přestože politický úspěch Babiše, zájmy jeho rodiny a fungování koncernu vznikaly po desítky let jako vzájemně propojený celek. Lobkowicz proto mluví o modelu „rodina jako firma, firma jako rodina“. Hranice mezi soukromým vlastnictvím a státní mocí se podle něj nestírá jedním nezákonným rozkazem. Rozpouští se postupně, když lidé spojení s jedním centrem současně ovládají vládu, určují dotační politiku, rozhodují o veřejných zakázkách a vytvářejí pravidla, která dopadají také na podnikání premiérova někdejšího koncernu.
Významnou roli v budování Babišovy moci přisuzuje Lobkowicz také médiím. Někdejší vlastnictví skupiny MAFRA podle něj umožňovalo ovlivňovat způsob, jakým veřejnost vnímala premiérovy kauzy i jeho politické soupeře. „Don nikdy nemusí špinit ruce sám. Má na to média a loajální lidi,“ napsal. Babiš podle něj získal prostředí, v němž bylo možné vlastní problémy zlehčovat a naopak zesilovat pochybení protivníků. Ani formální změny vlastnictví podle Lobkowicze nemusí okamžitě odstranit dlouhodobě vytvořený strukturální vliv, personální vazby a redakční návyky.
Komentář však nepopisuje pouze vnitřní organizaci ANO a podnikatelské zájmy jeho předsedy. Hnutí se podle Lobkowicze změnilo v distribuční systém výhod, v němž se loajalita odměňuje dotacemi, veřejnými zakázkami, funkcemi a předvolebními dary. „Dotace pro spřátelené zemědělce, předvolební dárky voličům, veřejné zakázky pro loajální regiony. Vše podpořené koalicí s SPD a Motoristy, která posunula českou politiku výrazně doprava a do oligarchického stylu. Hranice mezi státem a soukromou firmou se stírá do té míry, že je často těžké říct, kdo koho vlastní,“ napsal Lobkowicz.
Tato část jeho argumentace ukazuje ANO nikoli jako standardní politickou stranu, která se snaží prosadit určitý program, ale jako prostředníka mezi státními zdroji a skupinami, jejichž podporu potřebuje. Volič dostane konkrétní příslib, region investici, loajální politik funkci a spřízněný ekonomický hráč příznivější podmínky. Každý článek sítě má důvod systém udržovat, protože z něj získává část prospěchu. Moc se tím nestabilizuje přesvědčením, že společnost směřuje ke společnému cíli. Drží ji obava, že změna vedení by mohla znamenat ztrátu dosavadních výhod.
Koalice s SPD a Motoristy podle Lobkowicze tento model ještě posílila. Babiš nepotřebuje partnery s pevnou hodnotovou shodou. Potřebuje subjekty, které mu zajistí většinu a zároveň jsou dostatečně závislé na účasti u moci. Politické rozdíly lze překrýt funkcemi, vlivem a přístupem k rozhodování. ANO tak může vládnout s nacionalistickou SPD i s Motoristy, kteří stavějí velkou část své značky na odporu k regulacím a institucím. Spojení nedrží společná filozofie státu, ale praktická dohoda o rozdělení moci.
Lobkowicz se v této souvislosti vrací také ke střetu o účast prezidenta Petra Pavla na červencovém summitu NATO v Ankaře. Spor podle něj nebyl jen hádkou mezi Hradem a Strakovou akademií o složení jedné delegace. Babišova vláda se pokusila změnit dosavadní ústavní praxi, ovládnout zahraniční politiku a zatlačit hlavu státu do čistě ceremoniální role. Zásah Ústavního soudu podle Lobkowicze zabránil vzniku precedentu, který by do budoucna oslabil systém protivah mezi vládou, prezidentem a dalšími ústavními institucemi.
V tomto bodě se metafora cosANOstry přesouvá od organizace jedné strany k fungování celého státu. Vůdce centralizovaného hnutí podle Lobkowicze postupně naráží na instituce, které nemůže ovládat stejným způsobem jako vlastní poslance. Prezident, Ústavní soud, nezávislá média nebo kontrolní orgány se proto stávají překážkou. Pokud se nepodřídí, jsou označeny za politické protivníky, aktivisty nebo součást kampaně. Konflikt se nevede jen o jedno rozhodnutí. Vede se o to, zda mohou existovat centra moci, která nejsou závislá na Babišově vůli.
Komentář připomíná, že oslabování demokracie nemusí začít tanky v ulicích, zákazem voleb nebo zrušením parlamentu. Instituce mohou dál existovat, zákony mohou zůstávat v platnosti a občané mohou chodit k volbám. Systém se přesto může vyprázdnit, pokud všechny významné funkce obsadí lidé závislí na jednom vůdci a kontrolní mechanismy ztratí schopnost klást skutečný odpor. „Demokracie neumírá jen tehdy, když ji někdo násilně zruší. Může se vyprázdnit i tehdy, když se všechny instituce formálně zachovají, ale jejich skutečná funkce se podřídí vůli jediného člověka,“ varoval Lobkowicz.
Největší hrozbou podle něj není otevřená diktatura, ale pozvolný přerod republiky v systém osobní loajality. Zákony dál platí, parlament zasedá a soudy rozhodují, jejich význam se však mění. Poslanec nehlasuje podle svého přesvědčení, ale podle obavy o místo na kandidátce. Ministr neodpovídá veřejnosti, ale člověku, který ho do funkce vybral. Státní instituce nehledá nejlepší řešení, nýbrž variantu přijatelnou pro centrum moci. Kontrolní orgán zůstává nezávislý na papíře, ale jeho vedení získají lidé, kteří vědí, komu vděčí za svůj post.
Lobkowicz přitom ve vlastním textu přiznává, kde jeho přirovnání k mafii selhává. Babiš nebyl odsouzen za organizovaný zločin, Agrofert je legálně fungující koncern a ANO vyhrává demokratické volby. Miliony lidí hnutí podporují dobrovolně a mnozí jeho předsedovi skutečně věří. Také konflikt s prezidentem má reálný ústavní rozměr, o němž lze vést legitimní spor. Přiznání těchto rozdílů je podstatné. Bez něj by metafora cosANOstry sklouzla k pouhé urážce a nahrazovala argumentaci nálepkou.
Jádro Lobkowiczovy obavy však zůstává. Demokratický stát může podle něj převzít nejúčinnější prvky mafiánské logiky – centralizovanou poslušnost, ekonomickou závislost, mlčenlivost a cílené oslabování nezávislých institucí – aniž by jeho vedení formálně porušilo trestní zákoník. Politická moc nemusí své odpůrce zavírat do vězení. Stačí je vytlačit z kandidátek, připravit o funkce, označit za nepřátele a vytvořit prostředí, v němž se odpor přestane vyplácet. Nemusí zrušit média. Stačí je ekonomicky oslabit, obviňovat ze lží a přesvědčovat příznivce, že jakákoli kritická informace je součástí organizované kampaně.
Označení „Don z Průhonic“ je úmyslně provokativní. Za ním však stojí vážnější otázka, než zda se Babiš podobá filmovému mafiánskému bossovi. Jde o to, kolik skutečně nezávislých lidí může v ANO přežít, kolik institucí dokáže odmítnout požadavek vlády a kolik členů kabinetu by si trouflo veřejně říct premiérovi, že se mýlí. Strana, v níž se nesouhlas trestá koncem kariéry, může být volebně úspěšná a formálně demokratická. Současně však přenáší do řízení státu princip, podle něhož není nejvyšší hodnotou zákon, odpovědnost ani veřejný zájem, ale věrnost člověku na vrcholu.
Lobkowiczův závěr je proto podstatně tvrdší než běžná kritika Babišova střetu zájmů nebo populistických slibů. Varuje před republikou, v níž demokratické kulisy zůstanou stát, ale skutečné rozhodování se uzavře do jediného mocenského centra. „Právě proto není největším rizikem dneška otevřená diktatura, ale pomalá proměna republiky v systém osobní loajality, kde zákony zůstávají, avšak duch ústavní demokracie mizí,“ napsal Lobkowicz. Babiš nepotřebuje ANO naplnit ideologií, pokud je dokáže naplnit závislostí. Nemusí přesvědčit každého poslance, že jeho rozhodnutí je správné, jestliže všichni vědí, co je bude stát neposlušnost. A nemusí rušit demokratické instituce, pokud se mu podaří proměnit je ve sbor lidí, kteří čekají na pokyn z Průhonic. Právě v tom spočívá Lobkowiczova „cosANOstra“: nikoli v obvinění z trestné činnosti, ale v popisu státu, kde se hranice mezi politickou stranou, podnikatelským impériem a veřejnou mocí stává stále obtížněji rozeznatelnou.
