Státní rozpočet na rok 2027 počítá se schodkem 389 miliard korun. Pokud má vláda skutečně hledat úspory, měla by se nejdříve podívat na vlastní výdaje. Ne každá úspora totiž musí znamenat, že někomu vezmeme peníze. Někdy stačí nevytvořit nový výdaj, změnit špatně nastavené pravidlo nebo začít důsledně kontrolovat, za co stát platí.
Když stát hospodaří se schodkem, má v zásadě dvě možnosti. Může hledat další příjmy, což většinou znamená vyšší daně a odvody. Nebo se nejprve podívá na vlastní výdaje. Já bych začala tou druhou možností.
Návrh státního rozpočtu na rok 2027 počítá se schodkem 389 miliard korun. Národní rozpočtová rada zároveň upozorňuje, že v roce 2028 bude potřeba hospodaření veřejných financí zlepšit přibližně o 130 až 140 miliard korun.To už jsou čísla, nad kterými bychom se měli vážně zastavit.
Přesto místo velké debaty o úsporách stále slyšíme, komu ještě přidáme, co nově zaplatí stát a jaký další výdaj převezme. Začněme třeba důchody.
Důchody se zvýší. Proč ale přidávat nad rámec zákonné valorizace?
Důchody se v roce 2027 zvýší. Máme zákonný valorizační mechanismus právě proto, aby se jejich vývoj neopíral každý rok o politickou soutěž o to, kdo seniorům nabídne víc. Nejsem proti valorizaci. Říkám něco jiného: držme se zákonného valorizačního mechanismu.
Pokud chce vláda přidat ještě více, ať současně řekne, kde na to vezme peníze. Důchodový systém musí vydržet desítky let. Nemůže být každé čtyři roky předmětem soutěže o to, kdo nabídne víc.
Koncesionářské poplatky? Nerušme něco, co bychom potom stejně museli zaplatit
Můžeme diskutovat o výši koncesionářských poplatků i o fungování veřejnoprávních médií. Pokud ale jejich financování prostřednictvím poplatků zrušíme a převedeme ho na stát, peníze nezmizí. Stát je bude muset hradit z některé z kapitol státního rozpočtu. Proč tedy vytvářet další mnohamiliardový výdaj v době, kdy zároveň hledáme úspory?
Potřebuje opravdu každá první třída asistenta?
Nechci rušit asistenty dětem, které je potřebují. Pokud dítě se zdravotním postižením nebo jinými závažnými speciálními vzdělávacími potřebami potřebuje podporu, aby se mohlo vzdělávat v běžné škole, má ji dostat. Ptám se na něco jiného.
Proč jsme z cílené podpory udělali plošný nárok? Jedna miliarda korun samozřejmě nezachrání státní rozpočet. Jenže právě z podobných „pouhých miliard“ nakonec vznikají desítky miliard.
Elektřina nezlevní tím, že účet přendáme jinam
Podobný princip platí u podporovaných zdrojů energie. Rozumím snaze snížit lidem i podnikatelům náklady na energie. Přiznejme si ale jednoduchou věc: stát elektřinu tímto způsobem nezlevnil. Část účtu pouze přesunul z faktury za elektřinu do státního rozpočtu. A tak se musíme ptát: má na to stát dostatek zdrojů?
Do zdravotnictví přidáme. Ale pojďme také kontrolovat, co platíme
Investice do zdravotnictví samozřejmě potřebujeme. Potřebujeme moderní nemocnice, přístroje i dostupnou péči. Jenže vedle otázky, kolik peněz do zdravotnictví přidáme, bych chtěla slyšet ještě jednu: Kolik v něm dokážeme ušetřit lepším hospodařením? Každá nová budova, přístroj nebo kapacita totiž neznamená pouze investici. Znamená také další provozní náklady na mnoho dalších let.
Zdravotní pojišťovny už dnes kontrolují například duplicitně vykázané výkony, jejich nepovolené kombinace nebo neoprávněnou preskripci. To není obvinění lékařů. Naprostá většina zdravotníků odvádí práci, bez které se neobejdeme. Je to normální kontrola systému, kterým protékají stovky miliard korun.
Více bych zapojila také pacienty. Proč by každý pojištěnec nemohl jednoduše elektronicky dostat informaci, jakou péči na něj zdravotnické zařízení vykázalo a v jaké hodnotě? Když můžeme do zdravotnictví přidávat desítky miliard, můžeme současně požadovat úspory na jeho administrativě a důslednější kontrolu peněz, které systémem každoročně protékají.
A co samotný stát?
Tady už úspory vidí i ministryně financí. Nechci plošně zmrazit platy učitelům, policistům, zdravotníkům, sociálním pracovníkům ani dalším profesím, bez kterých veřejné služby fungovat nemohou. Ale stejně tak odmítám představu, že každá dnešní státní agenda, každé pracovní místo a každý úřad musí automaticky existovat navždy. Digitalizujeme stát. Tak kde jsou personální úspory? Rušíme papíry? Tak kde ubývá administrativa? Propojujeme databáze. Tak proč některé údaje stále dokládáme několika institucím?
Sama ministryně financí uvedla, že pětiprocentní snížení provozních výdajů státu může přinést minimálně šest miliard korun. K tomu připočítává rušení více než 320 pracovních míst s další úsporou ve stovkách milionů. Výborně. Jen do toho. Šetření totiž nemusí znamenat horší stát. Dobře udělané šetření může znamenat menší a efektivnější stát.
O jakých penězích se tedy bavíme?
Ne všechny částky, které jsem uvedla, představují stejný typ úspory. Některé jsou skutečnou možnou úsporou, u jiných můžeme zabránit vzniku nových výdajů a u dalších by byla nutná změna pravidel nebo zákona. Proto nechci jednoduše všechna čísla sečíst a prohlásit: právě jsem našla desítky miliard.
Ukazují ale velikost prostoru, o kterém má smysl diskutovat. Jen na několika těchto rozhodnutích se bavíme o rozpočtovém prostoru v řádu desítek miliard korun ročně. A ještě jsme pořádně neotevřeli podnikatelské dotace, další státní agendy, efektivitu nemocenského systému nebo to, zda digitalizace státu skutečně přináší úspory, které nám byly slibovány.
Nejdříve se ptejme, co nemusíme utratit
Národní rozpočtová rada nás upozorňuje, že v roce 2028 bude potřeba zlepšit hospodaření veřejných financí přibližně o 130 až 140 miliard korun. Takovou částku nenajdeme jedním velkým škrtem. Rozpočtová odpovědnost není soutěž o to, komu nejvíce vezmeme. Je to každodenní rozhodování o tom, co opravdu potřebujeme zaplatit, co můžeme dělat efektivněji a co si v této chvíli jednoduše dovolit nemůžeme.
Nechci krátit potřebnou pomoc lidem se zdravotním postižením. Nechci šetřit na potřebné zdravotní péči. Nechci brát důchodcům zákonnou valorizaci. A nechci špatně platit člověka, kterého stát skutečně potřebuje. Ale nechci ani další miliardy rozdávat jen proto, že je politicky příjemnější slíbit nový výdaj než vysvětlit, že na něj nemáme.
V zásadě existují jen dvě možnosti. Buď začneme rozumně šetřit sami, nebo účet jednou zaplatíme vyššími daněmi a dalšími dluhy.
Můžeme si samozřejmě říct, že rok 2027 i 2028 nějak dopadne. Jenže státní dluh má jednu nepříjemnou vlastnost. Politické sliby zapomene, ale účty si pamatuje. A mnozí z nás tuhle sekyru už platit nebudou. Zaplatí ji naše děti a naši vnuci.
Miliarda, kterou rozumně nevydáme, je pořád miliarda, kterou nemusíme někomu vzít.
