Výrok Petra Macinky v nedělní Partii Terezie Tománkové na CNN Prima News přesně ilustruje epizodu ze seriálu politické hrubosti, kterou si současná vláda nebezpečně rychle osvojila. Část nové vládní moci si plete autenticitu s bezohledností, odvahu s hulvátstvím a pohrdáním lidmi, kteří s ní nesouhlasí.
Když ministr zahraničních věcí, tedy člověk, který má reprezentovat stát navenek, řekne o svých kriticích: „Já kolikrát vidím, že se rozčilují lidi, které já třeba považuji za méněcenné, ale já jsem autentický člověk a já se určitě nepolepším,“ nejde o přeřeknutí, nýbrž o větu, která do veřejného prostoru vrací hospodský jazyk páté cenové skupiny bez obsluhy. Proti němu se ostře ohradila současná opozice. Velmi tvrdě reagovala například Eva Decroix. Nezvolila uhlazenou tiskovou zprávu, leč napsala syrový, osobní a útočný text. „Sim vás, nevíte, kde jsou ti méněcenní od Macinky? My byli dnes ve Světlé nad Sázavou. Takové menší městečko na Vysočině… a fakt tam byli od holčiček ze školky po majitele zámku, členy IZS, sestřičky z nemocnic a paliativky po starosty a senátory úplně všichni napříč společností! Hodně skvělého umění, hodně poděkování pro každodenní práci zdravotníků! Ale nikdo nebyl méněcenný! Rozumíte? NIKDO!“ napsala bývalá ministryně spravedlnosti Decroix.
Demokracie není terapeutická místnost, kde jsou opatrně volena slova, aby nikoho nezranila. Mezi tvrdým politickým střetem a tvrzením, že někteří lidé jsou „méněcenní“, však leží hranice, kterou nesmí překračovat nikdo, natož člen vlády. „Hele Macinko, ani v situaci, až budu odcházet z tohohle světa s plínou a nemohoucí, nebudu méněcenná. Ani kdybych byla z vůle tvojí vlády zbytek života popelář či myčka hajzlů, nebudu méněcenná. Budu člověk! Slyšíš? Se stejnou hodnotou jako ty, ministře!,“ pojmenovala onu hranici Decroix. Tím naprosto přesně pojmenovala, že hodnota člověka nestojí na funkci, příjmu, vzdělání, profesi, síle, věku, orientaci, zdraví ani na tom, koho volí.
Macinka se nepohyboval v hospodské debatě u stolu štamgastů, aby by následně mohl tvrdit, že šlo o nadsázku vytrženou z kontextu. Mluvil jako vicepremiér, ministr zahraničí a šéf vládních Motoristů v mediálním prostoru celoplošné televize. V témže pořadu zároveň odmítal, že by spor o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v turecké Ankaře byl pomstou. „Samozřejmě, že to není pomsta. Je to o tom, že summit NATO je vrcholný politický summit, nikoli vojenské cvičení lampasáků v záloze,“ řekl. Tato věta ukazuje jeho styl. Ministr zahraničí nemá být diskutérem z hospodské show podnapilých ochotníků na oslavě zvládnutého odehraného představení, ale člověk, který chápe váhu slov, institucionální respekt a mezinárodní kontext. Útok na prezidenta jako na „lampasáka v záloze“ může Macinkovým fanouškům připadat jako odvážná hláška, ale v ústavním systému je to především ukázka neschopnosti sebeovládání se a schopnosti rozlišit politický nesouhlas od ponižování funkce, kterou prezident zastává, i funkce ministerské.
Premiér Andrej Babiš už Macinku za podobný styl kritizoval. „Motoristé si dosud zřejmě neuvědomili, že jsou ve vládních funkcích, a neměli by komunikovat tak, jak byli zvyklí dříve,“ řekl v pořadu televize Nova Za pět minut dvanáct. Jenže právě tato formulace ukazuje slabost premiérské reakce. Nejde jen o to, že Motoristé „komunikují tak, jak byli zvyklí dříve“. Jde o to, že člen vlády používá slovník, který degraduje lidi podle jeho osobního soudu. To není komunikační neobratnost, nýbrž politický a hodnotový problém. Pokud se premiér spokojí s povzdechem, že si koaliční partner ještě nezvykl na vládní funkce, pak fakticky říká, že nejde o hranici nepřijatelného, ale jen o otázku stylu.
Macinka navíc dal jasně najevo, že žádnou sebereflexi nechystá. „Jsem takový, jaký jsem. Pokud má někdo s mým vystupováním problém, tak to není pan premiér,“ nechal se slyšet v Partii Terezie Tománkové. Veřejná funkce však není prostor pro nekontrolovanou exhibici povahy. Ministr není placen za to, aby byl „takový, jaký je“, ale za to, aby vykonával úřad způsobem odpovídajícím vážnosti funkce. Kdo se zaklíná tím, že se „určitě nepolepší“, neukazuje pevnost charakteru, ale nezájem o standardy veřejné služby. Jestliže premiér takového ministra drží ve vládě, přebírá za tuto politickou kulturu odpovědnost.
Na Macinkův výrok reagovali ostře opoziční politici. „Méněcenný člověk je termín, který nacisté používali k ospravedlnění diskriminace, násilí a masového vraždění,“ připomněl historickou tíhu Macinkou použitých slov předseda hnutí STAN Vít Rakušan. „Tohle už není exces, to je standardní vyjadřování vašeho koaličního partnera. Silný premiér by takovou rétoriku ve své vládě nestrpěl,“ obrátil se přímo na premiéra Rakušan. Právě slovo „standardní“ je v této souvislosti podstatné. Největší nebezpečí podobných výroků nespočívá jen v jejich okamžité brutalitě, nýbrž v tom, že se postupně stanou normou. Dnes „méněcenní“, včera „pa.az.ti“, pozítří „nepřátelé lidu“.
Europoslankyně Danuše Nerudová reagovala podobně tvrdě. „Výraz ‚méněcenní lidé‘ ve svém slovníku měli nacisté a fašisté,“ vzkázala. „Kdy už ten ‚hit.er.u.end‘ vyhodíte z vlády? Vám nevadí ná.kové ve vládě?,“ dodala otázku na premiéra. Je to formulace extrémně ostrá, ale její politický význam spočívá v tom, že odmítá brát Macinkův výrok jako běžnou součást televizní přestřelky. Ve chvíli, kdy ministr zahraničí použije pojem zatížený dějinami, nemůže se veřejná debata tvářit, že jde pouze o ostřejší rétoriku. Přesně na to míří i reakce dalších politiků. „Macinka se „vždy choval jako kre.én,“ napsal Tomáš Zdechovský. „Jen v té funkci ministra zahraničí je to více vidět,“ dodal. „Macinkovi ‚méněcenní lidé‘ vstoupí do našeho politického slovníku jako symbol absolutní arogance a tuposti.,“ napsal šéf občanských demokratů Martin Kupka. „Jsou-li pro Macinku méněcenní ti, kteří se neprodají Babišovi a nespojí se s Okamurou, pak je mi ohromnou ctí k nim patřit,“ sdělila razantě senátorka za ODS Miroslava Němcová. „Stejně vede ty pindy jen, aby si zaprovokoval. Nemá šarm, vtip, nikoho nebaví, tak co mu zbývá? Takový mrňafa neboli ťululum bum,“ dodala Němcová.
Celá kauza tak není jen sporem mezi Macinkou a jeho kritiky, nýbrž testem, zda se česká politika ještě umí shodnout alespoň na tom, že lidská důstojnost není předmětem politického hodnocení. Rozdíl je důležitý i pro pravici, k níž se Macinka a Motoristé hlásí. Pravicová politika má stát na svobodě jednotlivce, odpovědnosti, respektu k právům a nedůvěře k tomu, aby stát nebo mocenská elita určovaly, kdo má větší a kdo menší hodnotu. Když se někdo tváří jako pravičák, ale současně mluví o lidech jako o méněcenných, karikuje vlastní ideový tábor. „To, že někteří nakládají s darem života a svobody jako tlučhubové a pozéři, je věc druhá a neodpustitelná. Ale do svědomí vám hrabat nebudu. Karma je zdarma!,“ uvedla Decroix. „Jen si fakt uvědom, do prkýnka práce, že nikdo, bez ohledu na profesi, věk, postavení, vyznání, politickou příslušnost, pohlaví, pro tebe, ty pseudopravičáku, nemůže být méněcenný! Svoboda, respekt, solidarita – to je pravice, ty trapnej pozére! Teda pokud se ty sám nechceš stát náplní rčení tvýho kámoše o parazitech… na pravici, systému, demokracii, právech obyčejných lidí, které máš zastupovat. Vykat ti budu, až si to zasloužíš,“ dodala exministryně.
Síla tohoto textu je právě v tom, že nespoléhá na opatrnou frázi o „nevhodnosti výroku“. Decroix neříká, že Macinka zvolil nešťastné slovo. Společnost drží pohromadě často lidé, kteří nemají největší mikrofony, nejsou ministři, nedělají silácké televizní výroky a nepředvádějí svou „autenticitu“ v přímém přenosu. Jsou to zdravotníci, pečovatelé, záchranáři, učitelé, komunální pracovníci, lidé v profesích, na které se populisté rádi odvolávají, ale jejichž důstojnost se jim rozpadne ve chvíli, kdy potřebují urazit vlastní kritiky. „Příště tě můžu pro bono vzít s sebou, Macinko! Nejsi méněcenný, ale malomocný,“ vzkázala Decroix nakonec šéfovi Motoristů.
Ministr zahraničí není soukromý provokatér. Člen vlády není internetový diskutér, který si buduje značku na urážkách. Premiér, který takového ministra ponechává ve funkci bez jasných důsledků, nemůže předstírat, že se ho to netýká. Zde nejde o to, zda má někdo rád Evu Decroix, Petra Macinku, Motoristy, ODS, STAN nebo kohokoli dalšího. Jde o otázku, jaký jazyk bude česká politika považovat za normální. Pokud se označování kritiků za méněcenné stane jen dalším dílem zábavní politické show, posune se společnost zase o kus níž.
