Úmrtí olympijského vítěze z Moskvy 1980 Oty Zaremby znovu otevřelo téma, které český sport dlouhodobě vytěsňuje. Téma systematického dopingu v době státního sportu, odpovědnosti trenérů a následků, které si řada sportovců nesla po celý život. Zaremba zemřel ve věku 68 let. V kontextu současné medicíny nejde o věk, který by byl automaticky spojován s přirozeným odchodem. Podle svědectví lidí z jeho okolí navíc nešlo o klidné úmrtí. Příčina smrti souvisela se zdravotními komplikacemi, které se u bývalých vrcholových sportovců vystavených dlouhodobé zátěži a farmakologické podpoře objevují opakovaně.
Jeho dlouholetý trenér Emil Brzóska, který loni oslavil osmdesátiny, zůstává jednou z klíčových postav této kapitoly československého sportu. Kapitoly, v níž se úspěch měřil medailemi, nikoli zdravím sportovců.
Generace na chemické podpoře
Brzóska byl spojen s celou generací vzpěračů, kteří dosahovali mimořádných výkonů. U Oty Zaremby se však postupně naplno ukázalo, za jakou cenu tyto výsledky vznikaly. Výkonnost byla systematicky podporována zakázanými látkami, často bez plného informovaného souhlasu sportovců o dlouhodobých následcích.
V období normalizace se o dopingu veřejně nemluvilo. Oficiálně neexistoval. Neoficiálně byl součástí systému. Nabídky „podpory výkonu“ patřily k běžné praxi. Téma zůstávalo tabu, chráněné státními strukturami i sportovními svazy.
Na tuto realitu upozornila později například i filmová tvorba, mimo jiné snímek Fair Play režisérky Andrey Sedláčkové.
Lži a utajování
Brzóska po léta veřejně popíral systematické používání dopingu. Tvrdil, že sportovci dosahovali úspěchů přirozenou cestou. Tyto výpovědi se postupně ukázaly jako nepravdivé.
Známý je případ z osmdesátých let, kdy všichni nominovaní vzpěrači na mezinárodní soutěž neprošli antidopingovou kontrolou. Osm z osmi sportovců mělo pozitivní nález.
O Brzóskově zapojení do distribuce zakázaných látek existují svědectví i dokumenty. Někteří pamětníci poskytli důkazy o systematickém zajišťování anabolických steroidů a dalších podpůrných prostředků.
Zahraniční zdroje situaci zaznamenaly také. Zpráva československého velvyslanectví v Ottawě z února 1989 popisuje pobyt kanadských vzpěračů v tuzemském tréninkovém kempu. Po návratu do Kanady podávali výkony výrazně převyšující jejich dosavadní úroveň. Dokument vyvolal podezření na systematické předávání zakázaných látek.
Zaremba svého trenéra opakovaně hájil. Bagatelizoval i incident, při němž byl Brzóska zadržen při pokusu převézt do Rakouska léky obsahující anabolické steroidy.
Vyznamenávání bez kontextu
Po Zarembově smrti se objevila řada pietních vyjádření, která zcela opomíjela okolnosti jeho sportovní kariéry. Ministr sportu ve vládě Andreje Babiše Boris Šťastný i jeho spolupracovník Mojmír Mikuláš zveřejnili oslavné příspěvky, aniž by se zmínili o systematickém dopingu.
Takový přístup vyvolává otázky o vztahu současné politické reprezentace ke sportovní minulosti. Připomínání sportovních úspěchů bez zmínky o jejich skutečných základech znamená pokračování v tradici zamlčování.
Zlatá medaile z Moskvy 1980 vznikla v prostředí, které nemělo s fair play nic společného. Nepatří do výkladní skříně moderního olympismu.
Dědictví minulého systému
Doping v socialistickém bloku nebyl individuálním selháním. Byl součástí systému. Sportovci byli nástrojem státní propagandy. Úspěch měl přednost před zdravím.
Následky si řada z nich nese dodnes. Srdeční problémy, poškození jater, hormonální poruchy, psychické obtíže. Příběh Oty Zaremby není výjimkou, ale součástí širšího vzorce.
Odpovědnost trenérů, funkcionářů a státních orgánů nebyla nikdy plně vyvozena.
Současné paralely
Doping není pouze problémem minulosti. Přesunul se z vrcholového sportu do amatérských a rekreačních prostředí. Posilovny, fitness centra a neoficiální tréninková zařízení se staly místy nelegální distribuce látek podporujících růst svalové hmoty a výkon.
Lékaři dlouhodobě upozorňují na rostoucí počet pacientů s komplikacemi způsobenými anaboliky a dalšími přípravky. Policie eviduje jen zlomek skutečných případů.
Kontrola zůstává nedostatečná. Prevence je slabá. Odpovědnost rozptýlená.
Odpovědnost místo glorifikace
Smrt sportovce si zaslouží respekt. Neznamená to však povinnost zamlčovat okolnosti jeho kariéry. Právě otevřené pojmenování minulých chyb je předpokladem, aby se neopakovaly.
Glorifikace bez kontextu nepomáhá sportu. Pomáhá pouze udržovat mýtus, že úspěch je důležitější než pravidla.
Minulost, která se nesmí opakovat
Příběh Oty Zaremby a Emila Brzóska není uzavřenou kapitolou. Je varováním. Ukazuje, kam vede systém, který obětuje jednotlivce ve jménu medailí.
Pokud stát a sportovní instituce nebudou schopny tuto kapitolu pojmenovat bez přikrášlování, riskují její opakování v jiné podobě.
Doping není součástí férového sportovního souboje. Nikdy nebyl. A nikdy být nesmí.
