Ministr dopravy Ivan Bednárik před začátkem letních prázdnin vyzval řidiče, aby nespěchali, dodržovali povolenou rychlost, nechávali si bezpečný odstup a hlavně odložili mobilní telefon. Jeho apel je správný, potřebný a při pohledu na každoroční statistiky také životně důležitý. Jenže než ministr začne poučovat miliony řidičů, mohl by stejnou zprávu rozeslat do poslaneckého klubu hnutí ANO a přidat k ní jednoduché vysvětlení, že automobil není pojízdné studio pro výrobu politických videí.
Poslanec Marek Novák se už za volantem natáčel opakovaně a nyní se k němu připojil také Radek Vondráček, který při řízení mluvil do kamery o kompetenční žalobě prezidenta Petra Pavla. Politici vládního hnutí tak veřejnosti znovu předvádějí přesný opak toho, co po ní požaduje ministr dopravy jejich vlastní vlády. Jednou rukou kabinet rozdává bezpečnostní rady, druhou jeho poslanci sbírají pozornost na sociálních sítích za volantem. Kdyby nešlo o zdraví a životy ostatních lidí, byla by tato vládní rozpolcenost jen další trapnou komedií.
Bednárik svůj vzkaz zveřejnil před začátkem období, kdy se na silnice vydávají rodiny na dovolené, lidé cestují za příbuznými a dálnice čelí zvýšenému zatížení. Ministerstvo spolu s Ředitelstvím silnic a dálnic, policií a BESIP podle Bednárika připravilo posílenou asistenci na hlavních tazích, rychlejší odtahy nepojízdných vozidel, omezení některých prací v nejvytíženějších termínech a silnější policejní dohled. Řidičům připomnělo také bezplatnou asistenční linku ŘSD 800 280 281, která je dostupná nepřetržitě. Technická a organizační opatření však podle ministra sama o sobě nestačí, protože bezpečnost závisí především na chování lidí za volantem. „Prosím vás: nespěchejte. Dodržujte rychlost, držte si odstup, odložte telefon a pokud jste unavení, zastavte si na odpočinek. Pár minut navíc nikdy nestojí za zbytečné riziko,“ sdělil veřejnosti.
Proti podobnému sdělení nelze namítat vůbec nic. Telefon odvádí pozornost, pohled do displeje nebo kamery ubírá řidiči čas potřebný k reakci a jediná vteřina nepozornosti může rozhodnout o tom, zda člověk včas zabrzdí před kolonou, dítětem, cyklistou nebo autem měnícím jízdní pruh. BESIP navíc držení telefonu nebo jiného hovorového či záznamového zařízení při řízení neřadí mezi nevinné drobnosti. Jde o čtyřbodový přestupek, za který hrozí pokuta v řádu tisíců korun. Zákon nerozlišuje, zda řidič píše zprávu milence, kontroluje pracovní e-mail nebo natáčí politické moudro pro své příznivce. Silnice není bezpečnější jen proto, že člověk hledící do kamery nosí poslanecký odznak a právě vysvětluje ústavní pořádek.
Vzkaz však zřejmě zapomněl Bednárik předat poslancům hnutí ANO, kteří pojali řízení vozu jako soutěž v tom, kdo natočí za volantem více hloupých videí. Dlouhodobě v této disciplíně hraje prim Marek Novák, který už při jízdě poučoval novináře, vysvětloval vládní reorganizaci, útočil na předsedu Senátu Miloše Vystrčila a rozebíral financování senátní cesty na Tchaj-wan. Na zveřejněných záběrech seděl za volantem, mluvil do kamery a opakovaně k ní obracel zrak, zatímco se jeho vozidlo pohybovalo v silničním provozu. Poslanec chtěl působit jako pracovitý politik, který nemá čas zastavit ani kvůli vlastnímu videu. Ve skutečnosti ukázal hlavně to, jak hluboko může politická sebestřednost zatlačit obyčejný pud odpovědnosti. Člověk, který se rozhodne mentorovat celou zemi a současně se kvůli vlastní sebeprezentaci nedívá soustavně tam, kam jede, si o výsměch říká sám. Politický obsah může být hloupý, manipulativní nebo nepravdivý a stále zůstane pouze politickým obsahem. Jakmile ho však autor natáčí při řízení a rozptyluje tím vlastní pozornost, přestává jít jen o další internetovou trapnost. Do jeho představení jsou proti své vůli zataženi lidé v okolních autech, motorkáři, chodci i cyklisté. Nikdo z nich se nerozhodl účinkovat v reklamním videu poslance ANO.
Nyní se k Novákovi přidal Radek Vondráček. Také on se rozhodl, že automobil je vhodným místem pro komentování sporu mezi prezidentem Petrem Pavlem a vládou Andreje Babiše. Ve videu mluvil do kamery o kompetenční žalobě, kterou prezident podal k Ústavnímu soudu kvůli vyloučení z české delegace na summit NATO v Ankaře. „Nelíbí se mi myšlenka, že by čeští ústavní činitelé na sebe měli podávat žaloby nebo na sebe žalovat u Ústavního soudu v Brně. Nelíbí se mi také myšlenka, že by ty pomyslné klíče od české zahraniční politiky měl držet Ústavní soud v Brně,“ hlásal Vondráček do kamery.
Už samotný obsah této věty zaslouží pozornost. Ústavní soud nedrží „klíče od české zahraniční politiky“ jen proto, že rozhoduje kompetenční spor mezi prezidentem a vládou. Neurčuje zahraničněpolitickou orientaci země, neschvaluje mandát české delegace a nebude rozhodovat, kolik má stát vydávat na obranu nebo jakou pozici zaujme k Ukrajině. Má vyložit Ústavu a určit, zda vláda smí prezidentovi zabránit ve výkonu pravomoci zastupovat stát navenek. Právě od toho Ústavní soud existuje. Pokud se nejvyšší ústavní činitelé neshodnou na rozsahu svých pravomocí, není žaloba udáváním spolužáka paní učitelce, ale civilizovaným způsobem, jak konflikt rozhodnout podle práva. Vondráčkova představa, že podání žaloby je samo o sobě nevhodné, ve skutečnosti znamená, že by spory měla rozhodovat silnější politická strana. Tedy v tomto případě vláda, protože má většinu a praktické možnosti prezidentovu cestu zablokovat.
Ještě absurdnější však bylo místo, které si Vondráček ke svému ústavnímu výkladu vybral. Poslanec mluvil zpoza volantu při řízení vozu a obracel pozornost ke kameře, aby vysvětlil, kdo má držet pomyslné klíče od zahraniční politiky. Možná by bylo užitečnější, kdyby se v takové chvíli soustředil na, silnici před sebou a bezpečnost lidí kolem. Ústava nikam neuteče. Kompetenční žaloba zůstane u soudu i po zaparkování. Sociální sítě se nezhroutí, pokud politik nahraje svůj příspěvek o deset minut později. To je zřejmě pro některé poslance hnutí ANO nepřijatelné. Každá minuta bez nového videa představuje promarněnou příležitost připomenout publiku vlastní existenci.
Bednárik by se proto s podobnými bezpečnostními apely měl obrátit nejprve k poslancům vládní koalice a teprve potom k veřejnosti. Mohl by je obeznámit s tím, že při řízení vozu se netelefonuje, nedrží záznamové zařízení a nehledí do kamery kvůli natáčení stupidních politických videí. Mohl by jim vysvětlit, že poslanecký mandát není řidičská výjimka, naléhavost jejich sdělení existuje většinou jen v jejich vlastních hlavách a bezpečnost silničního provozu má větší hodnotu než počet zhlédnutí, komentářů a lajků. Většina jejich videí navíc neobsahuje nic, co by nemohlo počkat do chvíle, kdy auto stojí.
Není přitom nutné tvrdit, že každý politik mluvící z automobilu automaticky porušuje zákon. Rozhoduje konkrétní situace, způsob záznamu, umístění zařízení i chování řidiče. Z hlediska bezpečnosti je však základní problém zřejmý i bez policejního vyšetřování. Jestliže člověk při jízdě sleduje kameru, kontroluje vlastní obraz, soustředí se na formulaci politického monologu a snaží se podat výkon pro sociální sítě, část jeho pozornosti chybí na silnici. Právě před takovou nepozorností ministerstvo dopravy a BESIP veřejnost varují. Politici nemohou po řidičích požadovat, aby mobil odložili, a současně normalizovat auta jako mobilní studia vládního marketingu.
Hnutí ANO si videa z automobilů oblíbilo, protože dokonale zapadají do jeho příběhu o politicích, kteří stále „makají“. Auto vytváří iluzi pohybu a pohyb iluzi práce. Není důležité, zda politik sděluje něco nového nebo pravdivého. Důležité je, že jede, mluví a na pozadí ubíhá krajina. Divák má získat pocit, že poslanec právě míří z jedné důležité schůzky na druhou a obětuje každou volnou sekundu komunikaci s občany. Ve skutečnosti může jít jen o další stranickou reklamu, kterou by bylo bezpečnější i důstojnější natočit na parkovišti. Jenže zaparkované auto nepůsobí tak dynamicky a politik by se nemohl stylizovat do role člověka v permanentním pracovním nasazení.
Tato posedlost sebeprezentací se dávno netýká pouze Marka Nováka nebo Radka Vondráčka. Podobným prohřeškem na sebe nedávno upozornila i Eva Decroix z ODS a vysloužila si notnou dávku ostré kritiky. Sociální sítě naučily politiky, že musejí být neustále vidět, reagovat na každé téma a zásobovat své publikum obsahem. Z politické komunikace se stal nekonečný proud krátkých monologů, hraného rozhořčení, poučování a osobních útoků. Kdo chvíli mlčí, jako by neexistoval. Jenže i politický marketing musí mít hranice. Jednou z nich má být okamžik, kdy člověk nastartuje automobil a převezme odpovědnost za několik tun pohybujícího se kovu. Od té chvíle nemá vyrábět obsah. Má řídit.
Ostatní účastníci silničního provozu totiž nemají imunitu vůči cizí nepozornosti. Pokud politik kvůli pohledu do kamery přehlédne zpomalující vůz, chodce, motorkáře nebo překážku, následky se nebudou řídit počtem jeho preferenčních hlasů. Poslanecký mandát nezkrátí brzdnou dráhu, stranická příslušnost nezlepší reakční čas a popularita na Facebooku nikoho neochrání před nárazem. Lidé na silnici nemají povinnost nést riziko jen proto, že poslanec cítí naléhavou potřebu sdělit jim svůj názor na prezidenta, Senát nebo novináře.
Právě proto působí Bednárikův apel ve spojení s chováním poslanců ANO tak hořce ironicky. Ministr dopravy správně říká veřejnosti, aby odložila telefon. Jeho vládní poslanečtí kolegové však patří k politickému prostředí, které z telefonu udělalo téměř povinnou součást výkonu funkce, a to i za volantem. Bednárikova slova tak potřebují doplnit adresáta. Nejen rodiče mířící na dovolenou, profesionální řidiče, seniory a mladé lidi. Také poslance, ministry a další politiky, kteří mají pocit, že jejich video je důležitější než plná pozornost věnovaná řízení. Ministr může začít jednoduše. Na nejbližší schůzi vládní koalice pustí kolegům vlastní bezpečnostní výzvu a vysvětlí jim, že „odložte telefon“ není doporučení určené pouze obyčejným občanům. Platí také pro poslance ANO, kteří si z automobilů udělali televizní studia. Marek Novák ani Radek Vondráček nemají nic tak převratného, aby jejich slova nemohla počkat na parkoviště. Pakliže si to nemyslí, měl by jim ministr připomenout poslední část vlastního sdělení: pár minut navíc nikdy nestojí za zbytečné riziko. Ani tehdy, když se za ně dají získat lajky.
