Babišova vláda definitivně přestala předstírat, že mezi vládnutím a permanentní reklamní kampaní ještě existuje nějaká pevná hranice, a čím déle je u moci, tím otevřeněji se celý státní provoz mění ve směs propagandy, infotainmentu, marketingové sebechvály a infantilního ujišťování veřejnosti, že všechno je vlastně v pořádku, protože „makáme“. Nejde již ani o pokus tvářit se jako standardní kabinet, který občas jen použije modernější komunikační nástroje. Jde o čím dál nápadnější projekt vlády jako nepřetržitého vysílání.
Ministři už nevystupují primárně jako správci resortů, nýbrž jako postavy z vlastního nekonečného seriálu, v němž se každá krize překlápí do videjka, každý problém do komunikačního cvičení a každá trapnost do žoviálního fórku pro publikum. Jedním z nejvýmluvnějších produktů této nové Babišistické estetiky je podcast Schillerka & Juchelka, tedy formát, který se tváří jako uvolněné povídání pro lidi, ale ve skutečnosti slouží jako další distribuční kanál vládní sebeoslavné mlhy. Právě další díl, tentokrát vysílaný z ministerstva práce a sociálních věcí, znovu ukázal, jak hluboko se tento styl už propadl. Místo věcné politické komunikace přichází směs falešné lidovosti, trapných žertíků, uctívání premiéra a čím dál zoufalejší snahy přesvědčit publikum, že realita je taková, jak ji právě popisují Schillerová s Juchelkou do kamery, i když se venku rozpadá pod rukama.
Je příznačné, že už samotný úvod další epizody působil jako zhuštěná esence všeho, co je na Babišistické komunikaci tak vyčerpávající a současně tak dokonale průhledné. Alena Schillerová hned na začátku veřejnost ujistila, že státní rozpočet vláda „v podstatě schválila a zreálnila, vylepšila“, takže po čtyřech letech už prý Česko nemá „fejkový státní rozpočet“, který je „vyfabulovaný, plný vylhaných čísel“, ale rozpočet „pravdivý, reálný, za kterým my si stojíme“. Tohle je přesně ten typ Babišistické věty, která by si zasloužila vytesat do sbírky politické demagogie posledních let. Nejen kvůli slovnímu kýči, ale především kvůli tomu, jak dokonale obrací realitu do propagandistického zrcadla. Žádná konkrétní čísla, žádná poctivá argumentace, žádná snaha ukázat, v čem přesně je rozpočet realističtější. Jen velké deklarace o pravdivosti, realitě a vylhanosti těch předchozích. Babišistická liturgie totiž nefunguje tak, že by publiku nabízela přesvědčivé důkazy. Funguje opakováním. Vždy se znovu oznámí, že dřív bylo všechno falešné, zatímco teď je konečně všechno pravdivé. Protože se tento rituál opakuje dostatečně dlouho a dostatečně sebejistě, má část publika nabýt dojmu, že pravda skutečně vzniká tím, když ji do kamery dostatečně energicky pronese ministryně financí v roli lidové tety, která „to konečně dala do pořádku“.
Právě tato směs falešné civilnosti a mocenské sebeprezentace je na formátu Schillerka & Juchelka možná nejvýmluvnější. Nejde jen o to, že se ministři rozhodli dělat podcast. Jde o to, že takový formát používají jako náhražku veřejné politické odpovědnosti. Místo aby své kroky vysvětlovali v prostoru, kde jsou konfrontováni s otázkami, pochybnostmi a oponenturou, vytvářejí si vlastní bezpečný skleník, v němž mohou sami sebe chválit, dávkovat publiku pečlivě naaranžované „dotazy fanoušků“ a předvádět uvolněnost, která má budit dojem lidskosti, přestože ve skutečnosti zakrývá jen další kolo propagandy. Není to nic jiného než teleshopping moci. Jen místo parního čističe, hrnců nebo dek na klouby se tu prodává rozpočet, premiér, vládní zásluhy a iluze, že stát je v dobrých rukou, protože jeho vrcholní představitelé si umějí dělat legraci a působit „normálně“.
Ostatně nic nevystihuje tento styl lépe než pasáž, v níž Schillerová s Juchelkou nadšeně chválí Andreje Babiše za to, jak „vyřešil“ růst cen pohonných hmot. V jejich podání to zní skoro jako zázrak na počkání. Premiér prý jel po dálnici D1, nesmírně se rozčílil na pumpaře, kteří naprosto neodůvodnitelným způsobem zvedli ceny, a pak „nelenil, natočil videjko a vyzval ty pumpaře: přestaňte to dělat, přestaňte zneužívat situace!“ V této scéně je vlastně obsažena celá ideologie současného Babišismu. Premiér jako otec národa, který osobně sleduje terén, osobně se rozčiluje nad nespravedlností a osobně zasahuje, jakmile se někde děje něco, co naštve lidi. Žádná systémová politika, žádné nástroje státu, žádná debata o daních, maržích, trhu, rezervách nebo rozpočtových dopadech. Jen Babiš, auto, dálnice, vztek a videjko. Kdyby to nebylo tak směšné, bylo by to skoro fascinující. Celá země je v tomto vyprávění redukována na permanentní divadlo improvizovaných výjezdů velkého vůdce, který jede okolo, vidí problém, zapne telefon a svět se má pohnout.
Právě tento motiv „premiéra, který všechno osobně řeší“, je přitom pro Babišistickou komunikaci zcela klíčový. Funguje jako náhražka skutečné státní kapacity. Když systém selhává, nevadí, protože Babiš jezdí po republice a točí videa. Když ceny rostou, nevadí, protože Babiš se umí naštvat na pumpaře. Když je někde problém, nevadí, protože Babiš prý zasáhne osobně. Tahle stylizace už dávno přerostla hranici běžného politického marketingu a začíná připomínat až náboženský kult exekutivní přítomnosti. Premiér už není jen politik nebo manažer státu. Je to jakýsi Pánbůh z Průhonic, který objíždí republiku a svým rozhořčením uvádí věci do pohybu. V reálné správě země je to samozřejmě naprosto absurdní a neudržitelné. Ale v podcastové propagandě to funguje skvěle. Publikum nemá dostat vysvětlení, jak vláda řeší ceny paliv. Má dostat obraz premiéra, který se umí vztekat „za lidi“.
Do této zvláštní směsi samozřejmě patří i nezbytná dávka pseudoosobní blízkosti, tedy momenty, kdy se vládní postavy tváří, že odkládají úřední roli a stávají se kamarádskými figurkami z odpoledního vysílání. Tak se v podcastu dostalo i na otázku ohledně slušivých kožených oblečků Aleny Schillerové. Zde se celý formát ukazuje ve své nejtrapnější podobě. Nejde totiž o žádnou spontánní odbočku nebo milou civilní epizodu. Je to součást pečlivě budovaného dojmu, že vrcholná politička není jen ministryní financí a vicepremiérkou, ale i „naší Alenkou“, se kterou se dá špičkovat o módě, outfitech a lehce lascivních vtípcích. „Kožený outfit jsem nikdy na sobě neměla, ale možná jsem měla koženou bundičku, to mám, několik kožených bundiček, tím to končí, tou koženou bundičkou to končí!“ odpověděla Schillerová. Je těžké rozhodnout, co je na tom směšnější. Jestli samotný obsah, nebo to, s jakou zjevnou spokojeností je taková výměna vkládána do politického formátu, který by se měl věnovat správě země. Tady už se opravdu nehraje na politiku. Tady se prodává image. Jako kdyby kabinet nebyl odpovědný za rozpočet, sociální systém a finance, ale za to, aby na obrazovce působil dostatečně zábavně, odlehčeně a lidsky.
Právě v této směsi humoru, falešné intimity a propagandistické mlhy se pak objevil i další výživný moment, když přišla řeč na podvodné reklamy s fake investicemi zaštítěnými jmény Andreje Babiše a Aleny Schillerové. Tady se podcast na okamžik nechtěně přiblížil pravdě mnohem víc, než by si jeho autoři přáli. Schillerová totiž musela fanoušky varovat, že jde o podvod, že na nic takového nemají naskakovat a že „my nikdy nic nenabízíme, my jsme členové vlády Andreje Babiše, tady vykonáváme veřejnou službu a rozhodně tady nejsme žádní obchodníci v uvozovkách s hrnci“. Tahle věta je skoro dokonalá. Ne proto, že by snad Schillerová chtěla být vtipná. Ale proto, že se v ní sama naplno dotkla vlastního problému. Opravdu je totiž někdy těžké rozlišit, kde u ní končí propaganda a začíná parodie na ni. Styl, jakým Schillerová a celý Babišistický aparát komunikují s veřejností, skutečně často připomíná obchodníky s hrnci. Neustálé vychvalování vlastního zboží, polopravdy, polovičaté informace, dramatické příběhy o záchraně lidí, pečlivě aranžovaná důvěrnost a nakonec účet, který vyjde dráž, než se na začátku zdálo. Rozdíl je jen v tom, že tady se neprodává sada nožů nebo tlakový hrnec, ale politická loajalita a víra, že vláda všechno zvládá lépe než kdokoli před ní.
Proto je na formátu Schillerka & Juchelka něco mnohem temnějšího než jen trapnost. Nejde jen o to, že ministři působí jako postavy z provinčního telemarketingu. Jde o to, že takto se systematicky mění komunikační kód státu. Vládní komunikace přestává být nástrojem vysvětlování a přebírá logiku zábavně-prodejního formátu. Informace už nejsou určeny k tomu, aby občan chápal, co vláda dělá. Jsou určeny k tomu, aby se cítil příjemně, ujištěně a pokud možno pobaveně, zatímco se mu mezi řádky prodává hotový výklad reality. Není to nic jiného než infotainment jako propaganda. A Babišova vláda v něm zjevně vidí budoucnost. Jestli to tak půjde dál, skutečně nejsme daleko od chvíle, kdy se Strakova akademie změní v jednu velkou trollí farmu, která místo vládnutí bude hlavně vysílat obsah.
Když se propaganda střetne s realitou u stojanu
Na celé věci je ovšem nejzajímavější to, že se i v takto pečlivě vystavěném bezpečném prostoru začíná ozývat něco, co Babišistická propaganda dlouho nesnáší nejhůř: nespokojenost vlastních fanoušků. Podcast Schillerka & Juchelka sice stále sbírá obvyklou dávku servilního obdivu, poděkování za „ukončení fialového hnusu“ a tradiční liturgie věrnosti vůdci, ale současně se v komentářích stále silněji ozývá frustrace lidí, kteří uvěřili, že Babišova vláda bude mít na všechno jednoduché a rychlé řešení. A právě ceny pohonných hmot se ukazují jako mimořádně výbušné téma. Není divu. Když roste benzín a nafta, nedá se to odvyprávět tak snadno jako nějaký abstraktní rozpočtový ukazatel. Lidé to vidí přímo na ceduli u pumpy. A pokud jim ANO z opozice slibovalo razantní zásahy, zastropování a jednoduchá řešení, vrací se jí teď vlastní rétorika jako bumerang.
Jeden z komentujících se tak ptá velmi přímo: „Kdy bude levnější nafta? Když i samotný vůdce má na pumpě v Průhonicích litr za 50 Kč?“ A právě tady už marketing začíná ztrácet dech. Protože i ten nejvěrnější volič dokáže pochopit rozdíl mezi videjkem, v němž premiér nadává pumpařům, a realitou, v níž se ceny dál šplhají vzhůru. Ještě zajímavější jsou pak komentáře těch, kdo Babišovu vládu volili nebo jí aspoň dávali šanci a teď zjišťují, že rozdíl mezi předvolebními sliby a současným výkonem není zrovna kosmetický. „Tak jsem zklamaná, mazali jste také med kolem huby, nedivte se, jestli vás nebudou lidé volit v dalších volbách, nafta a benzín prudce stoupla. Říkala jste, že byste to udělala jinak než minulá vláda a hle, je to stejné jako za fialky,“ napsala jedna z komentujících přímo Schillerové. Tahle věta je v něčem cennější než tucet opozičních tiskovek. Je v ní totiž slyšet vystřízlivění vlastního publika, které začíná chápat, že ani Babišův kabinet žádnou kouzelnou hůlku nemá, a hlavně že mnoho toho, co před volbami znělo jako jasné a jednoduché řešení, bylo jen další z řady marketingových přepálení.
Další diskutující připomíná, že za minulé vlády hnutí ANO navrhovalo nulovou daň na pohonné hmoty a hlasitě nadávalo, že tehdejší kabinet nic podobného nezavedl. To je na celé situaci možná nejničivější rovina. Babišova politická komunikace dlouhá léta stojí na tom, že každé selhání oponentů okamžitě převádí do řeči jednoduchých a údajně snadných alternativ. Když vládne někdo jiný, všechno je prý řešitelné okamžitě, bezbolestně a lépe. Jenže ve chvíli, kdy je u moci znovu sám Babiš, začíná se ukazovat, že realita je mnohem tvrdší než předvolební videa. Pak přichází okamžik, kdy i část jeho podporovatelů začne mluvit jazykem, který ještě nedávno používali jeho vlastní propagandisté proti soupeřům. „Chceme levný benzín!!! Kde je zastropování cen??? Kde je snížení DPH na paliva??? Babišova drahota!!! Totálně neschopná šestidemolice pryč!!! Vládo odstup!!!,“ napsal jeden z rozčilených komentujících. A je v tom cosi téměř dokonale ironického. Babišismus si vychoval publikum, které je zvyklé křičet po zázracích, okamžitých zásazích a jednoduchých řešeních. Teď tento jazyk dopadá na něj.
V komentářích se objevují i osobní útoky na Schillerovou, hrubosti a urážky, které do slušné debaty nepatří. Jenže i to je ve výsledku součást obrazu, který si Babišistická komunikace sama dlouhodobě pěstovala. Pokud roky politický marketing pracuje s pocitem permanentního rozhořčení, s hrubým zjednodušováním a s přesvědčením, že politika je především aréna pro okamžitý emoční výboj, nelze se pak příliš divit, že stejný styl jednou přiteče zpátky ke strůjci. To dnes Schillerová s Juchelkou zažívají. Ve svém podcastovém skleníku si sice stále mohou přehrávat roli vládních bavičů a vlastních hrdinů, ale venku už začínají slyšet zvuk reality, která se do jejich scénáře nechce vejít.
Vláda jako podcastové studio a stát jako trollí farma
Na celé věci je možná nejtemnější právě to, jak moc se dnešní vládní komunikace vzdálila od něčeho, co by ještě šlo označit za normální demokratickou správu věcí veřejných. Kabinet už nekomunikuje jen politiku. Kabinet se stále víc sám stylizuje jako mediální produkt. Ministři nejsou jen ministři. Jsou to influenceři vlastní moci. Rozpočet není dokument s čísly a prioritami. Je to rekvizita do epizody. Ceny pohonných hmot nejsou ekonomický problém. Jsou to námět na videjko. Občan již není partner, kterému se něco poctivě vysvětluje. Je publikum, které se má bavit, tleskat, sdílet a věřit, že „makáme“. Právě tady se Babišova vláda dostává do mimořádně nebezpečné polohy. Ne proto, že by dělala podcasty, nýbrž proto, že podcasty a sociální sítě začínají nahrazovat samotný smysl politické odpovědnosti.
Právě když Alena Schillerová se skoro nábožnou únavou povzdychne, že žádnou kouzelnou hůlku nemají, jen „věřte, že makáme“, zní to už skoro jako groteskní modlitba vlastního systému. Makáme, makáme, makáme. To je skutečně něco jako amen všech babišistických liturgií. Opakuje se to ve chvíli, kdy se nedaří. Opakuje se to ve chvíli, kdy docházejí argumenty. Opakuje se to ve chvíli, kdy už zbývá jen víra, že neustálé ujišťování nahradí skutečný výkon. Jenže problém je v tom, že část veřejnosti už zjevně nestačí opíjet sloganem. Lidé nechtějí jen slyšet, že vláda maká. Chtějí vidět, co z toho mají. A pokud mezitím tankují za ceny, které měly být podle dávných slibů dávno zkrocené, žádný podcast to nezachrání. Přitom právě ti, kteří na populistické rozdávání nejlépe slyší, doplatí na vládní liknavost nejvíc
Tím spíš, že rostoucí ceny ropy a pohonných hmot nejsou izolovaným problémem. Pokud zůstanou vysoko delší dobu, promítnou se do cen zboží a služeb, dopravních nákladů i do širšího inflačního tlaku. Česká ekonomika pak může být vystavena riziku stagflace, tedy přesně té kombinaci, která dokáže citelně poznamenat domácí hospodářství a zničit iluzi, že všechno lze ukřičet správným videem. Zde se vystavuje účet každé populistické vládě. Dokud se politická realita dá prodávat jako show, funguje to. Jakmile ale přijdou tvrdé ceny, tvrdé účty a tvrdé dopady do každodenního života, začne se ukazovat, jak málo stojí za tím vším skutečné politiky a jak moc to celé dosud bylo jen dobře nasvícené představení.
Možná skutečně nezbývá nic jiného, než divadlo. Protože pokud má dnešní vláda nějaký skutečně rozvinutý talent, pak je to proměňovat státní správu v permanentní mediální kabaret. Jenže kabaret, jakkoli hlučný a sebevědomý, neumí zlevnit benzín, opravit rozpočet ani ochránit lidi před důsledky drahoty. To teď začínají chápat i někteří z těch, kteří byli dosud ochotni Schillerce a Juchelkovi tleskat za každou novou epizodu. Strakovka se možná opravdu mění v jedno velké podcastové studio a vláda v dynamickou trollí farmu. Jenže čím víc se politika mění v vysílání, tím víc nakonec bolí chvíle, kdy se do něj nabourá realita. A ta, zdá se, začíná mluvit hlasitěji než další díl vládního teleshoppingu.
