Tomáš Zdechovský si dovolil rýpnout do Andreje Babiše a Patrik Nacher mu obratem přispěchal sdělit, že se „už dočista zbláznil“, čímž se z úplně běžné politické kritiky premiérovy dovolené stala další názorná ukázka toho, jak v hnutí ANO funguje loajalita k šéfovi, služebná pohotovost a selektivní pobouření, které se spouští pokaždé, když někdo naruší pečlivě opečovávaný obraz předsedy.
Andrej Babiš se o velikonočních svátcích pochlubil fotografií z exotiky, na níž se s pomlázkou v ruce koupe v moři, a celou scénu doprovodil komentářem, který měl působit jako nenucené lidské gesto politika, jenž si umí odpočinout, jenže takový obraz se neobjevuje v době, kdy by bylo domácí politické prostředí klidné, ale ve chvíli drahých pohonných hmot a nervozity z rostoucích cen. „Odjel jsem si na svátky odpočinout do tepla. Vám všem přeju krásné Velikonoce,“ napsal v sobotu na sociální síti premiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš. Samo o sobě by to mohlo působit jako banální PR moment politika, který chce vypadat jako normální člověk schopný na chvíli vypnout, jenže v kontextu rostoucích cen paliv a vládního zmatku taková stylizace nepůsobí mile, ale spíš bezstarostně a nešikovně. Odezva na sebe nenechala čekat, což nebylo nijak překvapivé, protože premiér, který se nechá fotit s pomlázkou v moři v době palivové nervozity, si o podobné rýpnutí jednoduše říká. „Vy si tady tankujte za 50 korun. Já mezitím zruinuju rozpočet a odjedu k moři, holoto líná. Už je líp. Mně,“ vypálil na sociální síti například místopředseda TOP 09 Marek Ženíšek. „Vážený občane, tahle vláda na vás kašle,“ přisadil si poslanec Matěj Hlavatý. A Tomáš Zdechovský přidal poznámku, která je v normální demokratické politice naprosto standardní. „Nejdražší nafta. A co Andrej? Kašle na lidi a odjel k moři,“ zkritizoval v narážce na extrémně vysoké ceny pohonných hmot na tuzemských čerpacích stanicích europoslanec Tomáš Zdechovský premiéra Andreje Babiše. Nic výjimečného, nic za hranou přijatelné debaty, jen docela obyčejná politická výtka na adresu premiéra, který se v momentu domácího problému stylizuje do role spokojeného výletníka s pomlázkou v exotickém moři.
Hnutí ANO už dlouhá léta funguje tak, že jakákoli kritika šéfa není brána jako součást běžného politického provozu, nýbrž jako cosi téměř osobně neodpustitelného, co si žádá okamžitou obranu, nejlépe hlasitou, jednoduchou a intelektuálně co nejméně náročnou. Patrik Nacher proto místo věcné reakce sáhl po starém známém kádrování. „Premiér nemůže odjet ani na Velikonoce? Zdechovský se už dočista zbláznil,“ nechtěl si nechat líbit kritiku lidoveckého europoslance Nacher. V jediné větě tak shrnul celou podstatu Babišovské obrany, která nestojí na vyvracení argumentu, ale na pokusu udělat z protivníka někoho, kdo údajně ztratil soudnost.
Na celé epizodě je výmluvné hlavně to, že místopředseda Poslanecké sněmovny a výrazná tvář ANO není schopen ani ochoten odpovědět na politickou výtku politicky a raději sahá po osobní nálepce. Když útočí Babiš, jde o rázný styl, když si někdo dovolí škrábnout do šéfa ANO, okamžitě nastupuje pohoršení, jako by nebyl dotčen premiér na dovolené, ale nějaká posvátná relikvie, kterou nelze ani na chvíli vystavit ironii. Politická kultura ANO má v tomhle směru velmi jednoduchou konstrukci, protože v ní nehraje hlavní roli debata, argument nebo střet legitimních interpretací, nýbrž hierarchie, v níž je šéf nadán zvláštním stupněm nedotknutelnosti a každý, kdo naruší jeho obraz, je vytlačován mimo sféru legitimní kritiky pomocí nálepek o hysterii, fanatismu nebo duševní poruše. Nacherova reakce je v tomto smyslu téměř laboratorně čistá, protože nevyvrací Zdechovského argument, neřeší, zda premiérova demonstrativní pohoda nevypadá v daném kontextu necitlivě, nepřináší nic k tomu, jak vláda zvládá drahé palivo. Místo toho servíruje jednoduchou osobní diagnózu, která má spor stáhnout z roviny politické do roviny psychologické, což je vždy známka nervozity a slabosti, nikdy sebevědomé síly.
Celá věc je až komická v tom, jak rychle se v podobných situacích odhalí dvojí metr, který si Babišův tábor vypiplal do téměř dokonalé podoby. Jakmile je kritizován šéf, z citlivě načasované demonstrace soukromé pohody se stane cosi naprosto normálního, do čehož opozici nic není. To není detail ani drobná stylistická nepřesnost, ale staré a okoukané schéma ANO, v němž se vlastnímu lídrovi měří jiným metrem než všem ostatním. Co by u soupeře sloužilo jako důkaz odtrženosti od reality, proměňuje se u Babiše v běžnou lidskou potřebu vypnout, co by u jiných bylo selháním, to se u něj zlehčuje na drobnost, kterou kritizují jen údajní fanatici. Zdechovského ironická poznámka proto zabolela svou jednoduchostí, protože se trefila přesně do místa, kde je Babišovský marketing nejzranitelnější. Totiž do rozporu mezi pěstovaným obrazem muže, který všechno řídí, všechno zařizuje a neúnavně maká pro lidi, a realitou politika, který si umí velmi pohodlně odjet do tepla v nepříliš vhodné situaci.
Tomáš Zdechovský na Nacherův výpad odpověděl opět přesně a bez zbytečných okolků. „Patrik dvojí metr mě poctil svou diagnózou,“ reagoval na Nacherova slova Zdechovský. Trefil tím podstatu celé epizody mnohem přesněji než všichni improvizovaní obhájci premiérovy exotické idyly. Celý spor se totiž nevede o to, zda premiér smí odjet na Velikonoce k moři, protože to je falešné téma, které si Nacher vyrobil jako slaměného panáka, aby mohl předstírat obranu něčeho, co nikdo nenapadl. Nikdo rozumný přece netvrdí, že předseda vlády nesmí mít volno. Jádro sporu leží v něčem političtějším a nepříjemnějším pro jeho obhájce, protože se týká toho, jak taková demonstrativně pohodová prezentace působí v okamžiku, kdy vláda nese odpovědnost za chaos kolem paliv, kdy laická i odborná veřejnost s napětím sleduje ceny a vývoj ekonomiky, a kdy se sám premiér zároveň stylizuje do role krizového manažera, který drží ruce na volantu a řídí zemi v obtížné situaci. Nejde o kalendářní nárok na dovolenou, ale o otázku politického instinktu, vkusu a schopnosti číst náladu země. Babiš tímto výstupem znovu ukázal, že jeho slavná lidovost je především marketingový převlek, který funguje jen ve chvíli, kdy se podaří uhlídat scénář, světlo, kameru i střih.
Ještě zajímavější je, že celý spor nevypukl ve chvíli klidu, ale v době, kdy Babišova vláda reagovala na drahé pohonné hmoty sérií kroků, které od začátku působily spíš jako chaos než jako soustředěná a promyšlená hospodářská politika. Vláda nejdřív mluvila o kontrolách marží čerpacích stanic, následně přišla s omezením marží distributorů paliv, zároveň snížila spotřební daň na naftu a nakonec ještě oznámila, že stát bude denně určovat maximální cenu paliv, což samo o sobě vytváří obraz kabinetu, který nehledá nejlepší řešení, ale zoufale hledá jakýkoli tah, jenž bude na tiskové konferenci vypadat jako rázná akce. Kritika opozice přitom nebyla žádným ideologickým reflexem, nýbrž vycházela z racionálních pochybností, protože ODS upozorňovala, že jde o zbytečný zásah do trhu bez prokázaného zneužívání marží, STAN varoval, že nastavený strop může v některých regionech paradoxně ceny vytlačit vzhůru tam, kde byly dosud nižší, a Piráti mluvili o populismu, který nic nevyřeší, když marže už v dané době klesaly pod vládou stanovenou hranici. „V řadě regionů, kde prodejci jsou pod těmi maržemi, to může vést k růstu cen, protože mohou sledovat státem nařízené marže,“ uvedl první místopředseda hnutí STAN Lukáš Vlček. „Marže od začátku války v Íránu klesají, nyní jsou kolem dvou korun, tedy pod vládní hranicí 2,50 koruny,“ reagoval šéf Pirátů Zdeněk Hřib. „Strop na marže je tedy vlastně jen strop pro Prahu dálnice, kde bývají marže zpravidla vyšší,“ dodal v tiskové zprávě. Z těchto námitek se skládá obraz vlády, která nehospodáří z pozice někoho, kdo přesně ví, co dělá, ale z pozice někoho, kdo potřebuje rychle vyplnit prostor demonstrací aktivity. Premiérova velikonoční fotografie z exotiky proto nepůsobila politicky nešikovně kvůli nějakému puritánskému odporu k dovoleným, nýbrž proto, že ostře kontrastovala s realitou kabinetu, který doma nervózně hasí problém a současně netuší, zda zásahy do trhu situaci nakonec ještě nezhorší.
Babišův politický styl stojí dlouhodobě na pečlivé práci s obrazem dostupnosti, blízkosti a nepřetržitého výkonu. Nikdy nechtěl působit aristokraticky, odtažitě nebo státnicky v klasickém smyslu slova, protože jeho značka byla od počátku postavena na dojmu člověka, který všechno sleduje, všechno komentuje, je všude přítomný, neustále maká, vstává brzy, řeší každou položku, nedá si pokoj a pracuje víc než ostatní. Jakýkoli moment, v němž z tohoto obrazu vypadne a ukáže se jako někdo, kdo si umí standardně užívat politickou moc i soukromé pohodlí, proto představuje riziko mnohem větší, než by tomu bylo u běžného premiéra, protože u Babiše nejde o vedlejší nepřesnost, ale o trhlinu v samotném základu značky. Obranná hradba, která kolem něj okamžitě vyrostla, tak nebránila jen člověka na dovolené, ale celý pečlivě vyrobený obraz šéfa, který je tu údajně nepřetržitě pro lidi. Jakmile se ten obraz začne rozpadat, hrozí víc než jedna nepříjemná ironická poznámka, protože hrozí, že si lidé znovu všimnou, jak velká část Babišova marketingu stojí na pečlivém aranžmá, které funguje jen ve chvíli, kdy není příliš rušeno realitou.
Do celé epizody zapadá i role Patrika Nachera. Zde odložil jakoukoliv kultivovanost a Zdechovského prostě označil za někoho, kdo se „už dočista zbláznil“. Ve chvíli, kdy jde o šéfa, mizí odstup, argumenty i minimální snaha o věcnou polemiku a zůstává instinktivní obrana vůdce, což je pro hnutí ANO mimořádně typické. Jeho prominentní tváře mohou navenek hrát role technokratů, manažerů, rozumných pragmatiků nebo klidnějších vyjednavačů, jenže jakmile se někdo dotkne Babiše, celé to velmi rychle sklouzne do osobní roviny. To je jeden z důvodů, proč ANO tak obtížně působí jako skutečně standardní demokratická strana. Ačkoli navenek může mít výbavu moderního politického subjektu, uvnitř je stále neseno silně personalistickou logikou, v níž se loajalita k šéfovi stává důležitější než kvalita argumentu, schopnost snášet kritiku i elementární politická sebekontrola.
Celý spor je maličký a skoro banální, jenže právě tím je tak výmluvný, protože nejde o velkou kauzu, odhalené machinace ani o pád vlády, a přesto v něm leží skoro všechno podstatné. Premiér v citlivém okamžiku posílá do veřejného prostoru obraz osobní pohody, aniž by si připustil, jak bude působit, opozice na to reaguje ironicky a zcela legitimně, představitel ANO není schopen takovou kritiku unést bez osobního útoku. Celá epizoda tak přerůstá velikonoční hašteření na síti a stává se malou sondou do politické psychologie ANO, do jeho potřeby stylizovat šéfa jako výjimku, na niž se nevztahují stejná měřítka jako na ostatní, do jeho podrážděnosti vůči ironii mířící správným směrem a do jeho opakované tendence nahrazovat argumentaci morální nebo psychologickou nálepkou.
Zdechovského ironie o celé věci navíc ukázala, jak moc podobné štípance ANO dráždí, protože humor dokáže rozložit pečlivě vyrobený obraz rychleji než deset analytických textů. „Jste to nikdo nepochopil, plantážnici. Andrej Babiš se vydal s pomlázkou osobně zprovoznit Hormuzský průliv, abyste měli levnější ‚nafte‘ a ‚hnojive‘. Zatímco Fiala mu zase nepomohl a opozice ho jen kritizuje,“ přidal později ironicky europoslanec. Ve výsměchu se sešla premiérská stylizace do role spasitele, chatrnost vládních opatření, jazyková parodie Babišovského populismu i celková absurdnost situace, v níž se z politika, jenž má vypadat jako řešitel domácí krize, stane na chvíli téměř mem s pomlázkou v moři. Pro mocenské politiky bývá něco takového často nesnesitelnější než tvrdá věcná kritika, protože tu lze odbytně označit za opoziční útok, kdežto ironie trefující se do obrazu bolí mnohem víc, neboť zasahuje samotný marketingový obal. Nacherův výpad o zbláznění proto nepůsobí jako projev síly, nýbrž jako poněkud panická reakce na skutečnost, že se někdo odvážil shodit scénu, jež měla vypadat mile a uvolněně, a ve výsledku nesla poměrně silný nádech odtrženosti.
Ve výsledku se neřeší, zda Andrej Babiš smí jet na Velikonoce k moři, protože to samozřejmě smí, stejně jako smí opozice říct, že to v dané chvíli vypadá blbě, a stejně jako by to zcela jistě říkal sám Babiš, kdyby na podobné fotografii byl některý z jeho soupeřů. Jediné, co si tahle epizoda zaslouží, je strhnout z ní ten směšně pokrytecký nános pobouření ze strany ANO, protože Zdechovský neudělal nic skandálního a jen připomněl rozpor mezi realitou a image, zatímco Nacher nebránil žádný vznešený princip, ale znovu předvedl, že v Babišovském světě je i sebemenší štípanec do šéfova marketingu důvodem k okamžitému kádrování duševního stavu kritika.
