Miroslav Kalousek předvedl v debatě o financování České televize a Českého rozhlasu něco, co dnes v české pravici svede jen málokdo. Pojmenoval nepříjemná, nevděčná a pro část publika téměř urážlivá fakta proto, že jsou příliš prostá. Napsal, že je s podivem, kolik lidí se raduje z toho, že možná nebude muset platit za Český rozhlas a Českou televizi. Podle něj jde o zásadní omyl, jelikož zaplatí i nadále, leč ne přímo formou poplatků, nýbrž přes daně a státní rozpočet. Vstoupil tím nejen do technické debaty o jedné položce veřejných financí, ale vjel přímo doprostřed rozhádané pravice, přičemž jí vmetl do tváře intelektuální i hodnotový rozklad.
Kalousek zde ukázal, jak velká část lidí, co o sobě ráda mluví jako o největších pravičácích, nemá problém jásat nad řešením, které ve skutečnosti neposiluje svobodu jednotlivce, neomezuje stát, nesnižuje zátěž veřejných financí a nezvyšuje odpovědnost institucí vůči občanům, ale naopak přesouvá financování z relativně odděleného toku peněz přímo do státního rozpočtu, tedy do prostoru vládní moci. Jinými slovy, část dnešní české pravice se nechala natolik pohltit debatou o budoucím směřování veřejnoprávních médií, že je ochotna tleskat i řešení, které je ve své podstatě méně pravicové, méně tržní a více státotvorné, než bylo to předchozí. V tom spočívá síla i jedovatost Kalouskova vstupu. Nepohladil pravici po jejím sebeobrazu. Roztrhl jí ho před očima.
Kalousek ho formuloval s charakteristickou úsporností, za níž je ale tentokrát slyšet velmi tvrdá diagnóza. „Je s podivem, kolik lidí se tu raduje, že už nebude muset platit za Český rozhlas a Českou televizi. To je však zásadní omyl. Budeme platit dál a všichni,“ napsal někdejší předseda a zakladatel TOP 09. „Jenom už ne poplatky, které posíláme přímo těmto médiím, ale daněmi, které posíláme vládě do státního rozpočtu. Z něj pak budou rozhlas i televize financovány. Pořád to budou naše peníze z naší kapsy, jenom budou putovat přes státní rozpočet a vládní pravomoc,“ pokračoval Kalousek. „Takže ti největší ‚pravičáci‘ se radují z toho, že platit sice budou dál, ale posílí přitom roli vlády. Úsměvné,“ dodal. Vzápětí celou argumentaci ještě přitvrdil připomenutím elementární pravdy, kterou část internetové pravice systematicky předstírá, že nezná. „Daně platí všichni. Nejsou jen daně přímé a majetkové. Jsou i daně nepřímé. Jakmile si cokoliv koupíte, platíte daň,“ osvětli coby někdejší bývalý ministr financí. K tomu přidal ještě důležitý dovětek, že financování rozhlasu a televize z deficitem zatíženého rozpočtu navíc ponese i úrokový náklad, který odhadl zhruba na 400 milionů ročně. Toto nejsou jen technické poznámky. Kalousek říká pravici, že pokud se raduje ze zrušení poplatků bez náhrady v podobě skutečného omezení či privatizace, neraduje se z menšího státu ani z větší svobody, ale z většího přerozdělování a z větší role vlády. To její část strašně nechce slyšet.
Není přitom náhoda, že Kalousek vstoupil do debaty zrovna tímto způsobem. On sám je bývalým ministrem financí a dlouhodobě spojen s pravicí fiskální odpovědnosti, rozpočtové opatrnosti a nepopulární ochoty říkat, že nic není zadarmo. Proto dnes působí skoro jako nechtěné svědomí prostoru, který se sám označuje za pravicový, ale stále častěji funguje úplně jinak. Dnešní česká „pravice“ je totiž ve svém podstatném kusu rozštěpená mezi dvě odlišné mentality. Jedna stále ještě vychází z klasického přesvědčení, že stát má být malý, pravidla čitelná, financování předvídatelné, instituce pokud možno méně závislé na momentální vládě a veřejné výdaje pokud možno kryté bez dalšího zadlužování. Ta druhá se už dávno přelila do zvláštního směsného žánru, v němž se za pravicovost vydává jakýkoli výkřik proti „výpalnému“, proti veřejným institucím, proti kulturním elitám, proti České televizi, proti liberálům a proti všemu, co se dá označit za progresivní. V té druhé mentalitě už nejde o pravicové myšlení v klasickém slova smyslu. Jde o resentiment, zkratku a radost z trestu pro nepohodlnou instituci. Kalouskův příspěvek tak trefil do černého. Ukázal totiž, že část pravice se ve skutečnosti nechová jako pravice, ale jako ideologicky rozčilená masa, které je úplně jedno, že místo přímého poplatku dostane financování přes daně, státní rozpočet a vládní rozhodování, pokud má aspoň pocit, že tím někoho symbolicky potrestala.
Právě reakce pod Kalouskovým postem na síti X ukazují, jak hluboký ten problém je. Část lidí jeho argument pochopila okamžitě a přesně. Ludmila Nášelová například napsala, že to není úsměvné, ale tragické, a připomněla, že po listopadu měli doma vždy zapnutou ČT1 na zprávy, protože komerční televize podle ní pracují se zpravodajstvím mnohem volněji a stylizovaněji. Upozornila, že kdyby se změnil systém financování, mohly by zprávy jednou vypadat „jako za komoušů“, a ptala se, zda tohle opravdu chceme. Jiří Špičák zase napsal, že se obává snahy zničit pro současnou vládu nepohodlnou Českou televizi a zestátnit ji, postupně odstraňovat nepohodlné moderátory a novináře, a dodal, že se to do určité míry už děje. Štěpán Ton připomněl, že pokud se bude financovat z rozpočtu v době deficitu, budeme to nejen dál platit, nejen dáme vládě do ruky efektivní nástroj pro vlastní propagandu, ale navíc ještě budeme platit úroky, protože si na to stát musí půjčit. Diskutující s nickem Vojta k tomu doplnil, že některým lidem se podobné věci prostě vysvětlit nedají, stejně jako se jim těžko vysvětluje financování předčasných odchodů do penze. Kalousek je hlasem staré, ekonomicky gramotnější pravice, která ještě chápe, že když se něco přesune do rozpočtu, nezmizí to, ale jen se to přeskládá jinam a obvykle s vyšší mírou politického vlivu.
Jenže mnohem zajímavější jsou právě ty druhé reakce. Tedy ty, které Kalouska v podstatě usvědčují z toho, že se trefil úplně přesně. Luboš Borůvka mu odpověděl, že „my, největší pravičáci, se neradujeme z placení výpalného těm vyděračům z rozpočtu, z daní. My voláme po jejich privatizaci“. To je na první pohled logické, jenže přesně to Kalousek kritizoval. Neútočil na ty, kdo chtějí skutečnou privatizaci nebo úplné zrušení bez náhrady, ale trefoval se do těch, kdo jásají nad přesunem financování do státního rozpočtu a zároveň se tváří jako pravice. Zde se ukazuje, jak rozbitý je dnešní pravicový jazyk. Všichni se zaklínají privatizací, trhem a svobodou, ale konkrétní politická debata přitom běží úplně jinudy. Reálný spor se dnes nevede o privatizaci České televize a Českého rozhlasu, ale o to, zda budou dál financovány relativně odděleně prostřednictvím poplatků, nebo přímo přes stát. V tomto Kalousek míří správně. Protože velmi hlasitá část pravicového publika opravdu tleská řešení, které sice nevytváří soukromou televizi, ale zato přibližuje veřejnoprávní média státu. To je z pravicového hlediska úplně opačný směr, než by si tito lidé měli přát.
Další reakce ukazují ještě něco podstatnějšího. Že velké části dnešní samozvané pravice totiž vůbec nejde o principy, ale jen o odpor k instituci samotné. Marek napsal, že je to první krok dobrým směrem a že kdyby Česká televize nebyla nenažraná a neprosadila si zvýšení „výpalného“ a „daň z internetu“, mohla dál v klidu zahnívat. Dogma šel ještě dál a napsal, že jediné řešení je zrušit bez náhrady, aby si prý TOP 09 a jiní „úchyláci“ platili svou propagandu ze svého. Daniel K. zase napsal, že skutečná pravice má řešení, které Kalousek záměrně nezmiňuje, tedy „zrušit bez náhrady“, protože debaty složené z představitelů jen jednoho politického směru mu chybět nebudou. Tohle už není pravicová debata o institucionálním modelu. To je v podstatě čistá kulturní válka. Nevede se spor o to, jaké financování je systémově lepší, efektivnější nebo méně státní. Vede se spor o to, jak co nejtvrději udeřit na instituci, která části publika leží v žaludku. Proto je Kalouskův vstup tak nepříjemný. Připomíná, že radost z trestu pro ČT, ve skutečnosti není žádným pravicovým vítězstvím, nýbrž řešením, které posouvá peníze a moc blíž ke státu.
Tato rovina je důležitá ještě z jednoho důvodu. Kalousek totiž zároveň nevědomky nebo možná zcela vědomě rozkryl, jak zmatečně dnes česká pravice nakládá se samotným slovem „daň“. Část reakcí se okamžitě pokusila celý problém obejít tvrzením, že pokud se konkrétní daň nezvýší, pak vlastně člověk reálně ušetří. Michal Vlček třeba napsal: „Takže se zvedne daň? Nezvedne (zatím). Tedy? Těch xy peněz co posílám, posílat nebudu. Ušetřím je. Tak to prostě je. To že se ty peníze vezmou z rozpočtu, na úkor něčeho jiného, je věc úplně jiná.“ Tohle je mimořádně typická ukázka myšlení, které se spokojí s optickým efektem a ignoruje celek. Ano, domácnost možná přestane posílat samostatnou platbu. Jenže náklad nezmizí. Přesune se do systému, který se financuje z daní a v době schodku i z dluhu. Pokud tedy někdo tvrdí, že ušetřil, protože už neplatí „přímo“, ale současně neřeší, že stát ty peníze vezme odjinud nebo si je půjčí, pak jen podléhá pohodlné iluzi. Právě proti té Kalousek mluví. Připomíná, že peníze veřejného sektoru nespadají z nebe a že státní rozpočet není bezedná technická nádoba, v níž se nepříjemné výdaje zázračně rozpustí.
Do debaty vstoupili i lidé, kteří se tváří jako praktičtější a méně ideologičtí, ale i u nich je vidět, jak snadno se v celé věci sklouzává od pravicového myšlení k prostému vzteku na instituci. Tetka Pletka Kalouskovi vzkázala, že je s podivem, že jako pravičák obhajuje jakékoli šmátrání státu v kapsách občanů, a že je možná na čase podívat se na efektivitu požadovaných financí a výdajů. Přidala k tomu populární anekdotu o tom, že když přijedou reportéři z komerčních televizí, přijedou dva, zatímco z ČT celá dodávka. Jaroslav Kotula zase napsal, že mu nevadí placení něčeho, co plní svou funkci, ale vadí mu, že jde v podstatě o daň, protože ji musí platit všichni, a někdy zdvojeně, doma i přes zaměstnavatele. Pan Václav z fotobanky k tomu doplnil, že pravičáci to berou jako krok k důslednější kontrole nakládání s penězi lidí a že radost bude mít, až uvidíme nezačerněné smlouvy, náklady na mzdy a pořady a až se na základě toho rozhodneme ČT a ČRo konečně zprivatizovat. Tyhle námitky nejsou úplně hloupé. Naopak. V mnohém ukazují na skutečný problém, totiž že financování veřejnoprávních médií se nedá oddělit od legitimní otázky efektivity, přebujelosti a rozsahu služby. Jenže právě tady se znovu ukazuje, proč je Kalouskův vstup tak cenný. Neříká, že se o tom nesmí debatovat, a že Česká televize je dokonalá, efektivní a posvátná. Pouze připomíná, že pokud odpovědí na tuto oprávněnou debatu bude přesun financování blíže vládě, pak to není pravicové vítězství, ale velmi podivná kapitulace.
Zde se celá věc láme v mnohem širším tématu, než je samotný model poplatků. Ve skutečnosti tak lze sledovat, jak se část české pravice přestala chovat jako pravice a začala fungovat jako antisystémový vzteklý klub, pro který je důležitější možnost kulturní odplaty než soulad s vlastními deklarovanými principy. Skutečná pravice by přece měla mít instinktivní podezření vůči tomu, když se nějaká instituce dostává víc pod kontrolu vlády. Skutečná pravice by měla být opatrná, když se z relativně odděleného mechanismu financování stává položka státního rozpočtu a měla chtít, aby moc státu byla menší, ne větší. Zde se přesně ukazuje, že v českém prostředí se už často nehraje o pravici a levici v tradičním slova smyslu, nýbrž o kulturní fronty, resentiment a okamžité potrestání symbolického nepřítele. Tak se stává, že lidé, kteří by za normálních okolností křičeli proti posílení vlády, dnes jásají, pokud se tím zároveň oslabí Česká televize. To není ideová konzistence.
Kalousek tohle všechno dokázal v několika větách vytáhnout na světlo, proto jeho text tak dráždí. Ne snad proto, že by byl nějak revolučně objevný. Naopak. Je skoro banální. Přesně v tom je jeho síla. Jen připomněl elementární pravdu, kterou si část pravice nechce přiznat. Zrušíte poplatku a nahrazení ho rozpočtem, neznamená slevu nebo osvobození, ale změnu cesty peněz a zároveň přiblížení instituce politické moci. Navíc v době, kdy je navíc rozpočet deficitní, což znamená ještě něco navíc: že náklad nese i dluh a jeho obsluha. Proto má jeho poznámka o úroku kolem 400 milionů ročně takovou váhu. Jde o studenou sprchu do prostředí, které si zvyklo věřit, že všechno, co se přestane jmenovat poplatek, už jaksi nebolí.
Je ovšem pravda i to, že Kalousek tím zároveň vrátil na scénu vlastní typ pravicové neoblíbenosti. Tedy onu schopnost říkat lidem, že veřejné finance nejsou hra s nálepkami, ale s důsledky a pokud si někdo myslí, že se zbavil povinnosti absencí složenky nebo trvalého příkazu, je to jen účetní iluze. V tomhle je Kalousek možná jedním z posledních politiků své generace, kteří ještě umí pravici připomenout, že pravicovost není o křiku na Českou televizi ani o internetové póze proti „výpalnému“, ale o jisté mentální disciplíně. O schopnosti rozeznat, kdy se stát skutečně zmenšuje a kdy jen přebírá větší kontrolu nad tokem peněz. Je vlastně příznačné, že právě on dnes působí skoro jako paradoxní kritik pravice z pravicových pozic. Ne z obhajování veřejných institucí za každou cenu a liberálního sentimentu k veřejnoprávním médiím, nýbrž z velmi chladného a nepříjemně racionálního argumentu, že přesunem financování do rozpočtu se nic magicky neřeší a že naopak vzniká nové riziko. Riziko větší závislosti na vládě, většího prostoru pro politické škrcení, větší rozpočtové nejistoty a také větší ochoty tvářit se, že peníze už „nejdou z mé kapsy“, když ve skutečnosti jdou pořád. Proto stojí za to Kalouskův výrok nečíst jako další starou hádku o Českou televizi. Je to mnohem víc.
