Decroix vzala „zametání“ a otočila ho proti kritikům. Dostali výsměch i lekci z politiky

Autor: Šárka Konečná
Eva Decroix coby "zametačka", FOTO: Eva Decroix/se souhlasem

Eva Decroix se rozhodla udělat něco, co v české politice nebývá úplně běžné. Nevydala strohé tiskové prohlášení, nezačala se vymlouvat na kontext ani nehledala alibi v neurčitých formulacích o nedorozumění. Vzala útok, který na ni dlouhodobě míří, a obrátila ho naruby. Slovo „zametání“, které se stalo oblíbenou zkratkou části dezinfoscény, použila jako výchozí bod k vlastní obhajobě i jako ironickou zbraň proti těm, kteří ho používají mechanicky, bez ohledu na realitu. Výsledkem je text, který není jen reakcí na konkrétní výtky, ale i poměrně otevřenou výpovědí o tom, jak sama chápe politiku, odpovědnost a vlastní chyby.

Celé její vystoupení začíná zdánlivě banální otázkou, která ale rychle získává hlubší význam. Co vlastně znamená zametat? Ne v doslovném smyslu, ne jako úklid domácnosti nebo dvorku, ale jako metafora pro práci s vlastní odpovědností, chybami a tlakem veřejnosti. Decroix tuhle metaforu okamžitě posouvá k pojmu, který v politice často chybí – k sebereflexi. V tom je první zásadní rozdíl oproti mnoha jejím kritikům. Zatímco dezinfoscéna pracuje se zkratkami, nálepkami a jednoduchými soudy, ona se snaží otevřít prostor pro něco složitějšího. Přiznává pochybnosti, přemýšlení nad tím, co jí lidé říkají, ale i fakt, že politika není černobílá disciplína, kde si člověk může dovolit být neomylný.

Zcela klíčový moment přichází ve chvíli, kdy se přímo vymezuje vůči obvinění, že „zametla“ bitcoinovou kauzu. Neuhýbá, nebalí to do neurčitých formulací, ale říká jasně, že nezametla a že další průběh věci to ukazuje. „Nezametla! A její další průběh to ukazuje,“ uvádí Decroix a současně připomíná, že vyšetřování pokračuje, audit existuje a dokumenty má k dispozici aktuální vláda. Zde přechází od obrany k protiútoku a ukazuje, jak podle ní funguje dezinfoscéna. „Termín zametala vymyslela česká dezinfoscéna, protože urážení a snížení kreditu všech demokratických politiků díky levným a tupým zkratkám se jim hodí,“ dodává a tím pojmenovává mechanismus, který je dnes v české debatě velmi častý. Nejde o hledání pravdy, ale o vytváření dojmu. Nejde o fakta, ale o nálepky, které se opakují tak dlouho, až začnou působit jako realita.

Zajímavé je, že Decroix nezůstává jen u obrany vlastní osoby. Okamžitě přenáší pozornost i na širší kontext a připomíná případy, které podle ní skutečně odpovídají tomu, co znamená „zametání pod koberec“. „Nemáte pocit, že spíše než já, zametl pod koberec Andrej Babiš svou trestní odpovědnost související s Čapím hnízdem?“ ptá se a zároveň připomíná otázku vracení miliard z neoprávněně čerpaných dotací Agrofertu. Tím posouvá debatu z osobní roviny do roviny systémové. Nejde jen o to, zda něco zametla ona. Jde o to, jak se tenhle termín používá selektivně, účelově a často bez ohledu na skutečný obsah jednotlivých kauz.

Další část jejího textu míří na jiný typ kritiky, který je v české politice neméně častý. Obvinění, že je „moc vidět“, „moc kontroverzní“ nebo „nedostatečně pravicová“. Decroix na to reaguje způsobem, který se vymyká běžné opatrné politické komunikaci. Neomlouvá se, nesnaží se být přijatelnější pro všechny, ale naopak vysvětluje, proč to považuje za svou přednost. „Být jako politik kontroverzní znamená budit emoce – někdo mne miluje, někdo mne nemůže vystát. To je ale nejlepší vizitka, kterou mohu mít,“ říká a zároveň odmítá představu, že by měla své názory skrývat za stranickou disciplínu nebo předstíranou důstojnost. V tom je slyšet jasný vzkaz: politika podle ní není o tom, být bezbarvý a neviditelný, ale o tom, nést důsledky vlastních postojů, i když to znamená konflikt.

Ještě zajímavější je její vymezení vůči nálepce liberalismu, která se v posledních letech stala jedním z hlavních terčů politických útoků. Decroix se k ní naopak hlásí bez jakéhokoli ostychu a snaží se ji vrátit k jejímu původnímu významu. „Ano, jsem liberál do morku kostí. Žít a nechat žít. Moje svoboda končí tam, kde začínají práva někoho jiného,“ uvádí a připomíná, že liberální demokracie je podle ní systém, který přinesl největší kulturní, intelektuální i ekonomické bohatství. Tím znovu naráží na způsob, jakým se dnes politické pojmy deformují. Z liberála se v některých narativech stává karikatura, která má evokovat chaos nebo hodnotovou prázdnotu. Decroix se proti tomu staví a snaží se ten pojem vrátit zpět k jeho obsahu.

Možná nejpřesvědčivější část jejího textu ale přichází ve chvíli, kdy mluví o vlastních chybách. Nepůsobí to jako povinná politická sebekritika, která má jen vytvořit dojem pokory. Naopak působí to jako jedna z mála autentických pasáží, kde politik otevřeně přiznává, že se mýlil, že někdy jednal zbrkle nebo že mu trvalo pochopit určité situace. „Není to tak, že jsem nikdy jako politik neudělala chybu. Mockrát!“ píše Decroix a zároveň popisuje, jak důležitá pro ni byla zkušenost, že rozhodnutí učiněná pod tlakem nejsou dlouhodobě obhajitelná. Právě tady se její text dostává nejdál od běžné politické komunikace, která často chyby spíše zakrývá, než aby o nich mluvila.

Závěr jejího vystoupení pak znovu pracuje s původní metaforou zametání, tentokrát už zcela otevřeně ironicky. Pokud ji někdo označuje za „uklízečku“, bere to jako příležitost a symbol. „Takže proč koště? Protože když už o sobě čtu pořád dokola, že jsem něco zametala a že jsem uklízečka, došlo mi, že zametat vlastně není tak negativní,“ vysvětluje a dodává, že chce tohle „zametání“ přenést do konkrétní politické práce, do regionů, mezi lidi, do řešení věcí, které zůstávají opomíjené. Tady už nejde jen o obranu. Jde o pokus přetvořit negativní nálepku v pozitivní program. Celý její text tak nakonec funguje ve dvou rovinách. Na jedné straně je to poměrně ostrá reakce na dezinfoscénu, kterou otevřeně obviňuje z manipulace, zjednodušování a účelového snižování kreditu demokratických politiků. Na druhé straně je to ale i pokus ukázat jiný styl politiky – méně opatrný, méně uhlazený, ale o to víc založený na osobním postoji, sebereflexi a ochotě jít do konfliktu. Jestli je tenhle přístup dlouhodobě udržitelný a jestli může obstát v prostředí, které často odměňuje spíš jednoduchá hesla než složitější vysvětlení, je jiná otázka. Jisté ale je, že Decroix tentokrát nehrála defenzivu. Vzala útok, který měl být nálepkou, a udělala z něj vlastní téma. Právě tím si vysloužila pozornost, která rozhodně není jen náhodná.

Související články

Zanechte komentář

Nastavení ochrany osobních údajů