Nedělní debata o cenách pohonných hmot se pro Alenu Schillerovou nevyvinula jen v další obvyklé cvičení z vládního mlžení, ale i v nepříjemnou připomínku toho, jak nadšeně hnutí ANO v minulosti vzhlíželo k Donaldu Trumpovi. Marian Jurečka jí v přímém přenosu připomněl, jak stála v červené čepici s Trumpem a tančila na balkoně, zatímco dnes Česká republika i celá Evropa sklízí důsledky jeho politiky. A právě v tom spočíval nejnepříjemnější moment celé debaty. Z ekonomického sporu o paliva se stal mnohem širší účet za politický vkus, který ANO léta vydávalo za sílu, a který dnes působí spíš jako směs krátkozrakosti, oportunismu a velmi drahé fascinace siláckým populismem.
Alena Schillerová přišla do Nedělní debaty České televize s tím, co už od ní veřejnost zná téměř mechanicky. Když se mluví o cenách pohonných hmot, odmítne stanovit jasnou hranici pro další zásahy státu, mluví o průběžném vyhodnocování situace, naznačuje, že vláda má věci pod kontrolou, a současně se snaží navodit dojem, že opozice by byla nejraději, kdyby na trhu nebylo nic, jen aby měla na co nadávat. V Nedělní debatě Schillerová nevyloučila další zásahy do regulace cen paliv a avizovala, že na pondělní zasedání vlády hodlá přinést zákon umožňující pružnější reakci na další vývoj. Jenže právě ve chvíli, kdy se snažila působit jako rozvážná správkyně krizové situace, přišel Marian Jurečka s připomínkou, která celou debatu vytáhla z technické roviny a poslala ji zpátky tam, kam v případě hnutí ANO velmi často patří, tedy k otázce politické odpovědnosti, politického vkusu a dlouhodobých sympatií, které se nedají tak snadno zamést pod koberec.
Jurečka nejprve Schillerové připomněl, že ve vládní odpovědnosti člověk často velmi rychle narazí na to, jak snadno se v opozici rozdávají silácké rady a jak těžko se potom samy realizují. „Já jsem velmi rád, že se hlavně nechováte, tak jak jste měli ty výroky v roce 2020, kdy jste tam měli úplné nesmysly. Vašimi slovy, úplné nesmysly,“ pustil se Jurečka do ministryně financí. „Jsem rád, že se takhle nechováte. Konečně jste zjistili, co to je vládní zodpovědnost, a že spoustu výroků, které jste nám říkali, nemůžete realizovat. Prostě byly to blbosti vašimi slovy,“ sdělil Schillerové. Skutečně výbušná část přišla vzápětí, když od cen benzínu a nafty přešel k politickým důsledkům trumpismu a ke starému nadšení ANO z muže, jehož politika dnes dopadá i na evropské spojence. „Druhá poznámka, rychlá. Vy jste stála v té čepici s tím Donaldem Trumpem, v té červené a tančila jste na balkoně s ním, a říkala jste, jak je to skvělý borec, kterého hnutí ANO podporuje, protože vlastně máte stejný program,“ připomněl ostře Jurečka Schillerové. „A teď všichni sklízíme politiku Donalda Trumpa, který je prostě neřízená střela. My se z toho budeme měsíce, možná i roky, vzpamatovávat všichni. Každý občan České republiky. A to byl váš spojenec. Za ním jste stáli a říkali jste, jaký je to skvělý politik,“ vmetl do tváře zaskočené ministryni.
Zde se celá debata stala mnohem zajímavější, než by odpovídalo běžné televizní výměně o státních zásazích do cen paliv. Jurečka v několika větách spojil dnešní ekonomické potíže, nestabilitu na trzích a nervozitu kolem cen energií s širším politickým rámcem, v němž hnutí ANO dlouhodobě koketovalo s trumpovským stylem politiky, vydávalo jej za odvahu a zdravý rozum a tvářilo se, že tahle fascinace silovým, nevypočitatelným a permanentně konfliktním lídrovstvím je vlastně moderní forma politické energie. Přesně tato energie však dnes dopadá na spojence Spojených států, na evropskou bezpečnost, na obchodní vztahy i na celkové prostředí nejistoty, v němž se ekonomika pohybuje. Pokud někdo dřív tančil politicky na balkoně s Trumpem, nemůže se dnes tvářit, že to s dnešními důsledky nijak nesouvisí. Jurečka Schillerové nevmetl jen vizuální obraz červené čepice, ale i to, že ANO samo v minulosti o Trumpovi mluvilo jako o skvělém politikovi a spojenci.
Na celé věci je výmluvné právě to, jak nepřirozeně Schillerová a celé hnutí ANO dnes působí, když se snaží od této své staré fascinace odstřihnout, aniž by ji skutečně pojmenovaly. Přitom doklady této náklonnosti nejsou žádným dojmem protivníků, ale něčím, co samo hnutí ANO i jeho představitelé veřejně produkovali. Konkrétně Alena Schillerová se v minulosti netajila sympatiemi k americkému prezidentovi. „Vítězství Donalda Trumpa je vítězstvím odvahy a zdravého rozumu nad roztleskávajícími pseudoautoritami. Věřím, že Trump bude dobrým prezidentem,“ napsala. Jakkoliv lze vzít Jurečkův obraz červené trumpovské čepice doslova nebo jen zkratku celého tehdejšího nadšení, pointa zůstává stejná. Hnutí ANO se v trumpismu nevidělo náhodně. Vidělo v něm něco, co mu bylo povahově blízké: vůdcovskou stylizaci, pohrdání tradičními institucemi, marketingovou agresi, kult síly a neustálé předvádění se jako jediné autentické opozice proti „starému systému“. Jenže když se dnes ukazuje, že podobná politika není jen estetika kampaně, ale že má i reálné bezpečnostní a ekonomické důsledky, najednou to tak atraktivní nevypadá.
Jurečka to pojmenoval přesně. Spor o paliva se v tuto chvíli nedá oddělit od širšího globálního kontextu, který určují konflikty, napětí, cenové výkyvy a nevypočitatelnost mezinárodních hráčů. Pokud tedy Schillerová přichází do studia jako někdo, kdo chce budit dojem odpovědné krizové manažerky, pak je zcela legitimní připomenout jí, že její vlastní politický tábor v minulosti oslavoval jednoho z nejvýraznějších producentů této globální nevypočitatelnosti. To muselo být pro Schillerovou velice nepříjemné. Nešlo o klasickou opoziční námitku k cenovým stropům nebo k maržím pumpařů, nýbrž útok na samotnou věrohodnost ANO coby síly, která se dnes tváří jako ochránce stability, zatímco včera tleskala člověku, jehož styl vládnutí byl a je synonymem destabilizace.
Je přitom symptomatické, že právě v debatách o palivech se dnes ANO snaží hrát roli strany, která má pochopení pro běžné lidi, pro jejich účty, tlak drahoty a nervozitu z dalšího růstu cen. V tomto okamžiku se Jurečkova připomínka ukazuje jako mimořádně trefná. Jestliže se dnes v Evropě i v Česku projeví důsledky chaotického a konfliktního stylu americké politiky, pokud roste nejistota a přelévá se do trhů, pak nelze dělat, že to nemá žádnou politickou genealogii. Nelze se tvářit, že někdejší političtí obdivovatelé Trumpa s tím nemají nic společného. Tím spíš, když se jejich tehdejší nadšení neomezovalo na opatrné diplomatické přání dobré spolupráce, ale mělo charakter hodnotového a programového souznění. Jurečka to ostatně řekl přímo, když Schillerové připomněl, že ANO Trumpa podporovalo i proto, že „vlastně máte stejný program“. To je formulace, která bolí. Není v ní jen posměšek, ale i kus pravdy. ANO se v trumpovském politickém stylu poznávalo a nyní sklízí nepříjemné ovoce toho, že si kdysi zvolilo takový typ vzoru.
Na celé výměně je zajímavé i to, jak rychle dokáže ekonomická debata přerůst v účet za politickou minulost. Schillerová přišla mluvit o cenách paliv, o tom, že vláda situaci vyhodnocuje a nechce trh ovlivňovat konkrétní hranicí zásahu. Jenže přesně tady se ukazuje, že ekonomické řízení země nikdy není izolované od širšího politického směru. Když někdo léta koketuje s politikou permanentního konfliktu, s figurami typu Trumpa a představou, že mezinárodní řád je spíš na obtíž než k užitku, pak se nemůže později tvářit jako čistě technokratický správce následků. Jurečka to pochopil jako střet odpovědnosti a minulosti. Schillerová by nejspíš byla radši, kdyby dnešní problémy bylo možné vykládat výhradně jako součet cen ropy, vývoje na trzích a domácích zásahů. Jenže politika není účetní tabulka, v níž lze oddělit příčinu od hodnotového nastavení. Proto se jí trumpovský balkon, červená čepice a staré nadšení vrátily v nejméně vhodný okamžik.
Jurečkův styl nebyl jemný. Byla to přesně zacílená připomínka, která měla Schillerovou dostat do defenzivy. To se zjevně podařilo. V podobných chvílích je na české politice zajímavé, jak rychle se ukáže, kdo si minulost nese důsledně a kdo by nejraději předstíral její absenci. Schillerová dlouhodobě patří k těm političkám, které se umějí velmi rychle přeladit do role rozpočtově odpovědné technokratky, pečující ochránkyně lidí nebo tvrdé kritičky vlády podle toho, co si situace žádá. Jenže některé obrazy zůstávají, přičemž obraz političky ANO, která kdysi nadšeně vyhlížela trumpovský typ politiky jako vítězství zdravého rozumu, se do dnešních krizí vrací s mnohem větší silou, než by si sama přála. To je ostatně problém většiny populistických hnutí. Dokud je jejich politický idol v kurzu, působí to jako důkaz síly a směru. Jakmile se ale ukáže stinná stránka jeho politiky, přichází trapné ticho, vytěsnění a snaha hrát úplně jinou roli.
Jurečkova připomínka měla ještě jednu důležitou funkci. Přestala totiž Schillerovou nechat pohybovat se v pohodlném prostoru, kde ona je ta, která komentuje situaci, a ostatní jen reagují. Naopak ji na okamžik vrátila do pozice někoho, kdo musí nést odpovědnost nejen za aktuální výkon vlády, ale i za politickou kulturu svého hnutí a za jeho minulá spojenectví a fascinace. To je v debatách velmi vzácné. Příliš často totiž politici mluví o cenách, zákonech, opatřeních a technických detailech, jako by byli odtrženi od vlastního ideového příběhu. Jenže právě ten příběh nakonec často vysvětluje, proč se dnes některé věci dějí tak, jak se dějí. Jestliže ANO dřív obdivovalo Trumpa jako vzor odvahy a síly, je naprosto legitimní připomenout, že právě politika podobných figur dnes spoluvytváří prostředí, z něhož pramení nejistota, s níž se musí vlády a občané potýkat.
Debata tak nakonec neukázala jen klasický spor mezi vládou a opozicí o paliva, marže a zásahy státu. Odkryla i něco mnohem hlubšího. Totiž že ekonomické těžkosti nejsou nikdy jen ekonomické a že politická orientace, kterou si někdo v minulosti zvolil, má dlouhý stín. Marian Jurečka to využil velmi chytře. Nechal Schillerovou chvíli mluvit jazykem opatrné vládní odpovědnosti a pak jí připomněl, že to byla právě její strana, kdo kdysi nadšeně sahal po politickém vzoru, jehož důsledky dnes dopadají i na občany České republiky. To je mnohem ostřejší a mnohem přesnější výtka než běžná hádka o to, kde má být cenový strop a kdy má stát zasáhnout. Proto byla tak nepříjemná.
Ve výsledku nešlo jen o jeden jedovatý bonmot o červené čepici a tanci na balkoně, nýbrž o moment, kdy se do přítomnosti vrátila minulost, kterou by ANO nejraději přepsalo nebo zamlčelo. Jurečka jí v tom udělal velmi nepříjemnou službu: nenechal ji zapadnout. Připomněl, že když dnes všichni sklízíme důsledky politiky Donalda Trumpa, nelze dělat, že hnutí ANO s tímto světem nikdy nechtělo mít nic společného. Chtělo a velmi rádo. To je na celé výměně nejpodstatnější. Ne že Schillerové nebylo příjemně, ale že se jí na okamžik rozpadla pečlivě budovaná póza odpovědné správkyně a pod ní znovu vykoukla stará politická příchylnost k typu lídra, jehož důsledky dnes dopadají i na ty, které se ANO tak rádo řečmi snaží chránit.
