Dagmar Pecková se jasně postavila za prezidenta Petra Pavla a už nyní oznámila, že ho v příštích prezidentských volbách podpoří, pokud se rozhodne znovu kandidovat. Její vzkaz přichází ve chvíli, kdy Babišův vládní tábor vede s Hradem otevřenou válku, která už dávno nepřipomíná běžný politický nesouhlas. Od odmítnutí Filipa Turka na ministerském postu přes Macinkovy výhrůžky „extrémní kohabitací“ až po kompetenční žalobu a Babišovy taháky k tomu, jak veřejnosti líčit prezidenta jako útočníka, se z Pavla stal hlavní terč vlády. Pecková na to odpověděla bez vytáček a bez čekání na oficiální začátek kampaně: jejím prezidentem je Petr Pavel.
Pecková svůj postoj formulovala jako reakci na útoky, které podle ní přicházejí absurdně brzy. Prezidentské volby jsou ještě vzdálené, jenže vládní tábor se už chová, jako by se kampaň rozjela naplno a hlavním protivníkem premiéra Andreje Babiše nebyla opozice, ale Hrad. „Volby jsou až za rok a půl, a útoky na prezidenta Pavla už teď nemají konce. Věřím, že se znovu rozhodne kandidovat, a já ho ráda a s hrdostí podpořím. Můj prezident je Petr Pavel,“ uvedla Pecková. Ta věta má politickou váhu právě proto, že nepřichází až po vyhlášení kandidatury, ale v době, kdy se Babišova vláda snaží prezidenta soustavně vykreslovat jako překážku, protivníka a lídra opozice.
Vládní útoky na Pavla nezačaly náhodným sporem o protokol. Táhnou se od chvíle, kdy prezident odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem. Tehdy se poprvé naplno ukázalo, že Babišův kabinet nebude k Hradu přistupovat jako k ústavní instituci s vlastní rolí, ale jako k překážce, kterou je třeba obejít, zatlačit nebo veřejně zesměšnit. Turek se nestal ministrem a vládní tábor si z toho udělal osobní křivdu. Místo aby Babiš přiznal, že prezident má právo posuzovat členy vlády i z hlediska jejich způsobilosti a důvěryhodnosti, nechal konflikt růst. Motoristé dostali svůj symbol uraženého ega a Macinka se v té chvíli proměnil v hlavního bubeníka války s Hradem.
Právě Petr Macinka dodal celému sporu slovník, který by byl silný i na opozičního provokatéra, natož na člověka pohybujícího se ve vládním táboře. Když Pavlovi vyhrožoval „extrémní kohabitací“, nešlo o jednu přepálenou větu. Bylo to oznámení metody. Vláda a její spojenci dali najevo, že s prezidentem nechtějí hledat funkční soužití, ale trestat ho za to, že nepřijal jejich nominace a nenechal se vtáhnout do role tichého podpisového automatu. Od té chvíle se každý další spor četl stejným klíčem: Hrad není partner, Hrad je nepřítel, protože si dovoluje vykonávat vlastní ústavní pravomoci.
Spor pak vygradoval u summitu NATO v Ankaře. Prezident se obrátil na Ústavní soud kompetenční žalobou poté, co vláda nechtěla Pavla zařadit do delegace. Z bezpečnostní a zahraničněpolitické otázky se stala domácí šarvátka o to, kdo smí reprezentovat stát a kdo má sedět za kým. Vláda po předběžném opatření musela prezidentovu účast strpět, ale po návratu z Ankary začala vyrábět novou verzi ostudy. Babiš tvrdil, že zahraniční partneři nechápali Pavlovu přítomnost. Jenže slovenský prezident Peter Pellegrini později popsal, že lídři se podivovali spíš nad uspořádáním české delegace, v níž prezident seděl za premiérem jako ministr. To, co měl být Babišův útok na Pavla, se tak obrátilo proti vládě.
Do toho přišla nedělní Babišova videopast. Premiér před kamerou držel podklady, na jejichž rubu se objevily teze k tomu, „jak dál komunikovat PP“. Nebyl to nevinný lístek s náhodnou poznámkou o programu vlády. Byly to rady, jak mluvit o prezidentovi: neútočit první, tvářit se nad věcí, říkat lidem, že prezident útočí, a připomínat, že je lídrem opozice nebo že za ni mluví. Když se na to novináři ptali, Babiš tvrdil, že poznámky nebyly jeho, ale že mu je poslal nějaký občan či fanoušek. Premiér země tak veřejnosti předložil vysvětlení, podle něhož si cizí komunikační návod k boji s hlavou státu vytiskl, vzal před kameru a náhodou ukázal.
Peckové podpora Pavla vypadá v této souvislosti jako přímá odpověď na vládní snahu udělat z prezidenta terč ještě před tím, než začne skutečná prezidentská kampaň. Liga užitečných Babišových již dnes zkouší formulace, které mají Pavla spojit s opozicí, odebrat mu nadstranickou pozici a připravit voličům jednoduchý příběh: prezident prý nesjednocuje, prezident útočí, prezident škodí vládě. Jenže tento výklad má slabinu. Pavel není příčinou vládních potíží. Je institucí, která Babišovi a jeho spojencům připomíná hranice. A právě hranice jsou to, co současná moc snáší nejhůř.
Pecková proto nečeká, až Babišův tábor dokončí přípravu prezidentské kampaně za Pavlova hlavního soupeře. Vzkazuje dopředu, že útoky vidí, čte je jako politickou kampaň a staví se proti nim. Její věta „Můj prezident je Petr Pavel“ není jen osobní sympatie k hlavě státu. Je to odmítnutí vládního scénáře, v němž má být prezident postupně vykreslen jako protivník země, jen proto, že neuhýbá Babišovi, Macinkovi, Turkovi a jejich představě moci bez brzdy.
