Andrej Babiš označil ODS za „nejzkorumpovanější stranu od revoluce“ a znovu se postavil do role člověka, který přišel napravit poměry vytvořené tradičními politickými stranami. Premiérův výrok však naráží na jeho vlastní podnikatelskou minulost. Agrofert nevznikal stranou polistopadových privatizací, státních bank, politických kontaktů a rozhodování vlád ODS a ČSSD. Naopak se v tomto prostředí z malé obchodní společnosti proměnil v jeden z největších českých koncernů. Jiří Lobkowicz proto Babišovi připomněl, že nebyl nezúčastněným kritikem systému, který dnes premiér odsuzuje. Patřil k jeho nejúspěšnějším aktérům a ekonomickým vítězům. Babišovo soudobé moralizování stojí na pečlivě selektované paměti, v níž zůstaly aféry ODS, ale zmizela cesta, po které k miliardovému majetku došel on.
Babiš výpad použil při obhajobě kroků své vlády kolem Letiště Praha. ODS obvinil z korupce, kšeftů a poškozování české ekonomiky, aniž by předložil měřítko, podle něhož lze určit „nejzkorumpovanější stranu od revoluce“. Takové označení je dehonestující politickou nálepkou, která má za cíl odvrátit pozornost od kauz současného kabinetu. ODS má za sebou vážné skandály, klientelistické sítě i kauzy spojené s veřejnými zakázkami a privatizací. Babiš však mluví, jako by devadesátá léta a první desetiletí nového století sledoval z bezpečné vzdálenosti a do českého byznysu vstoupil až poté, co se všechny sporné převody státního majetku uzavřely.
Ve skutečnosti byla společnost Agrofert založena 25. ledna 1993, krátce po vzniku samostatné České republiky a za vlády Václava Klause. Firma začínala se základním kapitálem sto tisíc korun, několika zaměstnanci a obchodem s hnojivy. Babiš ji vedl od založení a později z ní vybudoval skupinu se stovkami společností a desítkami tisíc zaměstnanců. Ani oficiální historie Agrofertu neskrývá, že klíčový růst přišel přes akvizice privatizovaných nebo dříve státem ovládaných podniků v zemědělství a chemickém průmyslu.
V roce 1995 se změnila vlastnická struktura Agrofertu po navýšení kapitálu švýcarským investorem. Babiš dlouhodobě tvrdí, že krok měl ochránit firmu před ovládnutím lidmi spojenými se slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem a že následný soud potvrdil zákonnost vstupu zahraničního akcionáře. Tato skutečnost je důležitá: nelze poctivě tvrdit, že převzetí Agrofertu bylo soudem označeno za nezákonné. Stejně poctivé je však dodat, že neprůhlednost švýcarského financování a otázka, kdo za společností O.F.I. stál, se staly trvalou součástí veřejné debaty o původu Babišova majetku. Premiér nabízí svou verzi vzniku impéria jako příklad schopného podnikání. Jeho kritici v něm vidí jednu z ukázek netransparentního prostředí polistopadového byznysu.
Agrofert nevyrůstal mimo privatizační systém
Ještě výraznější otazníky provázely ovládnutí Lovochemie, největšího českého výrobce průmyslových hnojiv. V roce 1995 koupila většinový podíl ve firmě společnost Proferta, která na nákup jedenapadesáti procent akcií použila úvěr ve výši půl miliardy korun od Investiční a Poštovní banky. Profertu vlastnili čeští partneři spolu s německou společností BAGS. Do vlastnických vztahů následně vstoupila Agrobohemie, společný podnik Agrofertu a státem ovládaného Unipetrolu, která získávala další akcie Lovochemie a podílela se na navyšování jejího kapitálu. Babiš tehdy seděl ve vedení Proferty, Agrobohemie i Lovochemie.
Výsledkem bylo oslabení původních partnerů, likvidace zadlužené Proferty a postupné ovládnutí Lovochemie skupinou Agrofert. Německá společnost BAGS a později také ČSOB, která po pádu IPB převzala její pohledávky, podaly trestní oznámení. Policie prověřovala podezření ze zneužití informací v obchodním styku a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Případ byl znovu otevřen po zásahu státní zástupkyně Lenky Bradáčové, nakonec jej však policie uzavřela bez konkrétního obvinění. Babiš nebyl za ovládnutí Lovochemie odsouzen. Ani tento důležitý fakt ale nemaže okolnosti transakce, překrývání jeho funkcí a využití společného podniku se státním Unipetrolem.
Lobkowicz proto nepíše, že by soud označil vznik Babišova impéria za trestný čin. Upozorňuje na něco jiného. Politik, který dnes líčí devadesátá léta jako dobu ovládanou zkorumpovanými stranami, tehdy nebyl řadovým podnikatelem poškozeným jejich rozhodnutími. Dokázal se v daném prostředí pohybovat mimořádně úspěšně, získával strategické podniky a budoval vztahy se státními firmami, bankami i politickými představiteli. „Jeho ekonomické impérium nevzniklo navzdory polistopadovému systému, ale právě díky němu,“ napsal Lobkowicz.
Lovochemie není jediným příkladem. Agrofert od poloviny devadesátých let vstupoval do distribučních podniků, agrochemie a potravinářství, privatizoval Přerovské chemické závody Precheza a získal další společnosti, mezi nimi Dezu, Fatru, Aliachem nebo podniky zemědělského zásobování. Oficiální přehled historie koncernu popisuje každoroční rozšiřování skupiny prostřednictvím akvizic firem, z nichž řada dříve patřila státu nebo byla součástí transformačních procesů devadesátých let. Babišův růst tedy nelze oddělit od privatizační ekonomiky, kterou dnes používá jako obžalobu svých soupeřů.
Unipetrol ukázal sílu kontaktů na ČSSD
Nejpřesvědčivější důkaz, že Babiš nebyl svázán jen s prostředím vlád ODS, nabízí privatizace Unipetrolu za sociální demokracie. V roce 2001 doporučila privatizační komise jako vítěze britskou společnost Rotch Energy, která nabízela částku odpovídající přibližně 14,5 miliardy korun. Zemanova vláda však vybrala Agrofert s nižší nabídkou 11,7 miliardy. Kabinet toto rozhodnutí nikdy přesvědčivě nevysvětlil. Vedení Unipetrolu navíc už předtím získali lidé spojovaní s podniky napojenými na Agrofert, což posilovalo pochybnosti o Babišově vlivu na státní petrochemický holding.
Agrofert nakonec státní podíl nekoupil. Babiš odstoupil od smlouvy, protože podle něj došlo ke změnám uvnitř Unipetrolu a požadovaná cena přestala odpovídat hodnotě firmy. Stát mu odmítl slevit a privatizační pokus skončil neúspěchem. Nelze tedy tvrdit, že Babiš v roce 2001 Unipetrol získal. Podstatné však zůstává, že vláda Miloše Zemana upřednostnila jeho firmu před uchazečem s výrazně vyšší nabídkou a otevřela mu cestu k ovládnutí jednoho z nejdůležitějších průmyslových celků v zemi.
Druhá privatizace v roce 2004 přinesla další Babišovu účast. Unipetrol získal polský koncern PKN Orlen za zhruba 14,7 miliardy korun. Agrofert vystupoval jako jeho český partner a měl za pomoc s úspěchem nabídky získat několik dceřiných společností, mimo jiné Kaučuk, Agrobohemii, Aliachem, Paramo a Chemopetrol. Babiš později otevřeně tvrdil, že bez jeho podpory by Poláci Unipetrol nekoupili. Když nové vedení PKN Orlen odmítlo dohodnuté podniky Agrofertu přenechat, následovaly arbitráže a soudní spory. V jednom z nich získal Agrofert náhradu přesahující dvě miliardy korun.
Privatizaci provázela podezření z politického ovlivňování, vyšetřování v Česku i Polsku a aféra spojená s údajným požadavkem „pět na stole v českých“. Sněmovní vyšetřovací komise však v roce 2006 dospěla k závěru, že vláda při prodeji neudělala zásadní chyby, rozhodnutí nebylo prokazatelně ovlivněno a cena odpovídala hodnotě společnosti. Ani zde proto nelze vydávat podezření za soudem potvrzenou korupci. Celá operace ale znovu ukázala, jak blízko měl Babišův podnikatelský zájem k rozhodování kabinetů, státních podniků a představitelů sociální demokracie.
Babišovo impérium rostlo za Klause, Zemana, Grosse i dalších vlád. S politiky ODS vedl spory a současně využíval privatizačních možností, které jejich kabinet vytvořil. Za ČSSD dokázal získat přístup k vedení Unipetrolu, uspět v první soutěži o jeho privatizaci a později sehrát důležitou roli po boku polského vítěze druhého prodeje. Jeho podnikání nebylo stranicky čisté ani ideologicky ukotvené. Bylo pragmatické a vyhledávalo příležitosti všude, kde stát prodával majetek, rozhodoval o strategických podnicích nebo vytvářel podmínky pro jejich ovládnutí.
Moralizování s vymazanou vlastní minulostí
Babiš má plné právo připomínat korupční skandály ODS. Strana nese politickou odpovědnost za prostředí části devadesátých let, za neprůhledné financování, klientelistické vazby i kauzy, které skončily pádem vlád nebo trestními rozsudky jednotlivců. Stejně legitimní je kritika ČSSD, jejíž působení provázely obdobně závažné aféry. Přiznat tuto odpovědnost ale neznamená přijmout Babišův výklad, podle něhož stál na jedné straně zkorumpovaný polistopadový systém a na druhé čistý podnikatel, který se proti němu později vzbouřil.
Takové dělení neodpovídá doloženému vývoji Agrofertu. Babiš nebyl jedním z drobných živnostníků, které privatizační chaos připravil o úspory. Vyšel z něj jako majitel rozsáhlého zemědělského, chemického a potravinářského impéria. Uměl využít úvěry bank, vztahy se státními společnostmi, navyšování kapitálu, společné podniky i kontakty na politické vedení země. Část jeho obchodních kroků prověřovala policie, aniž by skončily odsouzením. Jiné soudy potvrdily jako legální. Právě tato směs zákonných transakcí, neprůhledných vazeb a politického vlivu charakterizovala českou transformaci, kterou dnes Babiš popisuje jako dílo zkorumpovaných protivníků.
Lobkowicz proto udeřil do nejslabšího místa premiérova moralizování. „Babiš dnes vystupuje jako bojovník proti ‚starým strukturám‘. Ve skutečnosti byl jedním z jejich nejúspěšnějších produktů,“ napsal. Neobvinil ho tím z konkrétního trestného činu. Připomněl, že Babišova moc a bohatství nevznikly po porážce starého systému, ale uvnitř něj. Když premiér mluví o korupčním dědictví ODS a ČSSD, popisuje současně prostředí, které mu umožnilo vyrůst z obchodníka s hnojivy v jednoho z nejbohatších lidí v zemi.
Označení „nejzkorumpovanější strana od revoluce“ má navíc jednu praktickou výhodu. Babiš nemusí dokazovat nic konkrétního. Nemusí vymezit období, porovnat pravomocné rozsudky ani vysvětlit, zda hodnotí počet odsouzených politiků, výši způsobené škody nebo systémovou míru klientelismu. Stačí zopakovat slogan, který se snadno šíří a promění každou otázku na jeho vládu v odbočku k minulosti ODS. Když se opozice ptá na jmenování nového šéfa letiště, premiér odpoví kuponovou privatizací. Když novinář zpochybní jeho tvrzení, obviní médium ze lhaní. Vlastní odpovědnost se v záplavě historických útoků ztratí.
Babišova kritika ODS může být v jednotlivých případech oprávněná. Jeho snaha postavit se mimo celý polistopadový vývoj však nevydrží střet s historií Agrofertu. Koncern vznikl za Klausovy vlády, rozšířil se přes privatizované podniky, využíval spolupráci se státním Unipetrolem, získal Lovochemii po složité operaci financované úvěrem IPB a za sociální demokracie se dostal do středu privatizace české petrochemie. Babiš uměl jednat s pravicí i levicí, s ministry, manažery státních firem i zahraničními investory. V tom spočívala podstatná část jeho obchodního úspěchu.
Premiér tedy může ODS vyčítat každou její aféru. Nemůže však věrohodně tvrdit, že s poměry, které odsuzuje, neměl nic společného. Nežil mimo polistopadový ekonomický systém a nevrátil se do něj až jako politik povolaný k nápravě. Patřil k lidem, kteří mu rozuměli nejlépe, dokázali ho využívat a odešli z něj s největším majetkem.
Lobkowicz tuto skutečnost shrnul bez zbytečných oklik. ODS i ČSSD podle něj nesou odpovědnost za prostředí, v němž se stát, politika a velký byznys nebezpečně propojovaly. Babiš ale nebyl jeho obětí ani vzdáleným pozorovatelem. „Nebyl pozorovatelem polistopadového kartelu. Byl jedním z jeho hlavních aktérů a největších vítězů,“ napsal. Proto zní premiérovy řeči o nejzkorumpovanější straně od revoluce méně jako očista české politiky a více jako pokus obžalovat systém, který mu pomohl vybudovat Agrofert.
